Vladimír Stibor hovoří s Michalem Černíkem
Dalo by se říci, že mocenské kruhy vytěsňují kulturu až na nejzazší okraj svých zájmů? Jako by stačilo jako kdysi dávno za starých Římanů lidu a nevzdělané chátře nabídnout jen chléb a hry?
Nejde jen o mocenské kruhy, působí tu víc faktorů, které se sčítají. Celá léta slyšíme, že nejsou peníze na opravu mostů, silnic, památek, na zemědělství, na zdravotnictví, na školství, na vědu, na kulturu, na platy pedagogů, kulturních pracovníků, vědců a tak dále. Já tvrdím, že peníze by tu byly. Vědomě tu však nejsou zákony, které by zabránily únikům peněz, třeba ve stínové ekonomice. Státní pokladně podle odhadu tak uniká přes tři sta miliard korun ročně. Jednou z cest úniku jsou například daňové ráje, o kterých se zatím jen veřejně mluví. Měli bychom se tedy ptát, proč nejsou zákony, které by bránily únikům peněz. Pak by bylo i na kulturu a bohatě i na literaturu. Ty dva miliony korun, které ministerstvo kultury letos přidělilo grantové komisi na podporu vydávání knih, jsou takovým sarkastickým výsměchem.
Je pravdou, že od převratu 1989 se v i v kultuře uplatňuje falešný mýtus, že kultura musí v tržních vztazích obstát a vydělat si na sebe. Proto se mocenské elity nikdy nezabývaly kulturou, za těch dvacet let se nevybudovalo to, co bychom skutečně mohli nazvat kulturní politikou. Takže tu máme na jednu stranu velmi ziskovou komerční kulturu, kam patří třeba muzikály, a na druhou stranu vysoce profesionální neziskovou kulturu, která živoří a bude živořit, dokud tu bude vládnout blud o tom, že kultura si na sebe musí vydělat, a dokud vládnoucí technokrati a pragmatici budou kulturu odsouvat na okraj společnosti jako něco zbytečného. Každá mocenská elita v posledních dvou desítkách let zatím dávala najevo, že kulturu nepotřebuje, že nepotřebuje intelektuály a spisovatele, ale potřebuje jen některé populární umělce známé z televizní obrazovky k svému zviditelnění hlavně před volbami.
Také se podstatně změnil životní styl společnosti, a tím se změnil i její přístup ke kultuře, svůj velký podíl na tom mají média. Společnost duchovně zchudla. Taková společnost nemyslí, necítí a hlavně se pak dobře ovládá.
Každá krize přináší současně deprese, rozčarování, recesi, hledání i objevování nových hodnot, náhle změněná východiska. Je jako vlna tsunami. Až zmizí, nic už nebude jako dřív. Je v silách literatury nalézt i za těchto okolností vlídnější pohled na svět?
Úkolem hodnotné literatury je, aby plnila své humanistické poslání, aby lidi probouzela myšlenkově i citově, aby je lidsky vnitřně obohacovala, aby jim nabízela informace, ale aby jim také ukazovala ten utajený svět za oponou. V tom vidím skrytou sílu literatury. Pokud jí ovšem média nedají prostor, kniha zůstane ležet na knižních pultech jako přehlížený sirotek, anebo ještě častěji ani nevyjde. Jsem však přesvědčený o tom, že literatura, stejně tak jako další druhy hodnotného umění, zůstanou pro mnoho lidí majákem v jejich životě.
V poslední době se objevilo několik chvályhodných pokusů vrátit literaturu do médií, do rodin, do škol, a to díky těm obětavým lidem pracujících v oblasti kultury za nuzáckou mzdu. Ale pokud do toho nevstoupí stát jako hlavní garant kulturní politiky, pak všechny dobře myšlené aktivity budou stále jen záplatou. Až mi to připomíná novou dobu národního obrození.
Jak je to s finanční podporou literatury, například s udělováním grantů?
Kvalita literatury není rozhodující, převažují mimoliterární hlediska, osobní i ideologická. Zůstanu však u Unie českých spisovatelů, ta si několikrát zažádala o udělení grantů na vydání sborníků, knih, na pořádání semináře, na besedy a na setkání se slovenskými spisovateli. Nikdy jí nic nebylo uděleno. Je na tom hůře než ochotníci, kteří od státu a obcí alespoň nějaký peníz dostanou.
A co se týče mne osobně? V posledních letech si dvě nakladatelství zažádala o udělení grantů na vydání mých dvou sbírek poezie. Jak jsem se potom dozvěděl, porota se úrovní mých rukopisů ani nezabývala, k zamítnutí grantu stačilo pouze mé jméno.
Dodnes tajně závidím vám i dalším autorům dětských knížek, neboť prožívají dva světy: ten svůj veskrze dospělácký a zároveň i ten, jenž musí být vnímám dětskýma očima a fantazií. Je dětská publikace na knižním trhu v lepším postavení než ostatní knížky?
Určitě. Nemohu to sice úplně zobecnit, ale úspěšná dětská knížka vychází v mnohonásobně větším nákladu než úspěšná knížka pro dospělé. Na knižních pultech jsou však velké kvalitativní rozdíly. Když si zajdete do nějakého obchodního řetězce, kde prodávají knížky pro děti, spatříte přehlídku výtvarné a textové ubohosti. Vycházejí v poměrně velkém nákladu, ale ty já nemám na mysli. Odhaduji, že tak osmdesát procent dětských knížek patří mezi výtvarný a textový paskvil. Proti této přesilovce zde stojí několik nakladatelství, která si udržují kvalitu a svádějí o ni nerovný boj. Ale právě kvalitní knihy musíte hledat jen u velkých seriózních knihkupců, nikoliv v obchodních řetězcích. Naštěstí tu je určité procento většinou vzdělaných lidí, kteří svým dětem kupují hodnotné knížky. A jestliže autor takové čtenáře má, tak se nemusí podbízet trhu. Například moje knížky v Knižním klubu mají vysoké náklady, mimochodem také díky půvabným ilustracím Gabriela Filcíka, a mně osobně to dává i pocit radosti a posiluje mne v tom, že mé počínání není vůbec marné. Nerad bych to však zakřikl, protože i vydání knížek pro děti je podmíněno ziskem. Zisk se stává stále víc nesmlouvavým diktátorem.
Zcela otevřeně se hovoří o úpadku prestižní spisovatelské profese. Kdo na tom nese největší vinu? Konzumní společnost, posunutí hodnot, vzdělávací systém, rodina, nebo koneckonců samotní prozaici a básníci?
Všichni. Konzumní společnost, posunutí hodnot, vzdělávací systém a samotní spisovatelé. Hned na počátku devadesátých let se zásadně proměnil systém hodnot. Na první místo postoupily peníze, bohatství a společenské postavení, ale na druhou stranu si lidé také začali uvědomovat význam práce v osobním i společenském životě a začali si ji vážit a bát se o ni. Umění se osvobodilo obsahově i formálně, ale zároveň se pod egidou svobody rozbily veškeré normy. Tak třeba mne v devadesátých letech šokovala výstava mladých umělců zaměřená na zobrazení mužského a ženského pohlaví v primitivním naturalistickém provedení, nebo výstava v renomované výstavní síni, kde výtvarník postavičkám na reprodukcích Ladových obrázků nakreslil pohlaví a jiné puberťákoviny. Nebo jinému výtvarníkovi stačilo natřít tank na růžovo a už se mu celé roky hrnuly zakázky. Nesnáším básně vulgární, přisprostlé či bláboly, kterým patrně nerozumí ani sám autor. Neznalý člověk však často neumí posoudit, co je umění a co je pouze recese, happening, neumění, provokace, kýč, paskvil, grafomanie. A protože takovým uměleckým projevům lidé nerozumí, tak je to vcelku od umění odradí. Ale snobové se tím nechají unášet, obvykle tomu říkají postmoderna.
A co spisovatelé?
Jedna kolegyně spisovatelka, když jsme se tak bavili o současnosti, mi říkala: „Co s tím naděláte, uvidíte, všechno dobře dopadne, hlavně že jsme svobodní.“ Kdybychom se všichni měli takhle chlácholit, tak z nás gauneři všeho druhu nadělají ještě větší stádo ovcí, než jsme, a budou tu mít ještě větší ráj, než mají.
