Rozhovor s Noamem Chomskym
   Na 10. červen připadlo 10. výročí ukončení agrese paktu NATO proti Jugoslávii. Místo obvyklého komentáře přinášíme rozhovor s předním americkým intelektuálem, v němž je toto téma všestranně posouzeno. Noam Chomsky, americký lingvista, umístil se v americkém časopisu Foreign Policy v seznamu stovky nejvýznamnějších intelektuálů současnosti na 11. místě. Toto umístění je vyjádřením uznání, jak tento americký veřejný činitel věnuje veškerý svůj intelektuální potenciál hledání lepšího a spravedlivějšího světa. Nejčastěji je nazýván „svědomím amerického národa“. Stal se vzorem a povzbuzením všem lidem, jimž je pravda důležitější než hrst dolarů. Rozhovor, jejž poskytl bělehradskému týdeníku NIN, asi nemohl začít jinak, než připomenutím bombardování Jugoslávie paktem NATO.


   Od roku 1945 do roku 2005 USA bombardovaly 25 zemí, snažily se svrhnout vlády v 50 státech (mnohé byly demokratické), podařilo se jim likvidovat 30 národních hnutí, která čelila tyranských režimům. Tento proces způsobil milionové oběti a zoufalství milionům lidí. Spatřujete v bombardování Jugoslávie silami NATO kontinuitu této tradice?
   Ano, bylo mnoho intervencí a všechny představovaly porušení mezinárodního práva, jak tomu bylo i v případě bombardování Jugoslávie, avšak v tomto případě byl kriminální akt zaměřen na evropský stát a to tuto intervenci učinilo jinou a specifickou v celém poválečném období.

   Kniha vzpomínek Karly del Ponteové Lov, já a váleční zločinci byla ve Velké Británii téměř ignorována. Měl jste příležitost si knihu přečíst?
   Ano, i tady je ta kniha zamlčována. Přečetl jsem ji částečně a to části, ze kterých je vidět, že Osvobozenecké vojsko Kosova (UCK) trýznilo a zabíjelo zajatce a také to, že paní del Ponteová vyžadovala, aby se ve vyšetřování odpovědně angažovala aliance NATO, jenomže pod nátlakem Washingtonu a Londýna bylo vyšetřování válečných zločinů NATO zastaveno.
   Del Ponteová však nepoložila klíčovou otázku, a sice kdo způsobil tento útok. Když se útok uskuteční, hlavní zločinci jsou ti, kteří ho umožnili, a jestliže nejsou právě oni obžalováni, tribunál představuje čistou frašku.
   To bylo zcela jasné již od norimberského tribunálu, neboť všechny takové mezinárodní soudy pro válečné zločiny byly modelovány podle vzoru onoho norimberského, který byl nejdůležitější, ale ze strany obžaloby je označován jako hluboce nemorální. Důvody, argumenty pro toto tvrzení platí i pro haagský tribunál (ICTY): Hluboká nemorálnost norimberského tribunálu spočívá ve skutečnosti, že na něm byly souzeny pouze poražené strany. Ve skutečnosti samotný koncept válečných zločinů byl v Norimberku definován tak, že se z něho vylučují spojenci. Hrůzná bombardování obytných území nejsou definována jakožto válečné zločiny, protože je spojenci bombardovali mnohem více než Němci.
   Němečtí váleční zločinci mohli na svoji obranu pozvat jako svědky příslušníky britských a amerických sil, kteří by vypovídali, že i oni dělali stejné věci a tak by byli osvobozeni od obžaloby. Známý je případ admirála Dönitze, který byl zbaven obžaloby z přípravy a provádění neomezené války na moři právě proto, že britské námořnictvo provádělo podobné akce, ale i na základě svědectví válečného velitele americké flotily v Pacifiku, který vypovídal, že okamžitě po vstupu do války USA vedly neomezenou podmořskou válku v Pacifiku.
   Jinými slovy, když dojde k obžalobě, že válečné zločiny jsou něčím, co páchali jiní, ale my nikoli, ztrácí se morální základ pro ustavení soudu a soudního procesu jako institucionálního právního mechanismu. Robert Jackson, hlavní americký žalobce na norimberských procesech, dobře formuloval závažnost úkolu, který byl stál před tribunálem: My vám podáme otrávený pohár a jestliže se z něho napijete a my zůstaneme nepotrestáni, znamená to, že takový tribunál je obyčejná fraška. To platí i dnes: jestliže se stejné právní normy nebudou vztahovat na všechny, soud nebude představovat nic jiného než pouhou frašku.
   Oni však pokračují, neustále pijí z toho otráveného poháru.
   Norimberský tribunál definoval agresi jako největší mezinárodní zločin, neboť se liší od jiných válečných zločinů. To je právě to, co se stalo i v Kosovu, kde po rozpoutání agrese bylo spácháno mnoho zla, ale USA i NATO jsou osvobozeny od samotné možnosti procesního řízení a tak se na veškerá taková soudní řízení může použít příměr Roberta Jacksona, že jde o soudní frašku.
   Jak známo, Jugoslávie ve své době vznesla k Mezinárodnímu soudu pro válečné zločiny obžalobu kromě jiného také z genocidy. USA se však před soudem neobjevily. Bylo to zdůvodněno tím, že USA nemohou být obžalovány z páchání genocidy, neboť jsou signatářem konvence o genocidě s jednou podmínkou, že USA jsou vyjmuty z možného obvinění. To znamená, že oficiální postavení USA je takové, že se zcela osvobozuje z trestní odpovědnosti, i když se dopustí genocidy. Mezinárodní soud proto oprávněně rozhodl, že USA nemůže soudit, protože podle pravidel tohoto soudu může být zavedeno soudní řízení pouze proti tomu, kdo akceptuje jeho jurisdikci. Taková je spravedlnost vítěze.

