Se zájmem jsem si v Obrysu-Kmeni č. 17 přečetl recenzi Pavola Janíka na knihu Vladimíra Strýčka Ako prežiť bankrot (Perfekt, Bratislava 2009). Je jistě potěšitelné, že i autoři, kteří nemají s komunistickým hnutím či marxismem nic společného, kteří dokonce (jak vidno z recenze) i dost nekriticky „baští“ některé prvky oficiální ideologie současných vládců, uznávají a oceňují myšlenkový odkaz Karla Marxe. Současná realita, zejména ta ekonomická, krizová, opravdu promlouvá a její volání nemůže žádný rozumný člověk ignorovat.
Obrys-Kmen je sice autonomní a nadstranický , ale přece jen je to příloha komunistických novin. A proto si myslím, že bychom se v něm nemuseli spokojit s pouhou potěšitelnou informací týkající se zájmu myslícího autora o marxismus, ale že bychom se mohli vyjádřit i k některým jeho tezím. S pocitem hanby se přiznávám, že jsem knihu nečetl a reaguji tedy vlastně na slova recenzenta. Ale ono mi nejde o konkrétního autora, ale spíše o určitý způsob uvažování.
Autor tedy zřejmě (viz recenze) konstatuje, že Marx byl výborný, leč Lenin, německý vlivový agent, to zkazil. Tato teze musí vyvolat úsměv u každého, kdo jednak zná historii, jednak si přečetl zásadní texty obou autorů.
Nejprve k tomu agentství – ano, někoho může frustrovat odhalení dlouhá léta nesmyslně utajovaných skutečností o tom, jak Lenin v složité situaci revolučního hnutí na počátku století pragmaticky manévroval a získával peníze pro bolševickou stranu. Nakonec využil nabídky a omezeného myšlení německých vládnoucích kruhů, kterým šlo jen o vyřazení válečného protivníka a jež dočasně pozapomněly na své dlouhodobé třídní zájmy. Dědicové těchto kruhů poznali svou chybu u Stalingradu.
Kdo však se dovede vmyslet do dobové situace, ten musí jasně vidět, že pro Lenina, revolucionáře vášnivě oddaného myšlence co nejrychlejší zásadní přeměny světa a zejména Ruska od kapitalismu k socialismu, nebyly nijak důležité malicherné zájmy a zájmíčky různých tzv. národních skupin světové buržoasie. Byla to pro něj jedna banda a nepovažoval za nějakou dehonestaci využít jejich vzájemných sporů třeba k získání peněz pro hnutí (nestál totiž za ním žádný Pepa z Hongkongu, Lájos Bács, Kočka či Ďuričko), nebo – ve chvíli, kdy šlo o všechno – zkrátit si cestu do Ruska průjezdem německým územím. Kdopak asi utrpěl tímto jeho kompromisem – kapitál dohodových států? Ruský národ? Široké neprivilegované vrstvy vtažené svými vládci do nespravedlivé války za jen zdánlivě „národní“ zájmy? Takže nechme být otázku, kdo byl či je agentem. Kdybychom ji začali aplikovat třeba na současné politiky v ČR, asi bychom se velmi podivili, pokud bychom rovnou neskončili někde v Orlické přehradě.
Podstatnější je však jiná otázka – opravdu Lenin zkazil (třeba svou netrpělivostí) Marxův projekt společenské přeměny? Je nesporné, že způsob myšlení Marxe i Engelse na jedné straně a Lenina na straně druhé ovlivnila rozdílnost doby i konkrétních podmínek, ve kterých tvořili a působili. Jisté je, že např. Marxova představa o diktatuře proletariátu a jejím dopadu na bývalé vládce byla před masakrem Pařížské komuny ovlivněna spíše zkušenostmi z revolucí 19. století i demokratismu a humanismu samotné Komuny a pohybovala se v rámci úvah na téma dočasného zbavení volebního práva buržoazie či uvěznění těch, kdo porušili zákon a pokoušeli se o návrat k moci. Rozhodně v ní nebyly sibiřské gulagy. Ony ale nebyly ani v Leninově představě o přechodném období od kapitalismu k socialismu, obsažené v jeho díle Stát a revoluce, napsaném ještě před Velkou říjnovou revolucí. Stačí si nalistovat příslušné pasáže, ve kterých se hovoří o tom, oč jednodušší a levnější bude potlačování excesů poražené buržoasie všeobecně ozbrojeným a demokraticky jednajícím lidem. U obou „typů“ klasiků převládala představa, že diktatura proletariátu bude nejvyšší historickou formou demokracie. Samozřejmě člověk míní a okolnosti mění a Lenin – představitel intervencí, kontrarevolucí i zaostalostí, včetně zaostalosti samotných lidových mas smrtelně ohroženého sovětského státu jednal nakonec jinak než Lenin snílek - prognostik a humanistický intelektuál. Vždy to však považoval za dočasné opatření a neučinil ani krok k tomu, aby metody revolučního teroru přenesl do samotné výstavby socialismu. Naopak doporučoval např. odborům, aby hájily zájmy pracujících i proti vlastním socialistickým ředitelům. O jeho razantním odmítnutí Stalina není ani třeba hovořit, stejně jako o jeho kritických výrocích na adresu komunistických politiků, „velkoruských děržimordů“, mezi které zařazoval nejen Stalina, ale i Ordžonikidzeho, Dzeržinského aj.
Myslím si, že v tomto smyslu sice musíme konstatovat, že revoluční praxe pod Leninovým vedením byla krvavá, jak už tak bývaly všechny pokusy posunout vývoj dopředu, a to zejména v Rusku (viz Petr Veliký), je však třeba rozhodně odmítat pokusy různých „slouhů“ současné vládnoucí elity udělat z něj velkého dějinného vraha srovnatelného s Hitlerem při decentním opomenutí zločinů kapitalismu.
Stále však zůstává otázka, zda Lenin myslel a jednal při realizaci dobového projektu první historické formy socialismu zásadně jinak než Marx a Engels. A tady, myslím, musí každý, kdo zná dílo klasiků, odpovědět „Ne“. Nejpodstatnějším problémem celého tohoto projektu, jehož základ položili už Marx a Engels, byla představa, že přeměna od kapitalismu k socialismu proběhne zcela jinak, než proběhla přeměna od feudalismu ke kapitalismu – že totiž nejdříve musí dojít k politické revoluci (víceméně jednorázově a implicitně chápané jako násilné) a pak teprve bude možné pokládat základy nového socialistického vlastnictví. Lenin k této představě nic navíc nepřidal a naopak se ji poctivě snažil realizovat. Bohužel právě tato koncepce byla největším omylem klasiků – jak Marxe a Engelse, tak Lenina. Přesněji řečeno, byla výrazem jejich podmíněnosti možnostmi doby. Všichni tito klasikové přitom ve svých dílech upozorňovali na možná rizika takovéto přeměny – Marx upozorňoval na procesy odcizení a kritizoval tzv. hrubý komunismus, Marx i Engels podmiňovali nastolení komunistické společnosti překonáním staré dělby práce a kritizovali její průvodní deformující vlivy – buržoazní právo v nižší etapě komunistické formace, kterou Lenin později pojmenoval jako fázi „socialismu“. Lenin ve Státu a revoluci na jejich dílo až otrocky navázal a dokonce o řadu let později, když už musel řešit velké problémy revoluce provedené v podmínkách kapitalistického obklíčení a zaostalého Ruska, konstatoval, že k překonání tříd musí být překonána stará dělba práce: rozpory město - venkov a duševní - fyzická práce. Ani Marx a Engels, ani Lenin, i přes svá geniální prognostická varování, netušili, jak se jejich koncept revoluční přeměny a budování socialismu zvrtne. Netušili, že v důsledku slabosti industriálního proletariátu se po pouhé politické revoluci a formálním odstranění buržoazie v podmínkách staré dělby práce, především oddělení řídící a řízené práce, moci chopí „nová třída“ řídícího aparátu, sice nikoli vykořisťovatelská, ale se specifickými zájmy blokujícími další socialistický rozvoj. Nikdo z klasiků netušil, že po nich přijde stalinismus a jeho zločiny, které dodnes ztěžují získávání lidí pro nový, tentokrát již demokratický a humánní pokus o socialismus cestou rozvoje samosprávného zaměstnaneckého vlastnictví ve svobodné soutěži a demokratickém prostředí.
Takže – nechme každému, což jeho jest. Velcí klasikové (všichni) nám dali opravdu hodně, ale jejich velikosti odpovídá i velikost jejich základní chyby – představy o politické revoluci výrazně předcházející vznik nového vlastnictví. Je nesmírně poučné si uvědomit, jak velcí revoluční myslitelé, kteří se v určité chvíli stávají mluvčími sil zainteresovaných na pokrokové změně, jsou zároveň vždy limitováni charakterem subjektu, který je v dané chvíli k dispozici. V 19.–20. století nebyla jiná možnost než měnit společnost spojenectvím tehdy pouze industriálního proletariátu a skupin „profesionálních revolucionářů“, z nichž se vyvinul řídící aparát. Proto i u samotných klasiků, nemluvě už o jejích následovnících, padaly pod stůl jako ne tak naléhavá i jejich vlastní varování před možnými nebezpečími zvolené cesty souvisejícími s dělbou práce řízené a řídící.
Dnes je už situace jiná. Je proto na nás, abychom zhodnotili vlastní zkušenosti a plně využili všech pozitivních prvků, ale i omylů v odkazu klasiků v naší práci a společenské angažovanosti. Historia magistra vitae. Nemá cenu přitom ohrnovat nos nad jedním z jejích významných tvůrců.
Autor: JOSEF HELLER
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)