Úryvek z knihy Akce Heydrich
Je středa 27. května 1942, den atentátu. Bez jednoho dne pět měsíců od chvíle, kdy odstartovali z Anglie.
Slunečné ráno.
Vaněk - „očitý“ svědek atentátu: krásné počasí!
Ivanov jako vždy poněkud epický bájí: „Nebe jako vymydlené, ani mráček.“
Počasí podle Jaroslava Čvančary: polojasno až oblačno, obloha z 9/10 zatažena, jen místy prosvítá slunce, nejvyšší teploty 26 stupňů, slabý východní vítr.
Myslím, že můžeme věřit spíše Čvančarovi, neboť - jak ho nám - se zeptal v Klementinu.
Ráno jako každé jiné, ale Vladislav Vančura má před sebou už jen šest dní života a obyvatelé Lidic patnáct!
Hybatelé se probouzejí.
Adolf Opálka na Velvarské. Ještě poslední věta k paní Tereze Kasperové:
„Nebudu-li do půl osmé večer na cestičce, nepřijdu vůbec.“
Tereza Kasperová ukrývala ve svém bytě Opálku v dubnu a květnu 1942. Jejího muže - plukovníka Bohdana Kaspera - Němci popravili v říjnu 1941.
Na nedaleké Hanspaulce - u Sulků - vstává Josef Valčík. (Sulek je redaktor Melantrichu.)
Karel Čurda také nedospal - včera si vzal od Opálky den dovolené a odjíždí do Kolína. V Praze ho zřejmě nepotřebují, jako by něco nekalého tušili.
Gabčík a Kubiš spí u Ogounových, vstávají v 5.45.
Kubiš říká synu Ogounovi mladšímu: „Luboši, klid. Uděláš to, uvidíš. A večer všechno společně oslavíme.“ Luboš totiž dnes maturuje.
Existují však dohady, že noc před atentátem strávili u Khodlových ve Vysočanech.
Shořelé zápisníky Ogounovy přežily v opisu jeho souseda - pana Křiklána.U data 29. května 1942 je tu - samozřejmě zakamuflovaný - zápis o čepici: „Dr. Stejskalová u nás. „ Čepice byla ve výloze u Bati a bylo potřeba najít podobnou té Lubošově a patřičně ji ošoupat.
Chlapci si berou aktovky, které už brzy bude znát celá Praha, celý protektorát, celý svět. Kubiš se dvěma bombami, Gabčík se samopalem. Gabčík si bere přes ruku balonový plášť. Praktická věc, když chceš složit samopal, jenž se vejde do aktovky pouze rozebraný na tři díly.
Zbývající čtyři bomby zůstávají ukryty v sokolské tělocvičně na Proseku.
Odkud pocházejí aktovky:
Patřily rodině Svatošových z Můstku. Jedna byla zhotovena z měkké hověziny (410 x 210 mm), druhá z hovězí imitace krokodýlí kůže (375 x 250 mm). Obě poctivě onošené, postranní švy podomácku zalátané černou nití. Charakteristické sešité trhliny - pro zkušeného kriminalistu lahůdka.
Jiní tvrdí, že aktovky zapůjčil sokol Antonín Oktábec, opravář autobusů v libeňské Rustonce.
Abychom vyčerpali „případ aktovek“, uveďme, že během příprav na atentát Opálka zapomněl v tramvaji svoji aktovku.
Odkud se vzal balonový plášť, kterým Gabčík zakrýval zbraň:
Patřil spolužákovi Vaška Khodla z vyšší průmyslové školy na Smíchově Jiřímu Hoffmannovi (psáno také Hofman), synovi vysočanského truhláře. Tento plášť zůstal na místě činu.
Ogoun zase tvrdí, že si Gabčík půjčil plášť od sousedova syna Marcela.
Také zde znějí poslední slova, vlastně předposlední:
„Kdybychom večer nepřišli, nemějte starost, my máme mnoho známých po celé periferii.“
Gabčík se ještě vrací a prosí paní Ogounovou:
„Maminečko, prosím vás, čistý kapesník bych potřeboval.“
Paní bere z komody kapesník se synovým monogramem „M. O.“ Což nemá nikdo z nich rozum?
Co se oblečení týče, každý svědek pozoroval něco aspoň trošku odlišného.
Policejní věstník uvádí u Gabčíka: tmavý oblek se světlými proužky, bez pokrývky hlavy.
Někteří svědci však tvrdí, že měl hnědý sportovní oděv, jiní zas, že měl šedý.
Ve spěchu si zapomněl nasadit čepici, kvůli níž uvedl do nebezpečí několik lidí. Teď může kdekdo dosvědčit, jaké má vlasy!
Kubiš: tmavohnědý až černý obnošený oblek se světlými proužky (takže to nebyl ten od bratra, nebo ho stačil obnosit?), na hlavě černý měkký klobouk.
Rudolf Kubiš - starší bratr, jakožto krejčí ušil totiž Janovi v Třebíči na jaře 1942 oblek z tmavé látky. Kubiš si ho prý oblékl v den atentátu.
Z Dejvic odjíždějí tramvají do vysočanské Valdecké ulice ke Khodlovým. V některých pramenech najdeme tvrzení, že poslední noc spali právě u nich.
Kola měla stát ve sklepě u Khodlových. Podle sestry paní Khodlové se tam pro kola stavili dokonce tři - Gabčík, Kubiš a Valčík.
Podle Jaroslava Andrejse svěřili kola do úschovy garážmistru v Janečkově továrně na Žižkově.
V tom případě by společně jeli tramvají na Žižkov, blízko Moravcových sedli na kola a vyrazili do zatáčky.
Jak to s jejich koly vlastě bylo?
Podle plánu zosnovaného v Londýně si měli opatřit kola. Peněz měli dost, ale raději si je vypůjčili. Bylo to pohodlnější, ale pro dárce smrtelně nebezpečné.
Gabčík měl ojeté dámské kolo. Původně patřilo Lydii Bondyové, zdravotní sestře. Ta se v létě o prázdninách roku 1936 v Teplicích seznámila s Aťou Moravcem. Po Mnichovu se s matkou a sestrou přestěhovala do Prahy. V říjnu 1941 si vzala urologa MUDr. Jiřího Bondyho. Aťovi kolo věnovala. Gabčíkovi kolo předala paní Moravcová. Za to byli všichni tři v Mauthausenu zastřeleni.
Kubiš měl kolo pánské, nové, zn. Ogar. Zapůjčil mu ho sedlář Jaroslav Smrž - ten, který zašil jejich padáky do otomanu. Jeho bratr Václav, zaměstnanec Českomoravské, ho získal v továrně v rámci Heydrichem nařízené akce „Kola dělníkům“!
Kubiš aktovku připevňuje k vidlici, Gabčík tu svou přikrývá vypůjčeným pláštěm.
Po atentátu se Kubiš ke kolu dostane, Gabčík to už nestačí.
Kudy jeli? Smrž s Valčíkem to prý vzali přes Letňany a kolem střelnice do zatáčky (velká oklika!), Gabčík s Kubišem jeli přímo (je to dost do kopce!).
Houževnatě se v literatuře udržovala domněnka, že ještě ráno v den atentátu jeli do Břežan ubezpečit se, že je protektor doma a že pojede do Prahy! Vyloučeno! Jak by to zjistili a hlavně - jak by se včas vrátili do zatáčky?
K Vychovatelně dorazí údajně kolem deváté. To tedy není právě velký předstih! Pokud by Heydrich přijel podle normálních zvyklostí, měli by jen nepatrnou časovou rezervu. Jistě dobré pro čekáním rozrušené nervy, ale neopatrné pro zdar akce.
Heydrich totiž podle zjištění vyjížděl obvykle po deváté a cesta mu zabrala 15 minut.
Sesednou u stanice čtrnáctky naproti ulici V Holešovičkách (Klein Holleschowitzerstrasse).
Jezdí tudy i trojka. Však přijede, až se to bude nejmíň hodit. Prudce zahne a začne stoupat do Kobylis.
V cípu zahrady za plotem lípy zakrývají Výzkumný ústav. A nejen ústav, ale také zatáčku - všem řidičům, kteří do ní vjíždějí od Kobylis. Nebo od Panenských Břežan.
V dalším rohu odděluje drátěný plot silnici od velkého zelinářství. (Ještě ho pamatuji.)
V zatáčce poskytují požitek skromným protektorátním kuřákům dvě trafiky. Jedna stojí u drátěného plotu. Šťastnou shodou okolností k ní téměř nikdo nepřichází, neboť příděl cigaret byl vyprodán už v pondělí. Trafikant může klimbat.
Na rohu Kirchmayerovy (bývalé Fügnerovy) a Na Kolínské prodával čilejší trafikant, stal se očitým svědkem honičky Gabčík - Klein.
Kubiš opře kolo o drátěný plot naproti místa činu na vnější straně zatáčky. Sejme aktovku se dvěmi bombami.
Opodál u sloupu pouličního osvětlení staví kolo Gabčík. V aktovce leží čepice z velbloudí srsti s firemním štítkem Bílé labutě - patří synovi profesora Ogouna Lubošovi.
Většina těchto věcí bude brzy vystavena u Bati na Václaváku. Také oni dva se půjdou podívat.
Zatím jsou všichni zúčastnění a zasvěcení nenápadní, ale jak dlouho ještě?
Gabčík nesnese pomyšlení, že by se nerozloučil s láskou - vkročí do budky a volá do Ligy proti tuberkulóze.
Je pár minut před devátou. Mercedeska většinou přijede na toto místo v 9.30.
