Vzpomínka z doby velké krize 1929

   Když začala velká krize kapitalismu roku 1929, která trvala do roku 1945, tedy do konce druhé světové války, bylo mi šest let a začal jsem právě chodit do školy. Tatínek tehdy četl v novinách, že v biografu budeme už z plátna slyšet ty herce mluvit. Znělo to neuvěřitelně.
   Atmosféru té doby velké nezaměstnanosti dotvářely tehdy šlágry, jež se všude ozývaly, jako: V té naší áleji švestky se válejí, Nikdy se nevrátí pohádka mládí, nebo Holka neznámá, dej mi na dráma, bych si zakouřit moh'..., kterou, když jsem zazpíval doma, dostal jsem od otce takový pohlavek, že jsem spatřil andělíčky. Ono se totiž dále zpívalo:

   Až si zakouřím, tak tě položím,
   bych tě milovat moh.
   Heleď, koukej, podívej se
   jak jsem tenká,
   helej, dělej se mnou pomalu,
   nejedla jsem, nepila jsem
   vod pondělka,
   sežrala bych almaru.

   Tenhle prázdný žaludek nezaměstnaných kručel hlady na všech nárožích vesnic i měst, kde skupiny nezaměstnaných s rudým šátkem nezaměstnanosti na krku celé dny postávaly v rozpačité nečinnosti, kouříce kulaté Zorky, jichž bylo sto za pět Kč.
   Po Karlovarské silnici táhly skupiny trempů v kostkovaných košilích a keckách od Bati za řinčení kytar do křivoklátských lesů, kde se dalo snáze přežít a přiživit se u zbečenských sedláků, upytlačit nějakou veverku či kvíčalu nebo dokonce zajíce či králíka a uhlířům pomoci pálit milíře.
   V naší vsi běží Karlovarka od Prahy do velké zatáčky na vysokém břehu, pod nímž teče malý potůček, spíše jen stoka. V té zatáčce docházelo k častým dopravním nehodám a tehdy tam havarovala velká autocisterna převážející tekutý kokosový tuk na výrobu margarinů. Skulila se dolů ze břehu do té strže, v jejím boku se objevila díra a tuk vytékal do potůčku, kde se srážel v bílou břečku.
   Jaké to bylo náhle snad shůry seslané dobrodiní pro všechny hladové! Ti se vrhali se škopky a bandaskami nabírat tu vzácnou tekutinu. Protože se k jejímu zdroji všichni nevešli, strhnul se mezi nimi lítý boj bandaskami. Dvě babičky přinesly si dokonce necky a hrnci do nich vylévaly vodu z potůčku s tukem i listím. Jako vše, i tato nečekaná pomoc v nouzi měla svůj konec a hladová léta trvala dále.
   Dole pod svahem, kam spadla cisterna, stál dům, v jehož přízemí byly dvě dílny. V jedné ševcoval prták Růžička, ve druhé měl oficínu holič Frajman, jenž měl vždy několik učňů, kteří neměli co dělat, a tak buď čutali na ulici merunu, nebo vymýšleli různé skopičiny. Ostříhání i s nagulmováním stálo tehdy 3 Kč, holení přibližně toliktéž.
   Mistr holičský z dlouhé chvíle maloval rozměrné kopie různých obrazů, které z pohlednic zvětšoval pomocí čtverečků. V obou dílnách sedávalo vždy několik nudících se nezaměstnaných a také ti si vymýšleli různé kratochvíle.
   Tak například poté, co k obědu snědli pár vuřtů, bedlivě dbali, aby nepoškodili kůži z nich a do té pak vyrobili z červeného jílu náplň. Hliněné vuřty pak věrohodně zavázali a propojili motouzkem. Zabalili je do papíru, opět převázali a pohodili nahoře na silnici. Balíček byl uvázán na dlouhém tenkém provázku, který byl spuštěn dolů ze břehu až do ševcovské dílny, kde jeho konec drželi ti bez práce.
   Tenhle žertík dělávali vždy, když po silnici táhly party trampů. Ti obvykle zajásali a skočili po nalezeném balíčku - ten však jim uskočil. Smutně se dívali, jak se kutálí dolů ze břehu.
   To se opakovalo během odpoledne několikrát a když tahle hra již omrzela, nechali balíček na silnici ležet. Šťastný nálezce ho sebral a uložil do své trampské torny. Když je pak večer u táboráku na prutu opékal, podivil se výsledku, jímž byly tvrdě vypálené keramické válečky.
   U toho ševce sedávali vedle sebe vychrtlý dlouhý autodopravce Lukáš, který strašně ráčkoval a kvůli tomu měl přezdívku Barrruška. Vedle něj sedával obr Tonda Skalický, „tichý blázen“ vždy dohola ostříhaný, s dlouhým masitým nosem a odstávajícíma velkýma ušima. Tonda byl
   strašný silák, tichý, nemluvný, ale když ho něco rozrušilo a rozzuřil se, museli ho chytat do lasa. Jednou takhle seděli, Lukáš si z gumy stříhal záplaty a lepil děravou pneumatiku. A vždycky když tu záplatu kanagonem přilepil, Tonda vzal ševci ze stolku šídlo a Baruškovi hned vedle tu pneumatiku propíchl. A Baruška přiložil záplatu a zalepil a Tonda zase tím šídlem vedle udělal další díru. A Baruška zas lepil. A tak se to opakovalo pořád dokola, dokud měl Tonda to šídlo v ruce. Baruška se bál, že ho to popadne a rozzuří se a s tím šídlem v ruce, kdoví, co udělá.
   A když konečně Tonda šídlo odložil, Baruška onu pneumatiku s mnoha flastry nasadil na ráfek zadního kola svého velocipedu opřeného zvenku o zeď, ale nevšiml si, že mu darební učňové holičští odšroubovali z vidlic předního kola obě křídlové matice, jimiž je osa kola přidělána do vidlice. Baruška se slovy Tak ahoj na kolo naskočil, šlápl do pedálů a pustil se z kopce.
   Ještě že kopec nebyl příliš příkrý a dlouhý, protože po ujetí pár desítek metrů Baruškovi přední kolo uletělo a on velkým kotrmelcem letěl přes řídítka daleko dopředu. Naštěstí dopadl nejdřív na loket a ne na hlavu, což by bylo horší. Sebral se, ohmatal a oprášil, otřepal se, a pak ohmatáním zjistiv, že je celý, řítil se zběsile nazpět do holičova krámu. Tam ovšem strůjci tohoto divadla, jemuž napjatě přihlíželi, vidouce supícího Barušku, jak se na ně řítí, zamkli dveře oficíny. Rozlícený poškozenec dveřmi lomcoval, pak skočil vedle k ševci, kde stál v dílně litinový elefantík, válcovitá malá kamna. Protože bylo léto, byla studená. Baruška je popadl, plechové roury vypadly z komínové zděře a zaplavily celou místnost oblaky sazí. On s kamínky vyběhl ven a jako beranidlem jimi vyrazil dveře oficíny, kde způsobil hotový masakr. Rozbil zrcadla, kelímky a sifony s voňavkami se válely po celé místnosti, leč nezodpovědní holičští učňové včas zadními dveřmi uprchli, čímž si zachránili nejen zdraví, ale patrně i život.
   Inu učení, mučení, nebo jen do prázdna čučení.

