Byl čas Karla Hynka Máchy, líbání pod větvičkou s bílými květy, aby nám naše milé během roku neuschly. Byl také výroční čas připomínky ukončení dosud největší válečné vřavy. Její závěr se s poněkud větší pompou oslavoval - navzdory realitě - na procentně mnohém menším osvobozeném území naší vlasti jinou armádou. Na podstatně větší části země umírali jiní vojáci. Zemřelo jich strašně moc. Těm u nás padlým naše rozjívenost namísto vděku zase odloupala z hrobů a hrobečků symboly jejich země. První to zjištění vlastní zmatenosti.
   Smrt každého člověka mě děsí a přináší bolest do srdeční krajiny.
   Tehdy v květnu 1945 vedle Míčovny Pražského hradu padaly jedny z posledních výstřelů druhé světové války. Již notnou řadu let zde u zahradní zdi míjím pylonek s odstraněnou hvězdou, kde smrt dostihla sovětského vojáka. Při jízdou Údolní ulicí v závětří Branického pivovaru zase z oken městského autobusu pohlížím do louky na dva hroby vojáků, z nichž pochybný hrdina rovněž odstranil hvězdné symboly. Další zmatek v mé duši a nezodpovězené otázky, proč se tak děje?
   Přišel květen 2009 a na osm set bronzových destiček, loňského roku zcizených za účelem mrzkého byznysu na hřbitově v Terezíně, je už nahrazeno destičkami umělohmotnými. Zmatky v mém nitru narůstají, nikdo nedokáže anebo nechce dát mi odpověď.
   Dva ze zlodějů destiček snědé pleti se zdržují v zahraničí. Možná žádají o pozdržení se v Kanadě. Bože můj, snad nebudu označen za rasistu! Opět jsem zmaten. V tramvaji na Tylově náměstí upozorňuji starou ženu, že se jí čísi snědá ruka noří do tašky. Pěsti spolupracovníků zloděje mi vyhrožují. Vlastní zmatenosti přibývá. Lidi, proč tohle všechno?
   Najednou se extrémistické špacíry v našich městech staly všedními. Již jsem se o nich na těchto stránkách zmiňoval.
   Dosud sloužící lidská paměť mi říká, že veškerá hnutí se vždy ponejprv hlásila řevem, pak rozbíjením hlav a vytloukáním obchodů; následovaly lágry za ostnatým drátem, kde v pomyslných koupelnách z kohoutků syčel smrtící plyn. Po ukončení války už jen filmové týdeníky nabídly obrazy hromad lidských kostí zahrnovaných zeminou. Člověku otrne a jako by zatoužil po opakování. Vlastní zmatek mě drtí a noční tma přináší děsivé představy z hrůzy spatřené v dětství. Byly to tehdy také pohybující se lidské kosti dosud potažené kůží a prosící alespoň o hrudku sněhu…
   Naši zákonodárci, tak enormně ke zlu shovívaví, přistupují k extrémistickým hnutím jako ke zrušení své doživotní imunity. Naopak však byli horliví při schvalování zákona vyšlého z hlavy téměř dvacet let snadno zapomenutelného člena parlamentu, co nasadil podivný náhubek na novinářská ústa. Těm hrozí za zveřejnění jistých zpráv trest až desetiletý, na který často nedosáhnou ani vrazi. Ano, s novináři si zákonodárci ví rady. Možná sami nemají příliš čisté svědomí. Extrémisté se naopak mají dobře, pochody se jim povolují a tak pochodují. Nikoliv do vězení, jak mají naopak přislíbeno novináři.
   Bývaly kdysi pochody, hořely fakule a zněly bubny. Dav byl zblbnutý a z mnoha měst zbyly za čas jen trosky a z lidí mrtvoly. Bubny silně otupují mozky. To válečníci vždy dobře věděli. Současné reprobedny dosahují mnohem více decibelů. Dnešní člověk se bojí přiznat, že má strach, a tak se chrání řevem. Člověk je na útěku před sebou samým a já zůstávám zoufale zmaten.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)