Chlapci nevědí, že Heydrich z Jungfern-Breschan ještě ani nevyjel.
Vaněk výslovně říká, že věděli, že Heydrich zpravidla odjíždí z Břežan kolem deváté, že však „teprve v 9.30 přišla zpráva, že auto předjelo před zámek. Heydrich odjel až po 10. hodině.“
Mohl to Gabčík zjišťovat telefonicky ze zatáčky?
Útočníci čekali na místě více než 100 dlouhých minut!
Bůhví, jestli použijí povzbuzující Psychoton, kterým je prý vybavil vysočanský doktor Hrubý.
Gabčík popaměti složí stengun. Složený se totiž do aktovky nevejde. Tři díly jsou zabaleny v papíru a zakryty trávou. Aktovka zůstane na řídítkách, s papírem, trávou a čepicí. Bůhví, proč si ji vůbec bral, vždyť je to další předmět doličný!
Přes ruku (a přes samopal) má baloňák - v údajně horkém dni je plášť nápadný.
Asi 100 m (250 m?) nad nimi - v místě, kde Kirchmayerova třída mírně zahýbá - stojí Valčík se zrcátkem.
Všichni tři jsou dosti nápadní.
„Naproti na chodníku hlídá Opálka,“ píše Ivanov. Čtyři jsou ještě nápadnější.
Ještě výš nad hlavními aktéry číhá bratr Emy Khodlové Jaroslav Smrž, sedlář a šikovný zašívač padáků. Nikde se neříká, jestli i Smrž měl zrcátko. Kdyby bylo pod mrakem, měli prý připravenu druhou variantu. Ale jakou?
Slunce svítí. Zrcátko bude dobře fungovat.
To už máme pět aktérů.
Čekají na příjezd pána nad životem a smrtí. Teď jsou - na necelé dvě hodiny - pány oni.
Policie na trase je uvědoměna. Může si všimnout opuštěných kol u plotu.
Valčík prý kouří. Prý postává v záhybu ulice. To by však od nich nemohl stát 100 metrů a taky by Heydricha spatřil skoro ve stejném okamžiku jako Gabčík s Kubišem. Musí tedy stát výše a není na něj právě nejlépe vidět!
Gabčík se musí vysunout na druhou stranu zatáčky, aby mohl spatřit odlesk zrcátka a pak přeběhnout zpátky do vrcholu zatáčky, kde má auto zpomalit.
Čekání je nekonečné.
Na druhém konci světa je půl desáté. Oběť má zpoždění. Protektora zdržela dcerka Silke, musí ji přece vysadit na koně k ranní projížďce.
Také zde odeznějí poslední slova.
„Loučíme se, jako bychom se bůhví jak dlouho neměli vidět,“ praví těhotná Lina.
Opravdu se neměli pár dní vidět - Heydrich se totiž na Hradě nezdrží, kolem poledne odlétá třímotorovým Ju-52 do do Rastenburgu - Hitlerova hlavního stanu Wolfschanze ve Východním Prusku s tajemnou aktovkou, aby s Vůdcem probral cosi náramně důležitého pro tento znásilněný prostor.
Po letu k Hitlerovi (údajně chtěl letadlo sám pilotovat ) odcestuje do Berlína a zpátky do Prahy - tedy nejméně dvoudenní výlet.
Uvidí se však naopak nečekaně brzy, byť na nemocniční posteli!
Nakonec Lindě řekne záhadnou větu: „Teď padne Frank.“ Nebo snad „Frankovy dny jsou sečteny.“
Měl ovšem na mysli nikoli pražského Franka, nýbrž Dr. Hanse Franka, vládce tzv. Generálního gouvernementu z Krakova. Heydrich na něj vede spis, plný dokladů o jeho korupčních aférách. Hans Frank byl Hitlerův důvěrník, věděl o Vůdcově nejtajnějším soukromí, jak ještě uvidíme. Hle - další možný motiv!
Předjede otevřený čtyřsedadlový šedozelený (polní šeď) šestiválec Mercedes-Benz 320 Kabriospecial, s červenou standartou říšského protektora na pravém blatníku, s bílými poznávacími značkami s černými runami SS-3 (č. 1 patří Hitlerovi, č. 2 Himmlerovi).
(Kdo věří numerologii, jistě se nepodiví, že od mostu, od stanice V Holešovičkách, přijede na místo činu právě trojka.)
Michal Burian tvrdí, že Mercedes byl černý. Říkalo se, že v Národním technickém muzeu je Heydrichovo auto vystaveno - jde však o černý opancéřovaný vůz K. H. Franka.
Dnes nejede osobní řidič Willy - dostal úkol zavézt druhým autem pánova zavazadla na letiště do Kbel. Heydrich jede jen se šoférem Johannesem Kleinem, který rovněž patří do tělesné stráže.