   Tento přístup haagského tribunálu nám připomíná, že v průběhu druhé světové války spojenci bombardovali Bělehrad ničivěji než Němci, avšak tato skutečnost zapadla do historie, která ji už nevzpomíná. Avšak jestliže máme tolik příkladů institucionální a legální nespravedlnosti, potom je na místě otázka o možnosti hnutí ve prospěch skutečné spravedlnosti a rovnoprávnosti. Téměř současně, kdy byla zamítnutá jugoslávská obžaloba proti NATO haagským tribunálem, byl v Mnichově uspořádán soudní proces, na kterém 16 mezinárodních organizací a skupin právníků odsoudily NATO za agresi proti Jugoslávii, ale nikoli ve snaze pomoci Srbsku. Byli vedeni idejí odstranit deformaci mezinárodního práva a ochrany lidstva před svévolí moci.
   První takový soud byl Russelův soud. Jean-Paul Sartre a Bertrand A. W. Russel založili Mezinárodní soud pro válečné zločiny USA spáchané ve Vietnamu. Předsedou soudu byl Jean-Paul Sartre a jeden ze soudců Vladimir Dedijer. V oné době jsem hovořil s generálním tajemníkem OSN U Thantem a položil jsem mu otázku: „Jak je možné, že tato válka nikdy nebyla v OSN připomenuta?“ Dostal jsem velice prostou, jasnou a přesnou odpověď: „Jakmile bychom se snažili otevřít projednávání zločinů USA, bylo by OSN likvidováno.“
   Vidíte, když žaloba Jugoslávie proti USA přišla do Haagu, jeden americký kongresman prohlásil: „Jakmile někdo USA postaví před mezinárodní soud, aby byly souzeny, my jednoduše zlikvidujeme budovu OSN v New Yorku: vytáhneme z ní cihlu po cihle a naházíme do řeky Hudson.“ Jinými slovy: My jsme svobodní a vy nás nemůžete postavit před soud. Nikdo to nemůže udělat.