   Celá polovina doby trvání první republiky byla ve znamení vleklé finanční krize. Uplyne šedesát let, což je čas dvou generací, ta první odejde a ta druhá už neví nic o minulosti a ani ji to příliš nezajímá. Něco vysvětlovat nemá smysl, jak praví stará rabínská moudrost, neboť kdo neprožil, nepochopí nic, neboť zkušenost je nesdělitelná.
   A tak se vše může zase opakovat, neonacisti opět pochodovat, krize kapitalismu se všemi průvodními zlořády, jako je nezaměstnanost, žebráci, krachující průmyslové podniky, vše zase znova. Jen s tím rozdílem, že nejmladší generace těch, co jsou právě v pubertě nebo těsně po ní, začíná sama sebe vyvražďovat. Čtrnácti až sedmnáctiletí studenti si opatří výbušniny a střelné zbraně a z nudy či z bezradnosti, co se životem, postřílí celou třídu spolužáků i s učiteli, a pak i sebe. To je novum, to dříve nebývalo a o čemsi to svědčí. O čem?
   O zářných perspektivách vývoje společnosti vítězného stařičkého kapitalismu. Ten sice trpí recidivami těžkých krizí, jejichž diagnózu stanovil již dávno Karel Marx, ale dnes jsou opět dohady, zda je to jen pomíjivá viróza, zánět měšců či bankovních kont, který lze léčit různými dolarovými flastry a injekcemi, či nedej pámbu nekróza peněžní totality, na niž by mohl zchátralý pacient exnout. K tomu ovšem nesmí dojít, když bude nejhůř, on ho ten obrovský byznys budoucí globální války zase postaví na nohy. A bude konec krize a možná i vůbec všeho.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]