Heydrich skládá bezmála dvoumetrové tělo na pravé sedadlo vedle SS-Oberscharfführera Kleina. Navzdory Vůdcovým příkazům a hrozbám je auto otevřené nejen jarnímu slunci, ale také kulkám a střepinám. Nordický hrdina zhrdá nebezpečím, ostatně ho ani nenapadne, že by se mu některý z rabů postavil. A pak - je tu přece ještě Prozřetelnost!
Prozřetelnost však dnes přeje protivníkům - mohl by přece jet s komorníkem na zadním sedadle a s hlídkovými vozy vpředu i vzadu. Heydrich už má zpoždění a doprovodné vozy nepřivolá.
Je pár minut po desáté (10.10, 10.15?) a Břežany se vylidňují. Nikdo nemá dvakrát chuť na árijský pozdrav. Brzy míjí místo, kde ho mělo podle bláhového plánu zarazit ocelové lano.
Jede a četníci telefonicky odhlašují každou etapu jeho cesty za smrtí.
Pět minut po satrapovi vyráží auto s komorníkem - veze na letiště kufr s osobním prádlem, které už nebude potřebovat.
V 10.29 se Valčík češe před zrcátkem: znamení!
Kubiš si prý po atentátu stěžoval, že Valčík jim Heydrichův příjezd signalizoval příliš pozdě!
Co tato poznámka znamená? Po nekonečném čekání možná už nedávali pozor, bavili se mezi sebou a nestačili doběhnout na zvolená místa. Snad proto jeden z nich údajně přeběhl před Heydrichovým autem, aby ho zbrzdil. Minimálně onen „jeden“ se musel nacházet na vnějším oblouku zatáčky.
Nebylo však ani třeba skákat pod auto, řidič zpomalil tak jako tak dostatečně, aby mohli na Heydricha bezpečně zaútočit.
I dnes je v přestavěné zatáčce zřejmé, že pokud by Gabčík s Kubišem celou dobu stáli ve vnitřním oblouku zatáčky, nemohli by záblesk Valčíkova zrcátka zpozorovat. Ostatně záblesk musel být nápadný i osobám, jimž nebyl určen. Gabčík tedy čekal přímo na začátku vnitřního oblouku zatáčky, anebo na vnějším oblouku natolik vysoko, aby do Kirchmayerovy třídy vůbec viděl. A v tom případě bylo při rychlosti auta skutečně problematické vrátit se včas do „palebného postavení“.
Ostatně v knihách Ruperta Butlera vystupuje další muž - signalista! Byl jím „osamělý muž, stojící na dlažbě“, který signalizoval Heydrichův příjezd složenými novinami - přesunul si je z jednoho podpaží do druhého. Muži v zatáčce, s nervy napjatými k prasknutí, by sice neměli moc času sledovat triky s novinami, nicméně problémy by vskutku vyřešila čtvrtá osoba v zatáčce.
Britský autor Alan Wykes (v roce 1973) rovněž hovoří o zdvojení signalizace - s Valčíkem měl Hyedrichův vůz sledovat 100 metrů před osudnou zatáčkou ještě další, nejmenovaný muž.
Jak řečeno, místem činu projíždějí dvě linky - čtrnáctka sjíždí rovně do Libně, trojka zahýbá k Trojskému mostu.
Zastávky tramvají umožňují okounění. Na druhé straně se v nich hromadí potencionální svědci.
V 10.30, v nejhorším možném čase, přijíždí od Trojského mostu (dnes Barikádníků) trojka. Na poradě tuto eventualitu předvídali a pro ten případ rozhodli atentát provést tak jako tak.
Tramvaj před chviličkou zastavila a teď se opět rozjíždí.
Auto se dostane mezi útočníky a tramvaj. Snižuje rychlost na asi 20 km/hod.
Je 10.35. Nebo 10.32? Od koho tyhle přesné časové údaje můžeme vědět? Gestapo stanovení doby činu věnovalo značnou pozornost. Komisař Pannwitz zprvu uváděl první časový údaj, později - v roce 1959 - 3 minuty ubral.
Heydrich sedí vedle řidiče, tedy blíže chodníku.
Na tahu je Gabčík. Kubiš stojí v záloze asi deset metrů pod ním, částečně kryt sloupem elektrického vedení a větvemi stromů. Podle Butlera měl vydat Gabčíkovi povel k palbě zvoláním „Teď!“, ale to snad autor přidal kvůli dramatičnosti.
Gabčík odhodí plášť a skáče do jízdní dráhy s obnaženou zbraní.
Odkud skáče? Byl vysunut nad zatáčku? Anebo skáče z vnitřní strany zatáčky?
Klein zabrzdí. Gabčík vystrčí na Heydricha hlaveň. Podle předpisu - krátká dávka do prsou, dvě dlouhé dávky do obličeje.
Teď se ukáže důsledek změny řidiče. Willy byl vyškolen v takovém případě přidat plyn a ujet. Auto už přece bylo za zatáčkou. Klein je spíše střelec - zastavuje a tasí pistoli. Ovšem byl to prý Heydrich, kdo zavelel „Zastavit!“ (Správný příkaz by však zněl: „Šlápnout na plyn!“
Tramvaj začíná zahýbat za roh, a protože se nestřílí, nikdo nevěnuje zatím němému výjevu pozornost.
Gabčík chce vypálit ze vzdálenosti 2 až 3 metrů, samopal však nespustí.
Heydrich vytrhne z boční kapsy dveří aluminiovou pistoli 7,65 mm a chystá se odpovědět.
Kdyby Heydrich neporučil zastavit, vůz by záhy Kubiše zcela minul (asi za 2 vteřiny).
I tak musel vůz doběhnout, což bylo samo o sobě s použitým typem bomby riskantní. Kubiš byl naštěstí připraven. Krytku odšrouboval předem, má odjištěno a opatrně spodním obloukem hází. Řekli bychom spíše strká, neboť připravená bomba s přecitlivělou roznětkou nesnese prudší manipulaci, ani výkyvy do stran a nahoru. S nepříliš velkou nadsázkou lze říci, že je nebezpečnější pro útočníka než pro napadeného, což se vzápětí ukáže.
Zaútočil tedy zezadu a z boku. Netrefil se dovnitř auta, zasáhl z vnější strany stupátko před pravým zadním kolem (kde ovšem nikdo nesedí). Výbuch vyrazí dveře z pantů a vmáčkne je do vozu. Naštěstí (pro zdar akce) se karoserie tříští a jedna malá střepina, ne tedy střepina bomby, prorazí opěradlo předního sedadla a spolu s koňskými žíněmi pronikne skrz uniformu do Heydrichových zad.
Heydrich nicméně hodlá střílet, ale ani jemu rána nevyjde. Nejde o závadu - pistole prostě není nabitá. Němci později tvrdili opak, že Heydrich pohotově střílel, ve skutečnosti však zbraň mlčela. Na místě atentátu vůbec mnoho hluku nebylo. Na chodníku a v okolí se až na jednu výjimku údajně našly jen anglické patrony značky Kynos.
Zasaženo není jen auto. Tlaková vlna rozbije skla tramvaje; ta zastaví a cestující ve zmatku prchají za ni.
Jako andělé náhlé smrti se ze zadního sedadla zvednou Heydrichova blůza a plášť, dotknou se drátů a snesou se zpátky na zem.
Nejhůře je zraněn sám Kubiš. Místo aby podle instrukcí hodil a utekl, pozoruje výsledek útoku, takže ho střepiny z karoserie zasáhnou na levé tváři a na oku. (Střepina poranila i paní Šochmanovou.)
Kubiš možná dobře neviděl, zda zasáhl nebo ne. Výbuch a dým a zranění udělaly své. Snad věřil, že je vše v pořádku. Koneckonců byl tu stále ještě Gabčík ozbrojený coltem.
Tasí pistoli a místo co by dorazil Heydricha, střílí do vzduchu a pádí, vlastně se spíš prodírá mezi zpanikařenými cestujícími z tramvaje k připravenému kolu. Na útěku prý riskantně proskočil mezi vozy tramvaje. (Takhle přišel 9. května 1982 o život šestatřicetiletý herec Petr Svojtka, protagonista televizního pořadu Načasovaná smrt.) Tvář mu silně krvácí, kryje si ji kapesníkem. Musí na něj být úděsný pohled - však se najde dostatek svědků pro rekonstrukci jeho cesty.
Gabčík prchá za roh do Kirchmayerovy třídy. Heydrich se snad pokusí ho pronásledovat, ale kvůli slabosti to vzdá.
Neběží za ním Heydrich, nýbrž Klein. Gabčík konečně vytahuje svůj colt, ale místo aby střílel na Heydricha, ohrožuje Kleina, rybu příliš nepatrnou. Na kolo už nemyslí.
Do přestřelky hodlá zasáhnout i šofér. Jenže ani jeho pistole, obávaný Walther PPK, nespustí. Ve zmatku se přehmátne a místo aby odjistil, uvolní zásobník. Kolemjdoucí paní s kočárkem propadá zmatku. Tluče na dveře tiskárny Prometheus
- i pustí ji dovnitř. Trafikanta na rohu Kirschmayerovy a Na Kolínské nezvyklé zvuky konečně vylákají z budky. Šofér Klein zapojí do honičky náhodně se připletnuvšího kočího Tomáše Grosslichta.
Gabčík má zprvu náskok asi čtyřicet kroků a kličkuje jako štvaný zajíc, místo co by momentálně bezbranného esesáka složil. Jenže tady nejsme na střelnici před lepenkovými terči. Těžko bylo na cvičišti a ještě hůře je na bojišti. Elitní střelec není schopen se šoféra zbavit.
Mnoho sil ho stojí běh do kopce Kirchmayerovou třídou, naštěstí po pár krocích zahne prudce vlevo do ulice Na Kolínské, dnešní Gabčíkovy. Pak znovu vlevo, do ulice Na Zápalčí, dnešní Pomezní. V dobré víře vběhne do domu č. 1153/22 - do řeznického krámu Františka Braunera. (Dnes tu sídlí realitní kancelář.) Brauner (podle vývěsního štítu Franta) je však sympatizant gestapa. Gabčík přiskočí ke Kleinovi, který na něj číhá za pravým zahradním sloupkem (dodnes ho tam najdeme) a trefí ho do nohy. Na Bulovce zranění označí za zlomeninu bérce a šoférovi vynese metál. Cesta je momentálně volná (ale těch svědků!) a po kratičkém zbloudění, kdy se vracel zpátky ke stojícímu autu, zabočí vpravo a pádí z kopce podél restaurace Na Rokosce k Trojskému mostu na tramvaj, ke smyčce sedmnáctky a mizí ve městě.
Shodou okolností existoval ještě jeden František Brauner, původem z Brna, parašutista vyslaný ze Sovětského svazu. Vysazeni s ním byli mj. i švagři Ludvíka Svobody Eduard a Jaroslav Stratilovi. V lednu 1942 gestapo všech 34 partyzánů pochytalo a nechalo popravit v Mauthausenu 7. května 1942.
Dramatičnost přestřelky možná svědci přehnali. Pečliví němečtí pátrači nalezli jen pět nábojnic Kynoch 7.65: jednu na místě činu, jednu u řeznictví Františka Braunera a tři poblíž tiskárny Prometheus.
Sesbírali také blíže neurčený počet nevystřelených německých nábojů 7.65 značky Gaco (možná dokonce jen jeden kus), a sice asi metr vlevo (po směru jízdy) od čela Heydrichova auta.
Podle různých verzí se Heydrich nejen pokoušel střílet (neměl zásobník), ale dokonce Gabčíka pronásledoval, a teprve když se zhroutil, nechal honičku na Kleinovi. Heydrichovi prý z boku stříkala krev. Byl však přece zraněn na zádech! Jinde se houževnatě tvrdí, že se Heydrich přímo účastnil pronásledování a že oba Němci stříleli.
Manželka přednosty výzkumného ústavu sleduje honičku z okna. Střelci pobíhají od sloupu ke sloupu. První, co ji napadne, že vypukla revoluce!
Bezmocný Heydrich se opírá o chladič. Druhá bomba zbytečně odpočívá v aktovce.
A teď k Valčíkovi. Spokojil se akcí „zrcátko“. Ač ozbrojen, nijak nezasahuje. Naopak sedá na kolo a sjíždí do zatáčky, aby se podíval, co se děje. Děje se to, že se neděje nic, totiž nic z toho, co plánovali. Heydrich žije, národní mstitelé jsou na útěku. Údajně Valčík sice vystřelil, ale v nepravou chvíli? Prý se nedopatřením střelil do stehna.
Byl Valčík skutečně zraněn? Jediný, kdo ho reálně mohl postřelit, byl prchající Gabčík. Nebo se postřelil sám. Nebo se - podle pitvy - nepostřelil vůbec!
Klein ho zranit nemohl, neboť ani nemohl střílet, stejně jako Heydrich.
Někteří autoři napsali, že „kdyby byli Gabčík a Kubiš krvelační zločinci, jak nacisté své protivníky rádi nazývali, mohli oba esesmany snadno zastřelit.“ To je absurdita všech absurdit. Aby vrchního řezníka Říše zastřelili, na to přece byli shozeni, kvůli tomu zatáhli pod oprátku a pod sekyru tisíce lidí! A když ho přes všechny zlomyslné shody okolností měli jako na talíři, utekli.
Gabčík údajně mrštil nefungujícím samopalem o zem jako dítě, když mu selže kapsle v pistolce. Byl přece ozbrojen coltem, byl vycvičen, tvrdil „můžete se na nás spolehnout, pane plukovníku“ - místo toho netrefil ani korunního svědka a prokličkoval do města odsouzeného k raziím, ke snoubence jako posel smrti.
Heydrich zdvihne neškodný stengun a rovněž s ním praští o zem a ještě ho vztekle odkopne. Ubohá zbraň - dvakrát v několika minutách zakusila opovržení.
Pak stojí, opírá se o auto, nápadně bledý. Nahlédne prý i do Kubišovy aktovky, prozkoumá balonový plášť. Pak se hrabe v autě - hledá svoji proslulou aktovku. Možná skrývá plán na budoucnost Čechů, která bude ode dneška ještě černější.
Kubiš má proti sobě zprvu jenom Heydricha. Ten však může hrozit leda nenabitou pistolí.