   Může se to nějak změnit?
   Lze to změnit pouze zvýšením civilizační úrovně ve velmocenských státech, k čemuž v určité míře dochází. Nyní je méně tolerance vůči agresi a násilí, než tomu bylo před čtyřmi roky, ale je to velice pomalý proces. Je to proces proměny kulturního a civilizačního chápání světa podle jejich pojetí a toto paradigma je imperiální, což můžeme vidět každý den. Vezměme tento příklad: prezident Obama učinil nedávno něco, co se označuje za gesto usmíření vůči Íránu. Jedná se o slavnostní nabídku na usmíření íránskému lidu a vládě u příležitosti íránského nového roku, v níž se říká, že USA si přejí „poctivé vztahy“ s Teheránem, založené na vzájemném respektování, v naději, že Írán odpoví stejným způsobem, aby obě země, které tři desetiletí neudržují oficiální styky, mohly navázat opravdový dialog. Avšak zajisté pod podmínkou: Írán se musí chovat odpovědně, což znamená, že skoncuje s vyzbrojováním a terorismem a svoji politiku založí pouze na mírových prostředcích.
   Lidé v civilizovaném světě mohou umřít smíchem: USA sdělují Íránu, aby přestal se zbrojením a násilím. USA vynakládají na zbrojení tolik, kolik ostatní svět dohromady. USA uskutečnily invaze všude na světě a navíc dvě z napadených zemí jsou sousedy samotného Íránu. Írán neuskutečnil invazi proti nikomu. Neučinil to ani za celá staletí. Jeho vyzbrojování je směšné nejen v porovnání s USA , ale i se spojenci USA, jakým je Izrael. A teď USA vzkazují Íránu, aby přestal s násilím, zbrojením a terorismem. Skutečnost, že takové věci se dějí bez jakéhokoliv smysluplného komentáře, vypovídá o morálním a kulturním úpadku Západu. Imperiální mentalita je tak hluboko zakořeněná, že se s reakcí na takové otázky jednoduše nemůže počítat.
   Stejným případem je bombardování Srbska v r. 1999. Tehdejší situace získala místo v učebnicích historie tvrzením, že se jedná o intervenci, která měla humanitární cíl - zamezit srbským zločinům v Kosovu.
   Ve skutečnosti se před 24. březnem 1999 nic zvláštního v Kosovu nedělo. Měsíc před bombardováním se na tiskové konferenci v Bílém domě tehdejší ministryně zahraničí Madeleine Albrigthová zeptala generála Wesley Clarka, co se bude dít, jestliže k bombardování dojde, a on prohlásil, že srbská armáda odpoví, dojde k ničení a zabíjení. Na další otázku: „Co učiníte, když k tomu dojde?“, Clark odpověděl: „Budeme bombardovat ještě víc.“ S tímto prohlášením generála Clarka byla média seznámena, ale nevyvolalo to nejmenší reakci.
   Je na místě připomenout, co zástupce státního tajemníka pro východní Evropu pan Talbon, tedy člověk, který patřil ke špičce Clintonovy administrativy, odhalil ve své knize o bombardování Srbska: Nedošlo k němu na základě požadavků a proseb Albánců, nýbrž skutečný důvodem bylo, že Srbsko neprovedlo požadované společenské a ekonomické reformy. Bylo poslední evropskou zemí, která nepřijala neoliberalismus Clintonova typu. Ale vidíte, jak jsou tyto skutečnosti dobře ututlané, třebaže jejich existence byla všem zřejmá. Zkuste je najít v literatuře, dokonce v odborné na fakultách politických věd. Nikde je nenajdete. Prostě se nemohou dostat do našeho vědomí. Všechno co učiníme, musí vyplývat z ušlechtilých podnětů. Jakmile jsou důkazy a fakta radikálně opačná, jsou jednoduše odmítnuta. A to není případ, který platí pouze v USA, Británii a Francii. Jedná se o historickou, univerzální matrici, podle níž velmoci jednají a podle níž je formován jejich kulturní charakter.

