K 175. výročí narození

   Když Julius Fučík ve své Reportáži psané na oprátce odkázal „literárnímu historikovi, který se narodí“ lásku k Janu Nerudovi, netušil, že více jak 65 let poté bude zapotřebí spisovatelovo dílo znovu obhájit jako jeden ze stavebních kamenů nové české literatury, dílo, které svým způsobem přesáhlo národní i kontinentální hranice.
   V poválečném období se Nerudův odkaz dočkal zaslouženého ocenění devětatřicetisvazkovým kritickým vydáním Spisů (z let 1950-1973) i mnoha prezentacemi nejvýznamnějších titulů básnické, prozaické i publicistické tvorby. Byl vcelku seriózně zhodnocen v akademických Dějinách české literatury, v mnoha edičních doslovech, občas zjednodušujících, i ve školské výuce. V popřevratových letech však v souvislosti s podceňováním národního kulturního dědictví 19. století Nerudův odkaz ustupoval do pozadí jak edičně, tak i v příležitostných hodnoceních, a stal se záležitostí rutinní školské výuky.
   V minulém století zhodnotili Nerudovu osobnost a jeho dílo všestranně a hluboce mnozí. O většinu soudů F. X. Šaldy, A. Nováka, A. Pražáka, J. Mukařovského, F. Vodičky, K. Poláka, M. Pohorského ad. se lze opřít i dnes.
   Současná aktuálnost a podnětnost osobnosti a tvorby Jana Nerudy vyplývá zejména z toho, jak pochopil dobu, v níž žil a naznačil její vývojové trendy s přesahem nadčasovým, což se potvrdilo i téměř sto dvacet let po jeho smrti. Spisovatel si uvědomoval složitosti života a dokázal je zmáhat smysluplnou uměleckou a novinářskou činností, která úspěšně prošla zkouškou času. Netoužil po výlučnosti a obracel se k širokému publiku, které ho převážně chápalo. Vystupoval proti mravnímu zlhostejnění a krizi tehdejší české politiky. Sociální a národní cítění si nemusel osvojovat, neboť mu bylo vlastní od dětství po celý život, což dostatečně vyjádřil ve svém rozsáhlém díle. Vzdělanost, kterou získal na Akademickém gymnáziu a univerzitním studiem práv a filozofie, jež z existenčních důvodů neukončil, si soustavně rozšiřoval mimořádnou zvídavostí a činorodostí, což uplatňoval zejména v publicistickém a dalším veřejném úsilí.
   Novinářská profese ho celoživotně živila od počáteční „zprávařské“ činnosti v několika německých listech přes redakční působení ve významných denících (např. Čas, Hlas, Národní listy) a beletristických časopisech (Obrazy ze života, Květy, Lumír ad.). Tak jako obrozenští literáti byli vědci nebo byli úzce spojeni s vědou (Dobrovský, Jungmann, Kollár, Čelakovský), literatura Nerudova období je nemyslitelná bez novinářského působení. Ostatně spisovatel sám považoval žurnalismus za nový druh literatury.
   Těžištěm jeho novinářského působení byla literární a divadelní kritika a fejetonistika. V literárních recenzích oceňoval díla autorů, jejichž význam pro český umělecký vývoj dobře rozpoznal ( Hálek, Světlá, Heyduk, Čech, Vrchlický). Jako divadelní kritik byl kronikářem pražského divadelního života. A nejen to – na rozvoji národní kultury se podílel účastí ve Sboru pro postavení Národního divadla, jehož byl sekretářem. Neopomíjel, i když jen příležitostně, ani výtvarné umění.
   Jako fejetonista šíří záběru a počtem výkonů (napsal na 2300 podčárníků) nemá v české literatuře obdoby. Založil tradici tohoto útvaru, na niž ve 20. století úspěšně navázali zejména Jaroslav Hašek a Karel Čapek. Sám také uspořádal své fejetony do řady svazků (např. Studie krátké a kratší, Pražské obrázky, Obrazy z ciziny, Žerty hravé a dravé, Trhani).
   Smysl pro nové, které podnítilo další vývoj, prokázal v mládí významnou účastí v almanachu Máj a ve zralém věku tvůrčím a redakčním působením v beletristických listech a založením knižní edice Poetické besedy.
   Češství, které neztotožňoval se zápecnictvím, prezentoval s poučeným nadhledem evropským, ba i světovým. Znal velikány světové literatury a měl přehled o soudobé evropské literatuře. Vážil si Goetha, Heineho, Huga, Bérangera, Gogola, Petöfiho a občas některé z nich překládal. Byl žurnalistou s jasným politickým názorem, který mj. vyplýval z jeho pokrokové mladočeské orientace a tíhnutí k liberálním názorům.
   Nerudova prozaická tvorba značně posunula národní úroveň v této oblasti a ve svých vrcholech dosáhla světové úrovně. Ne náhodou si mladý Chilan Neftalí Ricardo Reyes Basualto po přečtení jedné z Povídek malostranských zvolil pseudonym Pablo Neruda a k dílu českého tvůrce se nadále vracel. Figurkářství Jana Nerudy a smysl pro překvapivou pointu jsou srovnatelné s věhlasem povídek Gogolových. Byl prozaikem povýtce městským, který v povídkách a fejetonech říkal, co si myslí a cítí. Dokázal zobrazit životní jevy v samé jejich podstatě, a tak rozšířit i hranice českého literárního realismu.
   Arci nejvyšších hodnot dosáhla jeho tvorba básnická. Konvolut šesti sbírek (Hřbitovní kvítí, Knihy veršů, Písně kosmické, Balady a romance, Prosté motivy, Zpěvy páteční) tvoří ucelenou jednotu v různosti, jíž básník reagoval na dobovou situaci literární i společenskou. V cestě od subjektivity k objektivnosti vyjádřil témata intimní, národní i všelidská s přesahem nadčasovým. Byl sršatým kritikem odmítajícím „panenskost“ umění a laskavým vypravěčem epických příběhů, v nichž zživotnil mýtus lidové tradice. Při respektování vlastní novátorské hovorovosti, jíž přinesl do literatury „slova nemytá a nečesaná“, se nebál v určitých tématech rétoričnosti a patosu. Byl následníkem Máchovým, Erbenovým a Havlíčkovým, jejichž partituru obohatil jedinečnou osobitostí. Češtinu, a nejen v poezii, rozvinul do nebývalé košatosti. Své umělecké vrstevníky respektoval, ale dokázal se vzepřít literátské šablonovitosti, v níž si mnozí jeho současníci libovali. Vážil si tradice, s níž si dokázal i pohrát, byl však též novátorem tematickým i formálním.
   Jeho Písně kosmické, jimiž reagoval na technický pokrok a předjímal budoucí dobu, reflektovaly půvabnou melodickou formou postavení člověka ve vesmíru i místo národa v lidstvu. Připomeňme, že při v letošní květnové úspěšné kosmické výpravě k opravě Hubbleova vesmírného teleskopu americký astronaut Andrew Feistel, který má rodinný vztah k Čechám, vzal s sebou českou vlajku a výtisk Písní kosmických. Pocit národního ztotožnění s vesmírným tématem tedy je a zůstává živý. Tak jako je živá patetická vlastenecká poezie posmrtně vydaných Zpěvů pátečních, plná síly, víry a odhodlání v šťastný budoucí národní osud. Neboť i utrpení je cestou k budoucímu vzkříšení.
   Zamýšlíme-li se nad Nerudovým odkazem v současných komplikovaných podmínkách vnitřních i mezinárodních, zjišťujeme, že ne se vším v jeho názorech můžeme souhlasit. V některých otázkách se mýlil, možná i vlivem své pozdější osamělosti a osobní zahořklosti. Rouhal se občas i v intimních otázkách milostných a rodinných. Přemáhal to tím, že „vším byl rád“ – neboť novinářskou a literární činnost nebral jako pouhý zdroj obživy, ale za významný osobní úděl. Tak jako „v času za živa pohřbených“ dokázal hněvivě poukázat na dobu politického a mravního úpadku a naznačil pozitivní východisko, mohou být v současnosti, v době „kožené a železné“, jeho tehdejší kritické postoje příkladem, povzbuzením a inspirací pro naše umění.
   Dnes, více jak po stu letech od zveřejnění, platí slova Šaldova z Bojů o zítřek, že Neruda „je bezmála tak samozřejmý jako slunce, vzduch, voda, tok oblaků, zpěv ptačí i jiskření hvězd a vůně trav a všecky dobré, sladké a silné dary života“ (Soubor díla F. X. Šaldy 1, 1950, str. 77). V tomto rozporuplném světě to není málo. Nerudovo dílo je vzácným příkladem umělecké odpovědnosti, kvality i předvídavosti, a tím je nadějí do budoucnosti. Vracejme se k dílu Nerudovu s porozuměním době, v níž vznikalo a s pochopením stále trvající nadčasovosti jeho uměleckého poselství.
   Dne 9. července uplyne 175 let od básníkova narození.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]