Chlapec Tom jezdil na kole z Parkanu (dnešní Štúrovo), obsazeném za druhé světové války Maďary a pak Němci, do tercie ostřihomského gymnázia. Měl vzdělaného otce a rozšafnou matku. Ale měl také pro tehdejší režim jednu neodpustitelnou nevýhodu: on a všichni jeho příbuzní byli Židé. V roce 1944 se za nimi uzavře brána vyhlazovacího koncentračního tábora Auschwitz - Osvětim. Jsme svědky krutého příběhu hocha, který přežije a vrací se sám domů - na jižní Slovensko. Ale nevrací se již celkem deset jeho příbuzných.
   Všichni byli odsouzeni k násilné smrti. Malý Tomáš se pohybuje v »továrně na smrt« mezi svými generačními vrstevníky. Trpí fyzicky i psychicky, je nechtěným svědkem i osobním účastníkem různých selekcí. A žije pod komíny táborových krematorií, z nichž se neustále valí dým a popel ze spálených mrtvých. Těl těch, které předtím udusili v plynových komorách.
   Celý text rozsáhlé knihy předkládá autor čtenáři jako dramatický filozoficko-humanistický příběh otřesné pravdy, s desítkami lidských osudů, často s nejkrutějšími detaily holocaustu. Život v táboře je čekání na popravu, při níž se vraždí plynem na hubení škodlivého hmyzu. Židé jsou považováni za bandu podlidí. Stalo se, že nepohodlného vězně vhodili esesáci do pece zaživa. Kniha je syrovým svědectvím o surové době a defilují v ní desítky vězňů i věznitelů, statečných i zbabělců. Na cestách tábora potkávali mladí vězni Cikány i antifašisty. A moudré Židy, např. lékaře, filozofy. Protikladem obětavého lékaře Dr. Kolínského je Dr. Fein z Parkanu, který okrade vysíleného vězně o pár kousků tajně získané cibule. A Štědrý večer při zpívání koled skončí zastřelením vězně, který se pomátl a vyřvával: »Hitler, Hitler.«
   Pak přijde leden roku 1945. Skupinka rudoarmějců povalí kus plotu z ostnatého drátu. Bývalí vězeňští otroci provolávají nadšeně »Urá«. A jeden z židovských vězňů, jakýsi pan Horn, řekne: »Rusové budou mít největší zásluhu na porážce nacistického Německa... Takže jsme jim provolávali slávu oprávněně. My, kteří jsme tady seděli za německými ostnatými dráty, to nesmíme zapomenout, ať už se později tvrdí cokoliv.«
   Mladý Tomáš Radil přežil. Najednou byl sám. Kolik jeho spolugeneračních druhů v táboře zahynulo. Kolik životů, které zbytečně »vyletěly komínem« krematoria nám přiblížil. Autor napsal svůj (a zdaleka nejen svůj) příběh s odstupem více nežli šesti desetiletí. Čteme jeho autentické svědectví o složité a rozporuplné době. Je to rekonstrukce válečných let s otřesnými lidskými osudy. Je to jen malá výseč z dějin. Varování, nepodléhající pomíjivosti času.
   Vraťme se ještě jednou k závěru té knihy. Tomáš se vydává na strastiplnou cestu domů. Má plicní tuberkulózu, vykašlává krev a putuje sám i s vězni, které potká cestou, poválečným Polskem a posléze Maďarskem. Jde pěšky, sveze se povozy, jede vlakem. Potkává řadu zbídačelých lidí v troskách poválečné Evropy. Od rudoarmejských lékařů dostal léky a »bumážku«, která mu všude otevírá dveře a ulehčuje mu cestu.
   Ještě mnoho toho ten podvyživený, nemocný, špinavý, hladový, zavšivený chlapec zažije a přežije. Ještě musí odrazit různé ústrky i mnohá protivenství a útoky, nežli naposledy ukáže svoji zázračnou, azbukou psanou »bumážku« rudoarmejským samopalníkům v Parkanu. Jeden z nich si ji přečte, zavolá své druhy a řekne jim: »Malčik vernulsja iz lagera smerti Aušvic domoj, v gorod Parkan! Pozdravljaju, maladěc.«
   Teprve teď končí strastiplná Tomášova cesta. A tady začíná další jeho život. Dostuduje gymnázium a v r. 1955 absolvuje lékařskou fakultu v Praze. Stane se později významným vědcem: neurofyziologem s mezinárodní autoritou.
   A Tomáš Radil napíše autobiografickou knihu VE ČTRNÁCTI SÁM V OSVĚTIMI. Má 736 stran a v roce 2009 ji vydalo Nakladatelství Academia, jako 13. svazek edice PAMĚŤ.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]