   Nespočíval snad jeden z důvodů zničení Jugoslávie v rozdílnosti od ostatní Evropy s její hluboce zakořeněnou imperiální a koloniální minulostí, zatímco Jugoslávie byla jedním ze zakladatelů hnutí nezúčastněných?
   Něco na tom je. Skutečně, klíčový důvod vidím v přijetí projektované neoliberální agendy o strukturálním přizpůsobování v 80. letech minulého století, kdy byla zničena jugoslávská ekonomika a vytvořeny předpoklady rozpadu země. Máte úplnou pravdu, pokud jde o vztah vůči hnutí nezúčastněných. Podívejme se, co se děje právě nyní: v západních médiích a jejich komentářích o Íránu krouží stále stejná formulace, podle níž mezinárodní společenství od Íránu požaduje, aby přestal s výrobou obohaceného uranu. Také Obama to neustále opakuje: „Mezinárodní společenství požaduje...“ Ale to je takový všeobecný výraz. Ale kdo je tím mezinárodním společenstvím? Hnutí nezúčastněných stále existuje, představuje ho většina zemí světa a ta rozhodně podporuje právo Íránu na obohacený uran také proto, že Írán je signatář smlouvy o nešíření jaderných zbraní, kterou podepsalo 189 států. Tedy většina zemí na světe není součástí mezinárodního společenství? A možná ještě něco je zajímavější: většina populace USA souhlasí s hnutím nezúčastněných, domnívá se, že Írán má právo na výrobu obohaceného uranu, ale ne na výrobu jaderných zbraní. Z toho vyplývá, že ani americký lid není součástí mezinárodního společenství a tak mezinárodní společenství tvoří Washington a ti, kdo s ním souhlasí. A takové věci projdou bez jediného komentáře. Považuje se za hotovou věc, že naši vůdci a náš systém může vládnout světu.
   Důležité je uvést, že hnutí nezúčastněných pod novým názvem G77 organizovalo konferenci na nejvyšší úrovni v r. 2000 v Havaně, na níž bylo odsouzeno bombardování Srbska a vznesen požadavek na zákaz tzv. práva na humanitární intervenci. V médiích se o této konferenci a jejích závěrech nikdy nic nezveřejnilo, ani se nevedla žádná diskuse. Poté co jsem komentoval tyto skutečnosti ve své knize, jeden britský historik na semináři vybuchl zlostí: Jak se Chomsky opovažuje citovat prohlášení oné bandy vyvrhelů a idiotů! Podle něho většinu světa tvoří vyvrhelové a idioti.
   Hlavní problém spočívá v imperiální kultuře existujícího systému moci, která není nejen schopna, ale ani si nepřeje, aby standardy, které využívá pro sebe, umožnila využívat druhým.

   I když se Evropa orientuje na mírové vztahy, nelze zapomínat, že téměř všechny evropské státy jsou členy NATO, které neustále intervenuje na nejrůznějších místech.
   To otevírá další otázky. NATO a EU nejsou stejnou věcí a to především proto, že existují evropské země, které nejsou členy NATO. Mají k tomu své oprávnění. NATO je vojenské společenství vedené USA a je třeba klást vážnou otázku o oprávněnosti jeho existence. Do r. 1989 se to zdůvodňovalo řečmi o obranné alianci. Po pádu berlínské zdi a rozpadu Sovětského svazu tato výmluva ztratila veškerý smysl, ale tehdy se přihodilo něco velice špatného: Gorbačov učinil neuvěřitelný ústupek - dopustil, aby se sjednocené Německo připojilo k NATO, nepřátelské vojenské alianci. Z historického hlediska to je opravdu neuvěřitelný krok. Samotné Německo nejednou téměř zničilo Rusko. Pravda, Gorbačov na to přistoupil za podmínky, že NATO se nesmí ani o milimetr rozšířit na východ, což dávalo Rusku jakousi jistotu. USA respektovaly tuto podmínku, ale sotva Clinton vstoupil do Bílého domu, roztrhal ji a NATO rozšířil na východ a to představuje pro Rusko velmi vážnou hrozbu. Věci jsou stále horší, neboť dosavadní generální tajemník NATO Jaap de Hoop Sheffer nedávno prohlásil, že NATO musí představovat intervenční vojenskou sílu, která bude chránit ropná naleziště a námořní cesty, a hlavní Obamův poradce generál Jons zastává názor, že se NATO musí rozšířit na východ i na jih. NATO se tak stane hlavní intervenční silou pod vedením USA a z těchto důvodů by se EU neměla dostat na stejnou úroveň.

   Připravil JAN HROBAŘ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]