Cestou ke kolu div nezastřelí náhodné chodce, kteří - snad - v dobré víře („Chyťte zloděje!“) se snaží zabránit mu v útěku, ale ani on nezkusí trefit se do mátožného terče. Tolik námahy, přivolaného neštěstí a pro nic za nic! Ono se to dobře napíše, řeknete, a budete mít pravdu. Žít se chce, i když se cíl a smysl zbývajícího života rozplynul. Neboť teď už nepůjde o přežití, nýbrž o přežívání. A žel také o to, kolik s sebou k nevyhnutelné smrti stáhnou naivních i vědoucích.
Kubiš doběhl ke stanici čtrnáctky - tramvaj právě přijela, a nasedá na kolo. Začíná závod o život. Za sebe se neohlíží, atentát nedokončí.
Údajně ho ohrozí jeden cestující z tramvaje, zaútočí holí. Kubiš mu pohrozí pistolí a muž se vzdá pronásledování. Pak ještě vystřelí na příliš agilního policistu. Jakási žena mu hází pod kola konev s vodou. Dokonce stopuje protijedoucí auto a přemlouvá řidiče, aby obrátil a atentátníka pronásledoval. Není jisté, zda ví, že jde o atentát - vypadá to na loupežné přepadení.
Kubiš jede po kolejích do Staré Libně - k Bulovce, pak zkratkou dolů Primátorskou. Před libeňskou sokolovnou srazí chodkyni. Pamatuje si, že jezdec měl tvář plnou krve, svou paměť zpeněží udáním. Kubiš se vrací na hlavní a zabrzdí teprve vlevo - u Bati. Kolo pomazané krví opře o zeď obchodu.
Dole v Libni u Bati měl být před 10.40, čili vše se seběhlo úžasně rychle.
Lze to aspoň odvodit z úřední výzvy:
„Obyvatelstvo Staré Libně v okruhu tříd Primátorská - Na Hrázi - Slavatova - Na Žertvách - Lidmilina může s určitostí podat ještě další údaje o dívce asi patnáctileté, která dne 27. května asi v 10 hod. 40 min. vedla pánské kolo od filiálky Baťova obchodu na Slavatově tř. a šla s ním k Lidmilině třídě.“
Počítejme: k atentátu došlo v 10.32 nebo 10.35 a už v 10.40 měla Jindřiška Nováková odvádět kolo! Samozřejmě není možné hodit bombu a dojet za pět minut k Palmovce. Anebo přece? Je to cenný časový údaj k přemýšlení.
Kráčí jako anděl smrti k Novákovým.
Vždycky když jdu kolem (původní dům už nestojí, ustoupil novostavbě Komerční banky a pamětní deska byla přenesena na dům sousední), říkám si, kolika lidem jméno Novákových ještě něco řekne.
U Novákových už ani nezamykají byt, což je sousedům přirozeně nápadné. Paní není doma. Psanec se poptává na chodbě, ale vtom už budoucí oběť přichází zvenku. Kubiš se umyje, veškeré šatstvo spálí. Maskuje se železničářskou uniformou pana Nováka, a aby obětí nebylo málo, vezme si čistou košili jejich souseda (bílou s modrým proužkem, č. 38).
Náhle si vzpomene na zakrvácené kolo. Tu matka obětuje ještě čtrnáctiletou Jindřišku. Právě přišla z posvícení. Zavede kolo na dvůr.
Sice ji pak matka nechá ostříhat nakrátko a obarvit na blondýnku, ale smrti utečou jen na chvilku.
V zatáčce zatím panuje boží dopuštění.
Muž s polovinou obličeje oholenou, polovinou nabílenou utíká k zatáčce a křičí neuvěřitelnou zvěst: „Atentát na Heydricha!“
Je s podivem, že na místo dosud nedorazil jediný Němec, natož příslušník policie, jíž Heydrich velí.
Ale i zlo má v zatáčce spojence. Smrtihlava pozná blondýnka ve světlém plášti a přispěchá mu na pomoc. Ujímá se velení: „Ja, das ist Herr Protektor Heydrich.“ Chce mu podat kožený plášť. Odmítne.
Nejprve stopne pekařské auto s cukrovím. Šofér se vymluví, má prý plný vůz. Nic se mu nestalo, nebyl ani zjištěn. (Charles Whiting v knize Heydrich, sluha smrti tvrdí, že zraněného odvezl právě tento pekařský vůz - i tak vznikají mýty.)
Zachránkyně se jmenuje Marie Navarrová, řízením osudu rozvedená manželka vězeňského lékaře na Pankráci MUDr. Oldřicha Navarry.
Bez blondýny by se Heydrich jen tak do nemocnice nedostal a osud by nad ním zlomil hůl možná už v zatáčce. Takhle musí ještě několik dnů počkat.