Mezi spisovateli v devadesátých letech zavládl mýtus, že by se spisovatelé neměli plést do věcí politických a veřejných, a v podstatě se nad tyto záležitosti povýšili. Ve své většině se sami zřekli své společenské úlohy kriticky reflektovat dění ve společnosti, a to stále přetrvává. Navíc značná část spisovatelů podceňuje kolektivní sílu spisovatelské organizace jako organizace profesní, mladší a mladí ji dokonce neuznávají, uzavřeli se do sebe a stali se solitéry.
Spisovatelé se dostali do poníženého postavení a svůj podíl na tom mají i oni sami, že to připustili. Dnes už málokterý nakladatel vás honoruje tak, aby vás to neuráželo, málokterý nakladatel plní smlouvy a vy ho nemusíte upomínat o platby a necítíte se podváděn. Situace se nezlepší, dokud se spisovatelé nedají dohromady a radikálně nebudou prosazovat svá práva. Jako solitéři nic nezmohou. Pokud si člověk zachová trochu soudnosti, pak si nemůže pochvalovat ztrátu nejen spisovatelské prestiže, ale i ztrátu prestiže skutečných nekomerčních vysoce profesionálních umělců třeba z oblasti vážné hudby či výtvarného umění a chlácholit se tím, že nějak bude, hlavně že jsme svobodní. Stalo se to pro nás tak mocným zaklínadlem, že jím tolerujeme i zneužívání svobody ve všech oblastech našeho života. Dokud nám budou vládnout političtí šíbři a ekonomičtí gauneři, tak si svobodu i s demokracií můžeme jen nalhávat.
Měli by se tedy spisovatelé vyjadřovat k současnému dění, nejen ke kultuře?
Kdo jiný než spisovatelé a intelektuálové? Především by se neměli vzdávat svého práva a zbavovat se své občanské povinnosti vyjadřovat se k věcem politickým a veřejným. Herci, zpěváci, moderátoři, modelky a další VIP si to tady budou pochvalovat pořád, i když třeba podle posledního průzkum je více či méně se současnou politickou situací u nás nespokojeno 92 procent obyvatel. Ludvík Vaculík v jednom loňském televizním pořadu a ve svém sloupku v Lidových novinách se o situaci u nás vyjádřil pregnantně: „Příčiny, proč vznikl komunismus, jsou tady.“ On patří ještě s několika svými vrstevníky, bývalými disidenty, k těm málo spisovatelům, kteří mají stálou potřebu mluvit k současnému dění. Z mého okruhu k takovým spisovatelům patří třeba Karel Sýs nebo Daniel Strož. Většina spisovatelů se však z různých příčin schovala do svého mlčení.
V posledních letech mívám dojem – a jsem v něm při různých debatách čím dál více utvrzován -, že neexistuje snaha sejít se u kulatého literárního stolu. Existují dvě spisovatelské organizace. Dělají, že o sobě nevědí.
Zajímalo by mne, jak by na tuto otázku odpověděli zástupci z Obce spisovatelů a PEN-klubu. Několikrát za dobu své desetileté existence UČS nabídla svou spolupráci v různých orgánech zabývajících se literaturou, ale bylo to jako hrách na stěnu házet. V žádných kulturních orgánech nemáme paritní zastoupení, nikdy jsme nebyli partnerem k jakémukoliv jednání. Například na naší letošní lednové konferenci ve výzvě Zachraňme českou knihu jsem navrhli několik základních bodů, které se týkaly podpory vydávání domácí krásné literatury, a vyzvali jsme spisovatelské organizace a ministerstvo kultury k společnému jednání. Nestáli jsme nikomu ani za odpověď, a přitom vím, že jsou spisovatelé ve valné většině velmi nespokojeni se stavem vydávání domácí krásné literatury a i se svým společenským postavením. Já osobně bych uvítal především spojení sil při hájení našich profesních záležitostí. Bohužel, UČS má cejch zavržených, a proto ani pro nikoho v naší zemi neexistuje. Zajímavé je však, že za desetiletou dobu naší existence poměrně dost spisovatelských organizací z celého světa projevilo zájem s námi na nějaké bázi spolupracovat.
Víte, jak vypadá situace u našich kolegů na Slovensku?
U slovenských spisovatelů byla vždycky trochu jiná situace než u nás. Za normalizace mohli nakonec publikovat téměř všichni, díky tehdejšímu ministru kultury a básníku Miroslavu Válkovi. Ze spisovatelů tam měli jen několik disidentů, a to dobrovolných. A po převratu roku 1989 se zdaleka mezi slovenskými spisovateli neprováděly takové perzekuce jako u nás, a pokud nějaké byly, tak brzy vyšuměly. Navíc slovenští spisovatelé v devadesátých letech byli více prozřetelnější. Plně jsem si to uvědomil před třemi roky, když jsem byl v Bratislavě na pozvání Spolku slovenských spisovatelů. Spisovatelé si zachovali svou původní budovu. Na jedné straně chodby sídlí Asociace slovenských spisovatelů, na druhé straně chodby Spolek slovenských spisovatelů, to jsou dvě nejsilnější spisovatelské organizace. Budova je jejich společným majetkem, mají zde společné nakladatelství, společné knihkupectví, v suterénu společný spisovatelský klub, velkou část prostor budovy využívají komerčně. Společně vlastní spisovatelské domovy v Budmericích a v Tatrách, mají paritní zastoupení ve Slovenském literárním fondu, který funguje na stejném principu tak, jako kdysi Český literární fond. Každá z těchto spisovatelských organizací vlastní své nakladatelství, kde vydávají knihy svých členů. V době mé návštěvy dostávali od ministerstva kultury finanční krytí na každý titul ve výši výrobních nákladů. Zda to platí i dnes, nevím. Ale odvážel jsem si plnou krabici graficky pěkně dělaných knih poezie, esejů, povídek a próz, o tom se nám může zdát.
V čem byla situace u nás jiná?
Především tu bylo plno spisovatelů, kteří byli za normalizace zakázaní a měli apriorní odpor ke stávající spisovatelské organizaci i jejímu majetku. V první polovině devadesátých let převládala falešná iluze, že spisovatelé by neměli vlastnit nic. V euforii se zbavili dvou budov na Národní třídě, i když restituční nároky na ně nebyly, a rozprodali téměř všechny tvůrčí domovy. Domnívali se, že se do literatury pohrnou sponzoři. Ti ale dali najevo, kde jim je literatura. Vzpomínám si, jak mi jeden bývalý přítel a tehdy místopředseda Obce spisovatelů zdůvodňoval, proč mít své domovy spisovatelů, když kníže Schwarzenberg českým spisovatelům může poskytovat místnosti třeba na Hluboké nebo na Orlíku. Jednou z největších chyb bylo, že spisovatelé dopustili, aby v polovině devadesátých let byl Český literární fond převeden na nadaci. To poblouznění bylo veliké, a jak se ukázalo, bylo ve své podstatě samolikvidační. Spisovatelé se stali bezprizornými.
Co si myslíte o tom, že redakce tiskových periodik si pěstují „své“ a „své“ autory?
Tisková periodika, jak víte, patří z osmdesáti procent zahraničním vydavatelům, a ti mají jiné cíle než duchovně povznášet naši společnost. Jejich prioritou je zisk za každou cenu a pak určité informační politikum. Přibližně z deseti patnácti autorů si udělala kolovrátek, a tím prezentace české literatury končí. Média je zpopularizovala a oni jim zase dodávají svou známou tvář a režimně přijatelná slova. Něco za něco.
Nebylo by už na čase shodit ze stolu žabomyší války, lejstra, kde stojí psáno, kdo a komu ublížil a kdo je ten ocejchovaný? A místo toho udělat alespoň jediný vstřícný krok vpřed, snad v ústrety jediné dobré a kvalitní literatuře, jež neponese nálepku pravá, levá či katolická, jak dnes bývá zvykem.
To si už myslím spoustu let, ale vládnou zde silné předpojatosti a nesmiřitelnosti. Když literární kritik prohlásí, že česká literatura do roku 1989 pro něj neexistuje, pak to není nic jiného než inkvizitorství, které se dá srovnávat s literárními inkvizitory v padesátých letech. Mnozí autoři jsou nepřijatelní jen proto, že za minulého režimu publikovali, jiní proto, že si za svou minulost nenaplivali do tváře, jiní proto, že si zachovávají kritické či levicové myšlení, a jiní jen proto, že si uchránili zdravý rozum a občas i nemlčí. V podstatě se tu uplatňuje ideologie jako řemen, na jednu stranu ideologie vendety, na druhou stranu mnozí intelektuálové a redaktoři se ocitli v pasti svých dogmat a jako dogmatici pak jednají. I když si o sobě myslí, že jsou demokrati, jejich chápání demokracie je velmi oplocené. Bez milosti odepíší ty, kteří si zachovali kritické myšlení nebo mají jiný světový názor. Značná část naší mediální a politické společnosti je infikována intolerancí a vytvářením obrazu Nepřítele.
Léta jste pracoval jako novinář. Jakou zde máte zkušenost třeba s prezentací kultury?
Zajímavé zkušenosti jsem získal v devadesátých letech v časopisu Vlasta, který tehdy patřil holandské vydavatelské společnosti. V časopisu jsme nepravidelně tiskli básnické „hity“ tu s obrázkem nebo fotkou pod názvem Verše pro tebe. Jednou přijela holandská manažerka a s údivem konstatovala, že tiskneme verše a že je dokonce čtenářky čtou a kladně hodnotí. Ale poezie přece do časopisu nepatří, řekla na závěr. Za pár týdnů přišel příkaz tuto rubriku zrušit. Pak přicházely další zákazy zrušit čtenářkami oblíbené rubriky: fotografické cestopisné črty S Vlastou po Vlasti, vyprávění známých i neznámých osobnosti o jejich životě Chodníčky života, fotografie osobností i neznámých lidí Z rodinného alba a tak podobně. Všechny byly velmi čtenářsky oblíbené, sledované, dobře hodnocené, ale měly jednu chybu - byly specificky české.
Jednou jsme měli na titulní stránce Stellu Zázvorkovou. Šéfredaktorka byla povolána na kobereček, šéfové ukazovali na titul, a co tam dělá ta stará ženská. Ona jim vysvětlovala, že to je po Bohdalové druhá naše nejoblíbenější herečka a navíc hrála hlavní roli ve filmu Kolja, který dostal Oskara. Když jim to tak všechno hezky vysvětlila, zněl dotaz: Co tam dělá ta stará ženská? A tak se vyeliminovaly osobnosti a na titulních stranách se objevují mladí, pohlední a usměvaví. Časopis se stal brzy univerzálním, jak vždy říkám, perfektní aranží prázdnoty. Je zaměnitelný s desítkami jiných časopisů toho druhu vydávaných u nás či kdekoliv jinde ve světě. Literatura anebo poezie tu nárok nemají. Poezie byla ze všech časopisů komerčního, rodinného a ženského zaměření, ale také ze všech ostatních médií vyhubena jako plevel. Vzpomeňte si, kdy naposledy alespoň třeba v době vánočních svátků zazněla z televizní obrazovky nejen poezie, ale jakékoliv krásné slovo? V kterém z deníků a časopisů vyšly verše byť jen na vánoční svátky? Stačí?
Řekněte mi ještě nějaké další zkušenosti.
Na poradě vedení jedna redaktorka navrhla, že bychom mohli v časopisu zavést něco jako „hydepark“, kde bychom tiskli dopisy, v nichž se čtenářky svěřují se svými sociálními problémy. Mladičký holandský manažer její nápad zamítl. A nás všechny poučil, že čtenářka, když si koupí časopis, nesmí si v něm domů odnášet problémy jiných čtenářek, ale naopak něco jako pohádku, krásný sen, něco, po čem touží. A bylo to. Teď už víte, proč vám dnes všechny komerční časopisy nabízejí falešnou realitu.
Potřebujeme kulturní časopis?
Literární časopisy sice máme, dostávají nějaké finanční dotace, ale i tak skomírají na nedostatek peněz, špatnou distribuci a málo čtenářů. Jejich společenský dopad je minimální. Českým intelektuálům a spisovatelům schází především důstojné místo prezentace ve všech veřejnoprávních i soukromých médiích, stejně tak tento prostor schází vědě. Ale máte jinak pravdu, potřebovali bychom časopis, nejlépe týdeník, který by se věnoval všem oblastem kultury bez předsudků k osobnostem s odlišnými názory a bez předsudků k různým literárním směrům. Když v únoru sociální demokraté koupili Literární noviny, dělal jsem si naději, že se Literární noviny stanou platformou pro levicově orientované intelektuály, umělce, spisovatele a publicisty a stanou se novinami pro široké spektrum stejně rezonujících čtenářů. Dopadlo to jinak. Za pár měsíců je prodali pasovskému vydavatelství. Třeba tu bude na pokračování vycházet televizní seriál Ordinace v růžové zahradě a my budeme každý týden dychtivě čekat frontu na Literárky.
Vzpomínám dodnes, jak v roce 1968 napsal spisovatel Jan Drda: „Ani kůrku chleba, ani hlt vody okupantům!“ A pak, že velká témata nemáme. Humanitní bombardování Jugoslávie, osvobozený Irák ležící na oceánu ropy, kam turisté přestali jezdit, Afghánistán s políčky makovicových hlav, s jiným chápáním svobod... Nenapadá mě, že knihu s podobnou tématikou bych viděl ležet na knižních pultech... Není to škoda? Nebo jsem slepý?
V loňském roce vyšlo přes osmnáct tisíc titulů. Na pražském knižním veletrhu jsem objevil knihu Těsně vedle, vyprávění válečného veterána z Iráku a Afghánistánu. Zajímalo by mne, kolik v ní autor vyslovil pravdy a kolik polopravd. Také by mne zajímalo, zda vyšla nějaká kniha o válce proti Jugoslávii v roce 1999. Naše doba, tak jako každá, některé pravdy neunese. Tak to už chodí celé věky. Nežádoucí pravdy se nejdříve musí popravit, z mrtvých vstanou až potom.
Jinak si považuji, že jsem patřil mezi těch asi sedm spisovatelů, kteří hned po vojenském napadení Srbska vydali veřejné prohlášení, kde tento akt odsoudili jako zločinnou agresi. Nesouhlasil jsem a nesouhlasím s žádnou z těch regionálních válek, v kterých mocnosti prosazují své imperiální cíle a záplatují je takovými pojmy jako trvalá svoboda a demokracie. Těší mne, že spousta lidí ve světě si už promnula oči a vidí jasněji a osvobodila své myšlení z vězení lží.
Kapitalismus je založen na hromadě peněz, můžeme-li si vypomoci nadsázkou. Schází však druhá rovina, a to sociální s kulturními atributy. Není přece žádným velkým štěstím upínat se jen ke všemocné ruce trhu, která vše vyřeší. Ani chrámy konzumu, jež vyrůstají jako houby po dešti, aniž jakoukoliv vláhu potřebují, nemohou naplnit člověka pocitem uspokojivého a nepromarněného života. Přeplněný nákupní košík nemůže přece být měřítkem hodnot.
Bohužel, pro většinu lidí je přeplněný nákupní košík opravdu měřítkem hodnot. Konzumní způsob života se jim velice líbí, a není divu, vždyť to naplňuje jejich tužby, cítí se jako v ráji, tedy pokud mají zaměstnání a peníze. Večer si doma prolistují Blesk anebo nějaký jiný bezduchý časopis, pak se podívají na svůj nekonečný a přihlouplý televizní seriál a s čistě vymydleným mozkem spokojeně usnou. Politika je nezajímá, kultura taky ne. To jen intelektuálové jsou tak nevděční, že se v chrámu konzumu neklaní božstvu nákupního košíku a kritizují tenhle spotřební ráj. A já bych si moc přál, aby chrámy konzumu osiřely, protože se jimi lidé přesytili a najednou mají potřebu zaplnit tu svoji velkou prázdnotu v sobě něčím smysluplnějším.
Stane se tak?
To bychom se nejdříve museli naučit skromnosti a zbavit se hamižnosti. Bohužel, zisk se stal bohem, zaklínadlem a nejvyšší hodnotou všeho, dokonce byl povýšen nad lidské životy. Před lety jsem pro časopis Sondy ze zahraničních materiálů zpracovával článek o tom, jak se zbrojaři domlouvají se známými výrobci elektronických her, aby se v hrách nejen střílelo, ale střílelo se tam i z určitých typů zbraní. Považuji tohle zagresivňování člověka za něco úděsného, kam až se může zvrhnout lidské myšlení jen kvůli zisku. No nedivte se, když pak takový kluk vezme doma otci pušku, jde do školy a střílí do všech kolem sebe.
Celý současný systém by v praxi musel změnit žebříček hodnot. Lidstvo jako celek by muselo změnit své myšlení, muselo by ho odzbrojit, muselo by v sobě probudit sebezáchovný pud, muselo by se k přírodě a k Zemi chovat s láskou jako k vlastnímu dítěti, ale k tomu teprve musí zmoudřet. A zmoudří až po katarzi. Obávám se, že k té katarzi dnešní krize nepostačí.
Věřit vždy znamenalo vnímat i naslouchat. Vědecky je dokázáno, že každý člověk doufající v cosi, co jej přesahuje, prožívá šťastnější dny. Nemělo by se to stát pravidlem, jakousi mantrou?
Ono by docela stačilo, aby člověk těm druhým nebyl vlkem a ze života jim nedělal peklo. Ale pro člověka se život stává peklem i tehdy, jestliže v nic nevěří, jestliže se přestal těšit a radovat, jestliže jeho zítřek je bez naděje třeba proto, že je bez práce a nemá na jídlo a na zaplacení inkasa. Naděje a víra jsou nejdůležitější potravou člověka. Myslím, že se lidstvo pozvolna dobírá k společnému světonázoru, že jiný svět je nutný a že ten jiný svět bude lepší než tento. Takovou naději dal lidstvu i americký prezident Obama, i když víme, že realita bude silnější než on a nakonec ho přemůže. Ale z amerických prezidentů byl první, kdo prostým lidem celé Země nabídl naději bezpečnějšího, srozumitelnějšího světa a důstojnějšího života. Musíme v tuto naději nejen věřit, ale také pro její naplnění něco dělat.
Co dokáže zlomit básníkovo srdce? Pád na zem nebo zmizení výstražných cedulí o zákazu vstupu na nebezpečné území?
Napadá mne spíš, čím by se básníkovo srdce mělo naplňovat. A to empatií, tedy solidaritou s těmi bědnými. Touhou po spravedlnosti, když bůh peněz nemilosrdně stojí proti chudým, neprivilegovaným a poníženým. Nemilosrdnost a nespravedlnost devastují básníkovo srdce, a mohou ho zlomit.
Mohou květy poezie jako semena opojných rostlin přečkat i několik třeskutých zim?
Mohou přečkat celé epochy, tak jako pradávné svatební sumerské písně, milostné egyptské písně, píseň Šalamounova, japonské a jiné asijské verše, nebo texty tao, což je vlastně také poezie. Z evropských básníků bych mohl přidat třeba Shakespeara. Jejich verše překračují mnoho staletí až do doby dnešní a budou překračovat i do doby budoucí a žádná třeskutá zima nemá a nebude mít sílu je zahubit. Víte, to je ta naděje, proč lidé píší poezii a proč ji čtou. Slova mají ohromnou sílu, mohou měnit svět. Slova literatury nemění svět, ani člověka, mohou člověku svět otevírat, anebo v něm alespoň na čas rozvazovat pouta a na chvíli zbavit zemské i smrtelné tíže.
Nedávno se mne dávný přítel z dětství zeptal, co píšu. Povídám mu, že poezii. Myslíš, že to dneska někoho zajímá, podivil se. A já souhlasil, že bohužel, nezajímá. Ale pokud si mé verše přečte třeba tři sta lidí, tak je to pořád třistakrát lepší, než nedělat nic, řekl jsem mu. Tuhle drobnou poznámku jsem si napsal na zadní stranu obálky své sbírky Nechtěj obývat vichry, která mi právě teď vychází. Ale přiznám se, že bych byl rád, kdyby má poezie byla jako semena opojných rostlin, získala si tisíce čtenářů a přežila spoustu třeskutých zim.
Autor: Vladimír Stibor, Michal Černík
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)