Nejnovější sbírka povídek POSLEDNÝ ANJEL (Knižné centrum, Žilina 2009, 127 s.) z pera vpravdě vynikajícího a v českém prostředí žel málo známého slovenského prozaika Jána Lenča (1933 v Žilině) je hodná čtenářské i kritické pozornosti z mnoha důvodů.
   Jednak je zajímavá u nás neobvyklou žánrovou pestrostí povídek knižního svazku, i přes formální heterogenitu však vzácně skloubených a sladěných, komponovaných. Je to kniha parabol, apokryfů, jakoby mytologických pohádek a kvazipověstí, hororů či krimipovídek, sci-fi či absurdních próz (absurdita je dominujícím motivem, spodním leitmotivem, s děsivými důsledky), rozsahem nevelkých, někdy dokonce jednostránkových. Vše nadbytečné je vyškrtáno, seškrtáno, přesto nemáme dojem podobný tomu, jaký nabízí digest: úspornost, strohost, lakoničnost a přímočarost „formy“ vyprávění má svůj protiklad v „obsahu“ vyprávění, zauzleném, groteskním, někdy s šokující, ale vždy dobře připravenou pointou.
   Druhým důvodem, proč je nutné této knize věnovat pozornost a kritickou přízeň, je podle mého soudu zvláštní konstruovanost povídek, ona zdánlivá absolutní svévole vypravěče (onoho „my“ či „já“) při koncipování příběhu a zvláště charakterů postav, umělost a nepravděpodobnost příběhů, jež se mnohdy odehrávají v jakémsi poeovském, filozoficky existenciálním, modelově absurdním, horečnatém a nesrozumitelném snu. Nejde však o to čtenáři cosi vsugerovat, postrašit ho, dokázat mu autorovu převahu jako demiurga příběhu, rovného Bohu, nýbrž využít modelové situace a literární konstrukce k předestření jakéhosi výkladu, smyslu, obhajoby i obžaloby, jinými prostředky nesdělitelného.
   Dalším důvodem - a omlouvám se čtenáři této recenze za jistě školometský výklad a výčet - je permanentní autorova polemika se zažitými stereotypy četby, např. s texty, které vedou čtenáře k identifikaci s dějem, k obdivu k vykreslenému prostředí, ke vžívání se do příběhu. Proto se setkáváme s „dekomponovaným“ a „voluntaristickým“ vyprávěním, se zdůrazněním jeho umělosti, dokonce s pohrdáním motivickou realistickou konkrétností a sugescí jen vnější tváře skutečnosti; ale to vše nikoli v tradici postmoderny a její smutné hry - ty Lenčovy smutné miniatury jsou mnohovýznamové a „modelovost“ (ikonická, indexová i symbolistní) tu skutečnost nezastírá, nýbrž k ní vede: přes fikci k realitě, od hry k poznání, od chaosu k pravidlům a zákonům, od rozumu k citu - nejen morálnímu. Chytrému napověz, hlupákovi zavři dveře „kvazitvrzením“. Polemika zasahuje všechny kategorie jako jsou čas a prostor, pravda a lež, otázka a odpověď etc.
   Tím hlavním důvodem, proč by bylo dobré text přeložit do češtiny (mladá česká generace už chápe slovenštinu jako cizí jazyk - bohužel), je ovšem myšlenková obsažnost a důsažnost těchto prozaických miniatur, chtělo by se napsat: „filozofických povídek“. Filozofická povídka je ovšem většinou psána a la these a jen dokládá či úvahově rozvádí jistou sentenci, myšlenku, soud. Lenčovy prózy však jsou mnohovýznamové ve své podstatě, umožňují nejednou různé významové konkretizace. Kupř. Trpaslíky v hlavě, kteří se tu shlukují, mizí, rostou a opět shlukují do podoby obrů, můžeme číst kafkovsky, jako podobenství o absurditě našeho vnímání, ale i jako „bláznovy zápisky“, tedy gogolovsky, psychiatricky, nebo i „jazykově - metaforicky“, jako tematizovaný a aktualizovaný frazeologismus, etc.
   Tohoto rodu jsou např. Otázky a odpovede, parabola o nekonečném míjení, předsudečném ne- a před-pochopení a o čemsi, co se dialogu jen podobá, „až sa svet začal dusiť pod záplavou rôznofarebných otázok a odpovedí, otázok, ktoré sa pokladali za odpoveď, a odpovedí, ktoré sa tvárili ako otázky“ (s. 15) Vše se zdálo býti „normálne. A všetci tomu aj verili“. A jiné podobenství, o konformitě, nazvané Hnedý ako hnedý, tematizuje totalitarismus doby, kdy „všetko zrazu hnedlo“, a co si v domácnosti z nějakých důvodů ještě zachovalo svou přirozenou barvu, nebo její zbytky, muselo být v nejlepší víře zabarveno na hnědo - „vreckovka, jedna ponožka a kus košele“ přece nemohou zůstat bílé! Tak, tak, tak, tak to má být, „pomaličky se uspokojovala“ (s. 17). Iniciativní uniformita výkonu za každou cenu, myšlení konformní a bytí „v zákrytu“ je emblematickým znamením restaurační doby (zdaleka nejen baťovského Zlína, ideologie Kuratoria mládeže nebo Morálního kodexu budovatele komunismu) a hnědá barva se začíná čím dále více líbit. Vždyť nemusí být hned po hitlerovsku, stačil by osvícený Pinochet nebo laskavý Habsburk, ale někdy musí stačit i jen zdvižená pěst vládnoucích elit, peníze v „nezávislých“ nadacích, klamání tělem a gesty. Hnědo, všude latentně hnědo, a co jiné barvy jest, nenormální jest.
   Některé povídky mají přece jen spíše charakter hororový, např. V pivnici sa čosi deje nebo Zradná trafika a navazují na tradice poeovské či krátké „novinové povídky s tajemstvím“. Hrůzu pak oprávněně vzbuzuje spíše to, co je tušeno než ono zobrazené, vypravěčem „ukázané“. Jiné mají fakturu apokryfní (Kdekoľvek sú dvaja...) nebo vědecko-fantastické povídky (trochu exuperyovská próza Osamelý vo vesmíre), ale vždy tematizují cosi obecně lidského, humanistického, duchovního a antropologického. Někdy s poučením, jindy bez pointy, resp. „s trvale odloženou“ pointou (Legenda o jednom kmeni) či se zcela otevřeným koncem (Turnaj), což posiluje dojem mnohoznačnosti textů.
   Autor si pohrává s časem i prostorem, přesněji - jen konturuje a konstruuje vlastní čas i prostor epického díla, a to zdánlivě jen a pouze dle své libovůle: „v mojich príbehoch je možné všetko, aj to nejnemožnejšie, teda aj to, že Čas uplývá opačným smerom“ (s. 123). Čas je cyklický, bez kvalitativního vývoje, trvá nonstop, zná jen dílčí proměnu, přerývku „před“ a „po“; je uzavřený sám v sobě a nekonečně opakovatelný. Jak v této souvislosti nepřipomenout prózu Ivany Blahutové nazvanou Nonstop! Sekunda, rok, tisíciletí jsou jen jakási trvání, patnáct let jest jako sto padesát let - nula sem či tam... (Taký som ja stopár). Prostor se rozpíná i smršťuje, nezná zákony ani materiální existenci, obraz prostředí se trvale vytrácí, jako by zůstávala jen bílá či šedá plocha, neurčité pozadí, na němž se odehrávají (či spíše - na něž se promítají) fragmenty příběhů a dramat. Som tam, kde som seznamuje nás s prostředím jeden z vypravěčů. Pocit cizince ve světě lidí je dominantní ve vědomí mnoha postav, byť někdy máme dojem, jako by autor prostřednictvím svých postav na čtenáře někdy důvěrně mrkal a naznačoval mu, že literární text jest přece jenom - v poslední instanci - mystifikací, hrou svého druhu. Hrou přerůstající v poznání našich vin, malosti i zázračnosti, lidské věčnosti a věčné pomíjivosti. Odstup, anděli!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]