Navarrová žila s armádním generálem Sergejem Vojcechovským, bývalým carským důstojníkem. V březnu 1939 spoluorganizoval založení Obrany národa, ale na odboji se nepodílel. 12. května 1945 ho zatkne sovětská kontrarozvědka a odveze do SSSR.
Navarrová si nedala pokoj ani po válce. Matka syna Emanuela Moravce Igora - Elena Konečná - mu najde úkryt právě v bytě Marie Navarrové v Konviktské č. 5. Vzápětí pro něj Navarrová vymyslí bezpečnější úkryt na statku Marie Sulkové v Brněnci u Poličky. Zbytečně; Moravec bude odhalen a 4. května 1947 na Pankráci popraven.
Marie Navarrová se z místa atentátu vzdálila, přihlásila se až na výzvu v tisku a rozhlasu. Nabídnou jí odměnu 200 000 K; odmítne a žádá, aby byla rozdělena mezi německý Červený kříž a spolek Vincentinum. (Vincentinum - „dům milosrdenství pod ochranou sv. Vincenta a sv. Antonína“ - sídlilo v Břevnově v ulici Na Petynce a ve Smečně.)
Po válce ji odsoudí na 16 let, polovinu si odsedí. Až do penze pracuje jako dělnice ve skladu zeleniny v Benešově.
Její rozvedený manžel MUDr. Oldřich Navarra bude při výkonu popravy K. H. Franka stetoskopem úředně zjišťovat, zda už odsouzenec dodýchal. Dne 22. května 1946 ve 13. 37 konstatuje ke spokojenosti 6000 diváků Frankovu smrt!
Kat František Nenáhlo je pověrčivý a na závěr popravy symbolicky odhodí k nohám odsouzence bílé rukavičky.
Žena stopuje dále - tentokrát dodávku s pastou na parkety. Do historie vstupuje slavná speditérská firma Holan, Praha 1, Rybná č. 14n.
Heydricha se pokusili naložit vedle šoféra. Strážník si sedne na korbu, mezi bedničky. Heydrich volá po své aktovce. Podají mu ji z vozu.
Dodávka má nízkou kabinu, kolohnát Heydrich se do ní sotva složí.
Řidič jede k mostu, neboť hledá přejezd přes tramvajové koleje a Heydrich zavětří zradu. Teprve pak otočí zpátky a zastaví opět u Navarrové. Ta Heydrichovi vysvětlí, že je všechno košer, pardon!
Než však vyjedou dál, musí všemocného pána přeložit na korbu mezi plechovky. Válí se v bedničkách na břiše, jednu nohu ležérně vystrčenou ven.
Už ho tam vezou, tou starou cestou...
Řidič firmy Holan a spol. František Šitta obdrží 200 000 K, závozník Theodor Šulc 200 000 K, strážník z korby Michael Loferdjuk 100 000 K.
Teprve teď si zvědavci mohou zařádit. V aktovce prý najdou pumu! Němci jako by vyhynuli. Nebyli snad schválně odvoláni?
Přednosta výzkumného ústavu přiběhne a sbírá skleněné střepy. Udiveným spoluobčanům sdělí, že pro štěstí. Pověrčiví Čechové pochopí a záhy je prý chodník jako vymetený.
Zhruba v 11 hodin je Heydrich s leštidlem na podlahy na Bulovce, kde označí jeho zranění jako lehké.
Atentát se tedy nezdařil.
Kdyby Heydrich zemřel již v zatáčce a s ním zahynuli i mstitelé, Lidice mohly žít. A s nimi tisíce dalších, zcela nevinných lidí. Čurda by nepromluvil, většina přechovávačů by zůstala neprozrazena.
Dne 8. června 1942 řečnil říšský vedoucí a vídeňský gauleiter Baldur von Schirach na srazu Německé pracovní fronty: „Ještě na podzim oslavíme Vídeň zbavenou Židů. Pak se budeme věnovat řešení otázky vídeňských Čechů. Kulky, které zasáhly našeho druha Heydricha, zranily i nás, neboť platily nám všem.“
Nebyl první, kdo tvrdil a představoval si, že Heydrich byl postřelen. Žíně, plechové střepiny a kus hadru z uniformy byly zřejmě málo důstojné smrtící prostředky! Kéž by měl pravdu - kulky však na Heydricha vystřeleny vůbec nebyly!
Atentátníky oslavil rovněž Václav Kopecký. Pod pseudonymem Matýsek vydal v Moskvě knížku epigramů O nich a do nich. Epigram z 28. května 1942 zní:
Bum bác! A střely s chvatem blesku
již letí v Heydrichovu mercedesku.
Svou odpověď ti, kate, národ dává.
A našim hrdinům buď sláva, sláva!
I Kopecký se mýlil - Heydrichovu mercedesku, natož Heydricha, žádná kulka nezasáhla.
Zbývá zjistit, co k nezdaru vedlo.
Autor: KAREL SÝS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |