Milan Kundera
   o sobě, o době, o osobnostech
   a na jejich obranu a na obranu jejich díla

   Aféra rozpoutaná okolo něho už pomalu vyšuměla po česku do prázdna, aniž si naše i zahraniční čacká žurnalistika, která se ráda zdobí epitetem investigativní, položila základní otázku, otázku cui bono, komu vlastně ta causa měla být ku prospěchu. Kdosi mi (s vážnou tváří a slohem placených pokrytců z profese) tvrdil, že samozřejmě „ku prospěchu očisty od lži a nenávisti“, ku prospěchu „mravní čistoty českého uměleckého a společenského života“; což zní velice zábavně: mravní čistota je zřejmě tak zazobaná, že mohla do aféry investovat sumu rozhodně nezanedbatelnou.
   Neboť číslo Respektu, prodávané jinak za 35 Kč, číslo už na obálce slibující skutečně senzační odhalení, Udání Milana Kundery, který je pod tím nadpisem karikován (s tváří, s jakou se kreslí zločinci, a za uchem s tužkou, na níž je dobře čitelný nápis OBVODNÍ VELITELSTVÍ SNB PRAHA 6), nabízelo se i gratis: třetího či čtvrtého dne po vydání jsem viděl, že se rozdává na nádražích a v pasážích co reklama. Říkal jsem si, že vydavatel časopisu se přepočítal, že v slibné naději na tučný zisk z takové senzace dal vytisknout víc výtisků, než se prodalo, a je mu líto neprodané prostě vyhodit. Ale pak mi bystrá kamarádka ukázala na jednom z těch rozdávaných čísel vytištěný (ne dodatečně přilepený) nápis neprodejné. Takže si někdo předem objednal a zaplatil vytištění (mnoha set? tisíců?) exemplářů nad obvyklý náklad, výtisky už předem určené k rozdávání. To nebylo za hubičku.
   Investigativní žurnalisté se kupodivu nerozeběhli najít subjekt tak velkorysé oddanosti věci mravní čistoty, že skromně z úkrytu financuje její obnovu. Takový mecenáš by přece jistě rád také přihodil něco milionů, jichž je zapotřebí jako soli, aby literárním listům nehrozil zánik, tvůrcům hlad, aby tvůrci nemuseli plýtvat svým talentem třeba v reklamě na zboží někdy i dost pochybných hodnot, zkrátka zaprodávat se, a tak ohrožovat svou mravní integritu a potažmo čistotu tvůrčího a všeho společenského ovzduší.
   Zatímco v Čechách, Na Moravě a ve Slezsku se neupřímní obhájci Milana Kundery předháněli s obránci sice upřímnými, leč naivními v omlouvání činu, který Kundera nemohl spáchat, jak postupně vycházelo najevo, aniž to média aféru rozdmýchavší brala na vědomí, Milan Kundera dokončoval nebo korigoval už sazbu své nové knihy. Ta je teď tu, všude, kde jsou k mání knihy vydané v Paříži, má název UNE RENCONTRE (Gallimard, 2009, 17,90 €), tedy Setkání, a s odzbrojivou přesvědčivostí ukazuje, kdo a jaký je její autor, jací jsou autoři, malíři a skladatelé, o nichž píše, a též doba, v níž žijem, a osud slovesných, výtvarných a hudebních hodnot ve valem se globalizujícím světě.
   Ještě než kniha vyšla, konstatoval kritik s ní už seznámený, že je to nejosobnější dílo autora, který nerad mluvívá o sobě. Má pravdu. V devíti kapitolách (pět z nich je seskládáno z jakýchsi podkapitol, menších textů) vzpomíná na svá často určující setkání s osobnostmi, obrazy, skladbami a knihami, ve kterých našel už dávno (v Rabelaisovi, Beethovenovi, Franceovi, Janáčkovi, Schönbergovi, Fellinim, Malapartovi, Gombrowiczovi, Hrabalovi aj.) i zcela nedávno (Gudbergur Bergsson, Marek Bienczyk) zvláštní zalíbení i poznání; jimž zůstává věrný bez ohledu na měňavý, nestálý vkus a kolísavý kurz na trhu; a které též energicky a s velkou invencí mistrovsky brání jak proti pomluvám, tak i proti zapomnění. Jsou to jeho přátelé nejvlastnější.
   A přátelství je mu nad rozdíly v názorech, v poetice i politice.
   V knize není žádná kapitola ani podkapitola tzv. autobiografická, o sobě Kundera píše, jen když vypráví o svých setkáních. Budoucí autor knihy o Kunderovi, knihy, na jakou stále marně čekáme, najde však v setkání tolik pasáží o zlomových, rozhodujících momentech Kunderova života v rodném Brně, v Praze, v Paříži, na Martiniku atd., tolik vzpomínek na okamžiky, kdy se mu od mládí náhodou (která při jeho zvídavosti, celoživotním vzdělávání a při jeho smyslu pro staré i nové, při jeho umění postřehu nebyla zas až tak jen náhoda) dostávaly do rukou díla, bez přihlédnutí k nimž nelze Kunderovo dílo pochopit a vyložit, tolik datovaných a snadno datovatelných údajů, že bude v nich mít pro svou práci na monografii ony pevné body, o jednom z nichž snil Archimedes; ony i orientační body, díky nimž se dá uchopit a zvážit vesmír, jímž každé velké (někdy celoživotní) dílo je.
   Když Kundera vypráví o tom, proč bilingvní Aimé Césaire nepsal svoje knihy v kreolštině, ale francouzsky, odpovídá vlastně na otázku, proč píše francouzsky i on sám. Když píše o tom, proč se po listopadu 1989 nevrátili do Prahy Škvorečtí a Linhartová i jiní jinam „domů“, píše vlastně i o sobě. Když odmítá vidět v Malapartovi tzv. angažovaného spisovatele, ale má ho za básníka, jednak uvádí do rozpaků vykladače, kteří vidí v jeho zaujetí pro román opovržení k poezii, jednak, a hlavně, vypovídá zas vlastně o sobě.
   Stejně nepřímo jako o sobě, jakoby mimochodem a málem jenom na okraj slovesných a jiných uměleckých děl, píše Kundera o době. A nebere ohledy na vnucené a vnucované výklady o ní ani na revize těch výkladů. Píše, jak tu kterou dobu vidí autoři a umělci, které obdivuje, s nimiž se ztotožňuje a jejichž pohled domýšlí. Tak Malapartovu Kůži obdivuje zdaleka nejenom pro její kompozici (jejíž princip je v mnohém blízký principu kompozice románů Milana Kundery a je jen na čtenáři, aby si toho povšiml), ale i pro objevný způsob, jak vystihla ráz nové Evropy, zrodivší se z druhé světové války, ze které vyšla jako kontinent nejen zbědovaný, ale i poražený. Byla v té válce podle Kundery „celá poražena. Žádná země v Evropě (v Evropě od Atlantiku až po Pobaltí) neosvobodila se sama, svými vlastními silami“. A dodává k tomu v závorce, co si nezapíší za uši (ale naopak to připíší na černou listinu, kde už Milana Kunderu dávno mají) ti, co svého času stejně krvelačně jako úslužně lokajsky volali Na Bělehrad, na Bělehrad! (a nemyslím tím ovšemže dobrého vojáka za první světové):
   „Žádná? Přece jen jedna. Jugoslávie. Svou vlastní partyzánskou armádou. Právě proto se musela roku 1999 po dlouhé týdny bombardovat srbská města: aby byl i této části Evropy dodatečně předepsán status poraženého.“
   Podobně u nás Kundera zajisté nesklidí vděk za řádky z eseje O dvou velkých jarech a o Škvoreckých, kde v souvislosti s „milovanými šedesátými léty“ píše cynicky (tak to charakterizuje sám), že „ideálním politickým režimem je diktatura v rozkladu, kdy už potlačovací aparát funguje čím dál nedokonaleji, ale pořád tu je a stimuluje duch kritiky a výsměchu.“ A po resumé dění roku 1967 vzdává chválu jaru 1968 v zemi, v níž se narodil:
   „Pražské jaro započalo: vesele, země odmítla životní styl předepsaný Ruskem; státní hranice se otevřely a všecky společenské organizace (odbory, svazy, spolky), jimž bylo původně souzeno prosazovat v lidu vůli Strany, nabyly nezávislosti a proměnily se nečekaně v nástroje neočekávané demokracie. Zrodil se systém (bez jakéhokoli předběžného plánu, téměř náhodou), který věru neměl precedentu: stoprocentně znárodněné hospodářství, zemědělství v rukou družstev, nikdo příliš bohatý, nikdo příliš chudý, školy a zdravotnictví zdarma, ale též: konec moci tajné policie, konec politických perzekucí, svoboda psát bez cenzury, rozkvět literatury, umění, myšlení, časopisů. Nevím, jakou měl ten systém perspektivu, v dané politické situaci jistě nulovou; ale v geopolitické situaci jiné? Kdo ví... V každém případě ta sekunda, po kterou systém existoval, ta sekunda byla nádherná.“
   Setkání je také, jak o tom už byla řeč, velká obrana, apologia magna autorů, jejich díla, kultury, literatury, umění v životě; je to obrana proti misomusům. Má u nás slavnou tradici. Přesně čtyři sta let před Žertem přišel se svou Filipikou proti nim v Jednotě bratrské už Jan Blahoslav. V Dialogu o Rabelaisovi a misomusům se Guy Scarpetta ptá, není-li ve francouzské školské redukci a komolení Rabelaise na humanistického myslitele odmítání ironie a všeho pozitivního, podle Kundery příznačného pro žánr románu; Kundera na to:
   „Je to ještě horší než odmítání ironie, fantazie atd. Je to lhostejnost k umění, odmítání umění, alergie na umění, ´misomusie´; Rabelaisovu dílu se tak upírá možnost estetického rozbírání. Když už je tomu tak, že historie a teorie literatury jsou čím dál misomusnější, jedině spisovatelé ještě mohou říci o Rabelaisovi něco zajímavého.“ A Kundera cituje Rushdieho, milujícího z francouzské literatury nejvíc Rabelaise a Bouvarda a Pécucheta, tedy podle Kundery průkopníka, zakladatele, génia toho, co je v umění románu ne-vážné, a ne-vážné dílo vážného Flauberta, takže Rushdie odhalil hodnotu samého principu ne-vážného, jedné z dlouho opomíjených možností umění románu.
   Kundera tu (a na mnoha dalších místech Setkání) dále promýšlí, co se mohlo zdát už promyšleno v jeho druhém, francouzském Umění románu. Polemicky vysvětluje roztržku mezi surrealisty a Aragonem z rozdílného nazírání na žánr románu. V kapitolce Román a rození ukazuje, v čem a jak Gabriel García Márquez dal svou apoteózou umění románu, románem Sto roků samoty, éře románu už sbohem. A jinde Milan Kundera píše o pravděpodobném a nepravděpodobném v románu a ještě jinde, jak i Malaparte podlehl poezii nepravděpodobného.
   Ale vraťme se k mnohonásobné obraně hodnot a osobností. Je to obrana jen před sympatickým a inteligentním pařížským mladíkem, který na počátku osmdesátých let mluvil s výsměšným pohrdáním o posledním Felliniho filmu jako vyloženě ubohém? Vůbec ne. Tváří v tvář tomu brilantnímu mladému muži zakusil Kundera poprvé „pocit, který nikdy neměl v Československu, dokonce ani za nejhorších stalinských let: pocit, že se octl v epoše po-umění, ve světě, odkud umění zmizelo, neboť zmizela potřeba umění, smysl pro ně, láska k němu.“ A Kundera připomíná: Fellini tehdy napadl Berlusconiho, postavil se proti přerušování filmů v televizi různými spoty; a v tom střetu se ukázalo, že se „dědictví bratří Lumierů rozdělilo na film jako umění a na film jako faktor ohlupování. Výsledek je znám: film jako umění prohrál.“
   Kundera brání autory a díla proti hloupému zapomínání na ně i proti zlým nařčením a pomluvám. Proti zapomínání brání jedinečné jasnozřivé dílo Anatola France i Schönbergovo oratorio Ten, který přežil Varšavu, „největší hudební monument věnovaný holocaustu“. Proti zlému obviňování z kolaborace (publikoval, když jiní nesměli) brání Bohumila Hrabala: „Jeho jediná kniha prokazuje lidem a svobodě jejich ducha větší službu, než všecka naše gesta a protestní proklamace.“ Ale to je jen úvod k úvaze o rozdílu mezi těmi, kdož stavějí „politický boj nad konkrétní život, nad umění, nad myšlení“, a lidmi vidoucími „smysl politiky ve službě konkrétnímu životu, umění, myšlení.“
   Mezi těmi, jejichž odkaz Kundera brání proti klepům, je i Brecht, oběť bádání marylandského profesora srovnávací literatury (!), který od pátrání po Brechtově údajné duchovní nízkosti dospěl k olfaktografickému objevu (že Brecht zapáchal), o čemž ví ze zevrubného popisu v rozhovoru, který vedl 5. června 1985 s bývalou šéfkou fotografické laboratoře v Berliner Ensemblu, jak ke stvrzení akribie své objemné knihy uvádí její autor v pozn. 43 ke kap. 45. „Ach, Bertolte, co z tebe zůstane,“ ptá se Kundera nad tou ukázkou „vědy“ budované na klepech o autorovi. „Tvůj pach, uchovávaný po třicet let věrnou spolupracovnicí a uchopený pak učencem, který díky moderním metodám univerzitních laboratoří zesílil a poslal pokolení našeho tisíciletí.“
   Je v tom a vlastně v celém Setkání hodně trpkosti? Jistěže je. Ale je v tom i sžíravá ironie, Kunderův celoživotní spolehlivý způsob jak vzdorovat a nepoddat se ničemu, ani smrti a přesile mrtvých všech časů, kteří se nám vysmívají a „vysmívají tomu ostrůvku času, na němž žijeme.“
   K jubileu Milana Kundery nemohl o něm a jeho významu pro kulturu a život na této zemi povědět nikdo víc a líp než jeho poslední skvostná kniha.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]