Výbor národní kultury nedávno připravil návštěvníkům Café Illusion skutečnou literární lahůdku. V přednesu Máši Málkové a Milana Friedla a za hudebního doprovodu Petra Tvrdka zazněly 21. dubna v jednom pořadu dva špičkové překlady starozákonní Písně písní – kralické přebásnění z roku 1582, vytvořené veleslavínskou humanistickou češtinou, a moderní překlad Viktora Fischla, dokončený roku 2000 v Jeruzalémě.
Píseň písní, zvaná Šalomounova (hebrejsky Šir ha-širim, řecky Asma, latinsky Canticum canticorum) je sbírka asi 25 svatebních písní z různých dob, nikoli souvislý příběh. Vznikala v 5.–3. století př. n. l. a je dílem anonymních autorů. Šalomounovi je připisována neprávem, pravděpodobně proto, že stejně jako jeho otec David skládal žalmy, to znamená chvalozpěvy, a napsal část Knihy přísloví. Místa v textu týkající se jeho osoby naznačují, že nejstarší písně v knize mohou pocházet už z 10. století př. n. l., z let 973–933, kdy vládl. Pro pozdější dataci, tedy 5.–3. století, svědčí kromě několika perských a řeckých slov v textu monogamní étos: pojetí lásky jako strhujícího absolutního vztahu mezi mužem a ženou. V Šalomounově době bylo ještě dovoleno mnohoženství, pokud tím muž nenarušoval patriarchálně vlastnická práva jiného muže. Nevěra vdané ženy byla naopak trestná. Po návratu z babylonského zajetí v r. 538 v izraelské společnosti zcela převládla monogamie. Nenáboženský ráz knihy a její erotika prozrazují mnohem starší předlohy - egyptské milostné písně, babylonské zpěvy o zásnubách Tammuze a Ištar a především kananejský kult boha úrody a deště Baala a jeho božské manželky Anat. Zpívání písní ženichem, nevěstou a sborem svatebních hostů mělo v kananejské pospolitosti ráz inkantace, to znamená zaklínaní bohů kvůli plodnosti ženy, dobytka i pole. Nápěvy se sice nedochovaly, ale zůstala úchvatná poezie.
Píseň písní byla pojata do Starého zákona až v roce 90 n. l. jako alegorie. Milým je míněn Hospodin, Milou Izrael. Od 5. stol. n. l. byla v tomto pojetí čtena o židovských Velikonocích. Křesťané přenesli milostný vztah na Krista a jeho církev. Píseň písní má být oslavou jejich vzájemné lásky. Navzdory kanonizaci textu v 1. století spory o jeho sakrálnost či světskost se vlekly až do novověku. Ještě v roce 1545 dal Kalvín do klatby teologa a filozofa Sebastiana Castellia a ten musel opustit Ženevu. I Komenský ve své časoměrné parafrázi z roku 1659 chápe Píseň písní pouze alegoricky. Pro katolickou církev je alegorické pojetí závazné dodnes, evangelíci se kloní k přirozenému výkladu jakožto chvalozpěvu na čistou a věrnou lásku muže a ženy.
Kralický překlad Starého zákona vznikal v letech 1579–1593 a je včetně Písně písní dílem Blahoslavových žáků a pokračovatelů - Ondřeje Štefana, Izaiáše Cibulky, Jana Eneáše, Jiřího Strejce, Jana Hlaváče, řečeného Kapito, Pavla Jesena a Jana Effraima. Jako znalci hebrejštiny spolupracovali Mikuláš Albrecht z Kaménka a Lukáš Helic. Největší postavou mezi bratřími byl bezesporu Jiří Strejc, který přízvučným veršem sám přeložil Žalmy.
Kralický překlad na několik století ovlivnil naše chápání Bible. Stal se i jazykovou tvrzí proti germanizaci v 18. století a inspiroval řadu moderních básníků a prozaiků. Bohužel řada slov změnila během času význam nebo se vytratila ze slovníku živé češtiny, a proto se Bible kralická stává místy nesrozumitelnou. Namátkou uveďme pár slov, kterým dnes rozumíme jinak, nebo vůbec ne: milost = láska, halže = náhrdelník, cyprus = hena, holičky = nedozrálé ovoce po odkvětu, židoviny = skráně, strdí = med, mest = mladé víno. Ale možná že právě tato významová zastřenost umocňuje krásu a magičnost kralického přebásnění.
Překlad Viktora Fischla imponuje především svou věcnou určitostí. Je svrchovaně moderní a zároveň básnický. Svědčí nejen o dokonalé znalosti hebrejštiny, ale i o vstřebání prostředí, v němž toto veledílo vzniklo.
Viktor Fischl se narodil v roce 1912 v Hradci Králové, vystudoval práva na Karlově univerzitě, za války pracoval jako úředník v Benešově exilové vládě v Londýně a od roku 1949 až do své smrti v roce 2006 žil v Jeruzalémě. V letech 1933–1946 vydal sedm básnických sbírek, ale v jeho tvorbě nakonec převážila próza. Zmiňme tu alespoň jeho nejznámější román Dvorní šašek (hebrejsky 1982, česky 1990 a 1996), jehož námětem je život čtyř židovských vězňů v koncentračním táboře a jejich poválečné osudy.
Na překlad Písně písní se Viktor Fischl připravoval plných třicet let a vydal jej až v roce 2000, téměř devadesátiletý. Jak sám říká v doslovu knihy, která vyšla posmrtně v nakladatelství Tomáše Janečka, za největší obtíž překladu považoval fakt, že hebrejština je jazyk natolik zhuštěný, že verš o třech slovech vyžaduje v češtině slov pět, šest i více. Fischlův překlad Písně písní snese co do uměleckosti srovnání se Seifertovým přebásněním z roku 1958, a navíc je výkladově spolehlivější, protože Seifert byl plně odkázán na spolupráci orientalisty Stanislava Segerta.
Recitace Máši Málkové (Šulamit) a Milana Friedla (král Šalomoun) byla pravým hereckým koncertem dvou nádherných hlasů, vybavených svrchovanou deklamací a intonací. To si posluchači zvlášť silně uvědomili při poslechu kralického překladu, který vysokou mírou stylizace a zastaralým tvaroslovím klade dnešnímu přednašeči, i velmi zkušenému, nemalé překážky. Jen si na příklad zkuste rychle a správně vyslovit: „Přišelť jsem do zahrady své, sestro má choti...“
Umělecký dojem z přednesu obou hereckých partů ještě umocňovaly citlivé varhanní improvizace Petra Tvrdka a výtvarný doprovod Oty Janečka – zvětšená kresba hlavy Šulamit, umístěná na pódiu. Poselství dvojího krásného setkání s biblickou Písní písní by se dalo shrnout do slov jednoho verše z osmé kapitoly: „Nebo silné jest jako smrt milování…“
Autor: VLADIMÍR JANOVIC
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |