Od jara jsem se na Zlatou louku těšil! Zázračně zachovaný kousek šumavské přírody byl sice součástí chráněné krajinné oblasti, ale i sem za ta léta pronikly různé výjimky a nutné zásahy. Tady však všechno zůstalo v podstatě tak, jak jsem si to zapamatoval, když mě sem děda s tátou poprvé přivedli. A dneska byl můj den – posezení na Zlaté louce.
Ani možná nevíte, jak báječně se člověku přemýšlí, když má kolem sebe kus přírody, chce se mi říct – pravé přírody. No, ubývá nám jí na planetě Zemi už mnoho let. Sakra! Co všechno se člověku při takové procházce dostane na mysl!
Přehodil jsem v hlavě výhybku – mezi stromy už prosvítal okraj lesa, znamení, že cíl je na dohled! Ještě pár kroků a otevřel se mi výhled na prosluněnou louku sevřenou lesy ze všech stran. Není divu, že se jí říká zlatá. Vždyť ona tak vypadá. Až slunce vystoupá a jeho paprsky zteplají, začnou zářit všechny barvy, kterými tady Příroda přímo hýřila!
Stál jsem na pokraji lesa a kochal se tou krásou. Cesta přede mnou mířila k můstku přes bystrý potok, který horní část louky – aspoň já to tak vidím – přetíná a mizí mezi dvěma mělkými svahy. Kdysi prý tady byla sklářská huť a skláři vlastně louku vytvořili vykácením stromů, aby měli dřevo pro své sklářské pece, ale i na chalupy, v nichž bydleli.
Sešel jsem na břeh potoka, abych se tady tradičně omyl – ruce i tváře. Jako bych tím chtěl smýt prach a všechno, čím člověka město zanáší.
Teď už, jakoby očištěn, jsem mohl pokračovat dál až k odpočívadlu na křižovatce turistických stezek. Tady odedávna stál velký roubený přístřešek pro odpočinek i úkryt před nepohodou. Dva dřevěné stoly s lavicemi, a báječný výhled na louku! Právě odtud mířila mezi trávou na druhou stranu úzká stezka. Docela nemile mě překvapilo, že pod přístřeškem už někdo sedí. Aspoň pro prvních pár minut jsem – sobecky – toužil být tu sám. I on jako by byl mým příchodem vyrušen, ale vzápětí mě s vlídným úsměvem uvítal: „Dobrý den!“ Ba i rukou pokynul k lavicím. „Posadíte se? Z daleka?“
„Dobrý den,“ přikývl jsem, a po malém zaváhání i posadil. „Ne, nejdu z daleka, jen ze Samot. Ale posedím tu rád – jako vždycky,“ jako bych chtěl zdůraznit jakési mé nepsané právo na toto místo, „ když tudy jdu!“
„Vida! Tak to jsme sousedé,“ podivil se společensky, „já bydlím Na samotách taky, ale dole, U jedle se ten penzion jmenuje…“
„Znám to – a dobře,“ zdůrazňoval jsem opět jakési své majetnictví. Kdoví vlastně proč? „Jezdím sem už léta,“ přidal jsem vysvětlení. Teď jsem si ho mohl prohlédnout. Dobře vypadající padesátník? Opálený, knír pod nosem, a vida! Tmavé brýle vystrčené nad čelo do hustých tmavých vlasů, přehlédl jsem je. Ale ten obličej! Jako bych ho už někdy potkal, nebo aspoň viděl… Sakra! Mám přece fotografickou paměť!
„Jsem tu už pár dní,“ navázal řeč, „hledal jsem něco klidného. Potřebuji si odpočinout, nějak uspořádat myšlenky. V penzionu mi poradili několik tras i míst a sem to není daleko… To asi víte sám nejlíp, že?“
Hleděli jsme na sebe a já měl pocit, že ten člověk prošel nějakou krizí. Třeba úmrtí v rodině, nějaké neštěstí, havárka, vyhození z práce… Je spousta důvodů pro to, aby člověk potřeboval sebrat síly. „Jo, tady je to fajn, tedy myslím Zlatou louku. Nedáte si?“
Vytáhl jsem z kapsy bundy placatici s brendy. „Mám i pár sendvičů, ale tohle je takový lehčí povzbuzovák.“ Mezi řečí jsem odšrouboval víčko, které sloužilo jako odlivka. Muž chvilku zaváhal, pak ale přikývl. „Dám si rád, na tuhle louku!“
Trochu mě tím zarazil, čekal bych tradiční na zdraví, ale už kvůli té louce, mé zamilované, jsem to bral. Nastalo ticho, mlčeli jsme a naše oči bloudily po Zlaté louce. Zvučné: „Pozdrav Pánbůh!“ nás málem vylekalo.
Za našimi zády z lesa vyšla dvojice postarších lidí a hopsající, sotva desetiletá dívenka. Kde ti se tady berou, napadlo mě, ale společně s mým společníkem jsme odpověděli: „Dobrý den!“
„Tahle louka je přímo Chrám Boží,“ pronesl rozechvěle stařec a pokřižoval se. „Viď, ženo?“
Teď se pokřižovala i ona a s hlubokým výdechem prohlásila: „Pán ví, co činí, když nám tenhle ráj zachoval! To abychom viděli, kam nás pozve, až tenhle svět opustíme, když v něj budeme věřiti a k němu se modliti!“ Skončila zaníceně s rukama sepjatýma.
Jako bych seděl někde v kostele a slyšel kázání. Zahlédl jsem, že můj soused poněkud nakrabatil čelo a sevřel rty. Jako když čerta křížem zažehnáš! – napadlo mě. Taková vzpomínka na pohádky o dobru a zlu. Holčička si na louce trhala kvítí.
Snad to bylo naše mlčení, které starce přimělo k strohému rozloučení: „Promiňte, že jsme vás vyrušili, pánové! Naše cesta je daleká. Pán Bůh s vámi! Pojď, ženo! Andulko, půjdeme dál – tady přes louku..!“ vychrlil to ze sebe a vykročil. Žena se připojila a Andulka s kytičkami v ruce hopkovala před nimi. Ani se neohlédli.
„Šťastnou cestu…!“ popřáli jsme jim už do zad a naše obličeje vyjadřovaly rozpaky. Asi jsme oba hledali slova, jak reagovat na to, čeho jsme právě byli svědky. Já to zvládl rychleji.
„Silně nábožensky cítící lidé, že? S tím se už dneska člověk málokdy setkává…“
„Ba naopak!“ nesouhlasil muž. „Jako by se ta víra v Boha vracela, obnovovala… Dokonce mezi mladými lidmi! Víte,“ jako by se omlouval, „já byl dost dlouho v cizině, na řadě míst a v různých zemích. Tam víra v Boha sílí, ale sám na Boha nevěřím…,“ trochu se zarazil a lehce se pousmál, „Aspoň ne na takového, jakého odedávna nabízejí křesťanské církve.“
Chopil jsem se příležitosti a dodal: „Myslíte onoho vznešeného kmeta vznášejícího se na obláčcích, obklopeného svatými a obletovaného anděly, dirigovanými svatým Petrem? S tím jsem se taky už dávno rozloučil. Víte, já věřím – nikoli však na Pámbíčka, ale na sílu přírody, přírodní zákony, na vesmír…“
„Tak to jste můj člověk!“ skočil mi do řeči – a mírněji už dodal: „Jestli nespěcháte, řeknu vám příběh muže, který hledal Boha….“ Pozvedl jsem ruku s placaticí. „Počkejte! Je to váš příběh? Vy jste ten muž, který ho hledal…“
Na okamžik zaváhal, ale pak přikývl. „Jo, já to jsem! Snad se mi nebudete smát…“
„Proč bych se smál? Je to váš příběh a já si ho rád poslechnu. Třeba bude zajímavý… A víte co? Dám vám ještě jednu, aby vám nevyschlo v krku…,“ a už jsem mu naléval brendy. Mile se ušklíbl, napil se, a spustil: „Mým oborem jsou raketové motory…“
Začíná opravdu zajímavě! Jak se od raketových motorů dostane k hledání Boha? – prolétlo mi hlavou, ale pak už jsem jen mlčky poslouchal a snažil se všechno si zapamatovat.
„…Díky tomu jsem se dostal až do EKA, Evropské kosmické agentury. Byla tam príma parta motorářů a tak se nám podařilo udělat velký objev – raketové motory o dvoj až trojnásobném výkonu proti dosud používaným. A tedy i rychlejší rakety. Sami Amerikáni se divili a snažili se od nás získat co nejvíce informací. Znáte to jejich America first! A ona najednou first Evropa! No, a dovolte abych se pochlubil – ten největší fígl jsem vymyslel já!“
Podíval se na mne a já jen udělal gesto rukama – No a? Proč by to nemohl být zrovna Čech, kdo udělá něco světovýho? „Od pozemních zkoušek motorů se záhy přešlo na letové. Postavili jsme pár menších exemplářů – měli jsme i pár nezdarů, ale jinak to klapalo. Pak jsme zkusili dát motory na družice a zkoušeli je na oběžných drahách kolem Země a potom i k Měsíci…,“ najednou se zarazil. „Nevadí vám, že to beru zkratkovitě? Detaily vám stejně říct nesmím a technickým parametrům byste asi zase nerozuměl.“
„Je to oukej, příteli,“ pokýval jsem na souhlas i hlavou. „Jděte k podstatě.“
Spokojeně se usmál. „Už je na řadě. V té době konstruktéři EKA dokončovali prototyp rakety, která měla dopravovat pětičlennou posádku na Měsíc. Vnutili jsme jim ty naše motory s tím, že první let bude bez posádky, řízený automaticky. Raketa obletí Měsíc a připojí se k mezinárodní kosmické stanici. Tam se udělá prověrka a když bude všechno oukej, poletí s posádkou a přistane i na Měsíci…, “ odmlčel se a poškrábal na bradě. „Jenže mě chytil rapl! A že se na ten zkušební let přihlásím! Proč bych neměl mít právo, jako hlavní konstruktér, být u toho? No, ukecal jsem je. Půl roku předtím jsem se rozvedl a děti jsme neměli. Když tam – náhodou, jak jsem si říkal – zhebnu, nikdo pro mě plakat nebude.
Měl jsem totiž takový plán, se kterým jsem se nikomu – pochopitelně – nesvěřil! Dostanu z těch motorů maximum, abychom už vesmírem létali rychle a podle svý vůle! Žádné měsíce a roky, než se někam dohrabeme… Tak jsem si to nalajnoval. A tak to kupodivu vyšlo!
Nosná raketa mě vytáhla na oběžnou dráhu – a dostal jsem souhlas ke startu. Modus – jo, tak jsme ten náš zázrak z legrace pojmenovali – nastartoval motory a frčeli jsme k Měsíci. Zatím pracovala automatika, ale já už si přepočítával jiný jízdní řád. První a druhý výkonový stupeň motorů jsem měl schválený. Jenže já potají, ještě na Zemi, odblokoval třetí, nejsilnější výkon. I bez něho jsem se však k Měsíci blížil rychlostí o jaké se prvním astronautům z Apolla mohlo jen zdát. Čekal jsem netrpělivě, až se dostanu za Měsíc…“
Netrpělivost se ovšem zmocňovala i mne, když jsem jeho vyprávění poslouchal. Kdy už začne o tom svém hledání Boha? Kruci! – asi bych neměl klít, i když to bylo jen v duchu.
„… A ta situace nastala! Aniž bych cokoli hlásil na Zemi, opravil jsem kurz na podstatně protáhlejší dráhu a spustil motory na plný ceres, jak se říká. Tedy na trojku. Zrychlení mě nacpalo do sedačky, jako když se centrifuga utrhne! Na monitoru jsem viděl, jak se za mými zády Měsíc kvapem zmenšuje. Ječel jsem radostí jako indián na válečné stezce! A když se z komunikátorů a indikátorů začala hrnout kakofonie poplašných hlasů, signálů a hlášení i dotazů, co se to děje, povypínal jsem všechno – a užíval si ticha… Na Zemi stejně vidí, že Modus letí dál, že jen změnil dráhu na daleko protáhlejší elipsu, než bylo plánováno. Tak klídek, pánové a dámy! Neřešte to, já to vyřeším za vás, povídal jsem si sám pro sebe. Vesmír na monitorech jako by stál a jen Modus se vzdaloval od Země i Měsíce.
A v tom okamžiku na mě padlo jakési bujaré rozpoložení, cosi bláznivého mě popadlo, a já začal hulákat: Tak kde je to nebe, kde je ten Pán Bůh, co nám vládne a má se o nás všechny starat?! Dej mi vědět, že jsi, Bože! Že existuje všechno to, o čem nás, Pozemšťany, už po tisíce let přesvědčují ti, kteří si říkají Sluhové Boží! A dokonce tvrdí, že jsou Zástupci Boha na Zemi! Ať toho či onoho vyznání či víry! Nebe, peklo, ráj, kam tě duše daj?…
Kdoví, co všechno jsem ještě hulákal do vesmíru, který mě obklopoval. Víte,“ zmlkl najednou a podíval se na mne, „ dovedete si vůbec představit, jaký to může být pocit, když jste jakoby zavěšen v nekonečném prostoru – a sám? Letíte přitom na pozemské poměry obrovskou rychlostí – řádově desítky kilometrů za sekundu – a přece to vůbec nevnímáte, necítíte! Jaké to asi bude až jednou lidé pocestují vesmírem nadsvětelnou rychlostí, a možná ještě rychleji…“
Využil jsem jeho malé odmlky, jakéhosi zamyšlení, a tak jsem si trochu přisadil: „Vy asi moc nečtete scifi a podobnou literaturu, a nedíváte se na filmy s takovými náměty. Jejich autoři a tvůrci tohle přece už dávno vyřešili nebo zpodobnili…“
„Pchá!“ nenechal mě domluvit a máchl rukou. „Skutečnost překoná fantazii! To mi věřte!“
„Nehádám se s vámi, ale rád bych se konečně dozvěděl, jak jste s tím hledáním Boha dopadl. Je mi jasné, že jste ho nenašel…“
„Tak Boha ne,“ vyhrkl a zvážněl. Měl takové divné oči. Jako kdyby se díval kamsi daleko, snad do onoho vesmírného nekonečna. A řekl: „Ozval se mi však Hlas! Nevím odkud, marně jsem se otáčel, hledal někoho, kdo a odkud ke mně mluví. Ale slyšel jsem jen Hlas, jak říká: Boha nehledej, Pozemšťane. Váš Bůh, to je vaše nevědomí, nepoznání, váš strach z neznáma a neznámých dějů. Bojíte se a klamete sami sebe jakousi vírou v nadpozemskou bytost, která vás ovládá a řídí vaše osudy i jednání. Absurdní představa, že by tohle někdo chtěl a dokázal! Ani blázen by to nevzal! Je tu jen hmota, energie a zákony, Vesmír…
Ten Hlas byl klidný, přesvědčující a uklidňující. Byl jsem si jist, že mluví se mnou a já budu mluvit s ním. A tak jsem řekl první, co mě napadlo: Hmota, energie a zákony, to je přece jako – no – ta křesťanská Svatá trojice Bůh-Otec, Syn a Duch svatý. Je tedy jedno říkáme-li Bůh nebo Vesmír, když tím míníme Stvořitele.
Ale není, opáčil mi Hlas. Zase jen nahrazujete své neznalosti dění, zrodu a skonu, zákonitosti vývoje… Jak ti to jen mám, Pozemšťane, vysvětlit? Ty vaše víry v bohy a všechna náboženství, co jich máte, byly příliš dlouho brzdou vývoje na vaší planetě. Jejich hlasatelům a vyznavačům nešlo o nějaké poznání, ale o vládu! Zavedli lidské poznání do slepé uličky, zbrzdili ho o celá staletí, dokonce ničili jedince, kteří šli správnou cestou! Nevzpomínáš si?
Hlas mě drtil svojí naléhavostí. Ano, za poznání se kdysi dokonce upalovalo, věznilo, lámalo kolem, stínaly se hlavy… A co války? Kolik se jich vedlo ve jménu Boha i jeho jménem!
Máš pravdu, ať jsi, kdo jsi – třebaže říkáš, já jsem Vesmír! – pomyslel jsem si a Hlas hned podrážděně reagoval: Ale já opravdu jsem to, či ten, komu či čemu říkáte Vesmír, Pozemšťane! Teď, když stále více, častěji a hlouběji do mne pronikáte, máte šanci protrhnout onu blanku, která vás odedávna poutala k vaší planetě. Čekají vás mnohá a šokující poznání – pokud se ovšem dříve sami nezničíte! Země je nádherná planeta, ale vy jako když děláte všechno pro to, abyste ji i sebe zničili! Nevím, jak tomu zabránit – snad jedině tím, že vy sami porušíte mé zákony natolik, aby se hmota a energie proti vám vzbouřily a strach ze samozničení vás snad přivede k rozumu – a včas!
Hlas teď zněl naléhavě, vlastně i varovně. Ale ani já nezůstával v klidu. Proč pořád jen mluví o hmotě a energii a zákonech, lidé mají něco navíc! – napadlo mě, a hned jsem to i nahlas řekl: Co naše myšlení, pocity, radost, smutek, láska, nenávist, tvůrčí invence, umění, schopnosti jedinců…, zadrhl jsem se a už jen vykřikl: To není nic? To nic neznamená?
Snad se v tom okamžiku Hlas i trochu pousmál: Víš, člověče, že život je nejkomplikovanější kombinace hmoty a energie podmíněná zákony Vesmíru? Ten první a základní zákon – akce budí reakci, platí i pro život, kam se podíváš. Nikde tu není něco neživého, ani ten Měsíc, který máš za zády. To si jen vy – zatím – tak vykládáte své nevědomí…
Jako by se mi vysmíval! Tohle ať si povídá někde na světovém sympoziu! Ale proč mluví se mnou? Jen mě to napadlo, už jsem slyšel odpověď: Je vás hodně, kteří jste se vznesli od Země až ke mně, do Vesmíru. Ale zatím ty jediný tak daleko a otevřeně ses ptal po existenci Boha, a já ti musel říci pravdu. Položené otázky mají být zodpovězeny – a pravdivě! To je taky zákon Vesmíru… Můj zákon! – zdůraznil Hlas a mně se zdálo, jako by najednou slábl, rozplýval se. Poněkud jsem zpanikařil a zakřičel: Odcházíš? Co teď bude? Co bude se mnou, když vím… když jsem poznal, že není Bůh, ale Ty…?
Hlas odpověděl už slabým šepotem: Jsi Člověk, sám sobě musíš poradit…
Na monitoru na mě naléhavě blikal signál oznamující, že Modus dosáhl bodu návratu. Motory byly vypnuty a zanedlouho se na hlavním panelu objevil modravý kotouček Země. Zapnul jsem zase vše, co zapnuto být mělo, a obnovil spojení s řídicím střediskem. Nadávali mi dost dlouho, cože jsem to udělal, proč a nač… Okecal jsem, to, jak jinak.
Stejně mi nevěřili a brzy po návratu jsem měl poznat, jak moc! Do Modusu totiž na příkaz shora namontovali odposlech, spíš jakousi černou skříňku, co se dává kvůli záznamům o činnosti posádky a přístrojů pro případ havárie.“
„A sakra!“ ulevil jsem si, když tohle řekl. „Takže průs…-švih?!“
„Málem,“ ušklíbl se a podrbal na krku. Jako by mu tehdy o ten krk šlo. „Tak jak?“ pobídl jsem ho netrpělivě.
„No, napřed to vypadalo, že jsem zbláznil a mluvil sám se sebou… Podle jedné teorie prý proto, že díky zrychlení na třetí stupeň, nějak nečekaně, nezvykle zareagoval můj organismus. Jenže se ukázalo, že na záznamu jsou ještě nějaké zvuky, které prokládají to, co říkám já! Víte, komu to dali na expertízu?“ kývl hlavou na pobídku.
„No, to nevím,“ odpověděl jsem popravdě.
„Tak si představte – lidem, co se zabývají signály z vesmíru a psychoušům!“
„A vyluštili z toho něco? Tedy z těch zvuků, či co to bylo.“
„Jo, vyluštili!“ zvedl ruku se vztyčeným ukazováčkem. „Docela slušně to převedli na jakous takous češtinu, protože já jsem celý ten hovor vedl v rodné řeči…!“
„Hele! Netahejte mě za nos!“ ohradil jsem se proti jeho tvrzení. „Tak zaprvé – mluví s vámi sám vesmír, a zadruhé – dokonce česky! Hele, vy jste si to vymyslel?“
„Nenene!“ zadrmolil a mával rukou na dotvrzení, že mluví pravdu. „Podívejte, třeba jsem opravdu byl nějak mimo sebe, takže můj hlas tam zaznamenaný byl, ale byl tam i ten druhý, Hlas Vesmíru. Je docela možné, že jsem ho mluvil opravdu já sám, že jsem si tedy povídal sám se sebou a měnil hlas,“ chrlil ty své vysvětlivky nebo domněnky. Ale mělo to jistou logiku. „I to bylo jedno z vysvětlení, se kterým experti přišli,“ dotvrdil můj nápad.
„Za to víc jak půl století letů lidí do vesmíru už prý se stalo leccos podivného, dodnes nevysvětlitelného…“
„Počkejte,“ skočil jsem mu do řeči, když mě cosi napadlo. „Nebyli to náhodou nějací mimozemšťané, kteří údajně navštěvují naši sluneční soustavu i Zemi. Mohli se náhodou napojit na váš Modus…“
„I takové vysvětlení kohosi z expertů napadlo,“ mávl rukou. „Dokonce se zkoumalo, zda se v tu dobu na mne nemohl napojit nějaký vtipálek z mezinárodní kosmické stanice nebo přes družicové systémy. Je jich přece okolo Země plno. I to však padlo, protože se to zdálo být fantastičtější než možnost, že jsem si povídal sám se sebou – prý pod vlivem nějakých drog, které jsem si vzal s sebou! I když je to zakázáno. Ty drogy jim ovšem taky nevyšly. Prošel jsem po návratu několikerou prohlídkou…“
„Hmhm... A jaký je z toho všeho závěr?“
„Vlastně dodnes žádný,“ povzdechl si a zašklebil se, dokonce se pousmál. „Zato se o mne začala zajímat vatikánská tajná služba!“
„Doprčic!“ vyhrkl jsem v údivu. „Něco takového existuje?!“
„Třeba si říkají jinak, ale já si je tak nazval. Znenadání se o mne začali zajímat tak trochu podivní lidé, někteří jako ze sdělovacích prostředků, pár bylo z odborných kruhů, a několik dokonce rovnou přiznalo barvu – že jsou kněží, kazatelé i církevní funkcionáři. A nejen z křesťanských církví! Ono totiž – nic se neutají – jaksi prosáklo, co jsem ve vesmíru prožil.“
To jsem mu věřil. Země už je dávno příliš malá, aby to, co se stane na jedné straně, nebylo v pár sekundách známo i na straně opačné. A že se tohle přihodilo na palubě kosmické lodi až kdesi za Měsícem? Pchá!
„Tak to se nedivím,“ pokýval jsem hlavou. „Kdepak by si církve nechaly vzít svůj tisícletý mandát na zastupování Pána Boha na Zemi! Chlape!“ zvýšil jsem trochu hlas. „Vždyť vy jste Antikrist, Neznaboh, vyslanec samotného Satana, když tvrdíte, že vám Hlas řekl – Bůh není, je jen Vesmír! Na hranici s vámi, Antikriste!“
Pochopil, jak to myslím, zahrál pokoru. „Ano, pane, zhřešil jsem…,“ a vypíchl na mne ukazováček. „Přesně tak to ode mne chtěli slyšet! Ať odvolám, ať lidem neberu víru v Boha Všemohoucího, že jinak rozkotám pořádek na Zemi a vrhnu lidstvo do tmy pekelné…,“ říkal to dost naštvaně. Asi to přemlouvání nebylo příjemné. Ale pak se přece jen pousmál. „A víte, že došlo i na peníze a lákavé nabídky?“
„Ani se nedivím!“ ubezpečil jsem ho. „Víte, co by to znamenalo ztratit po staletí budovanou vládu nad chudými i bohatými tohoto světa? Nejen slovem, ale i mečem a ohněm! Třeba mají pravdu, že lidé víru v jakéhosi Boha potřebují. Že se něčeho musejí bát, třeba věčného zatracení a tak… Jenže! Kolikrát to slovo, či jméno, Bůh, Bože, Pane Bože…, vyslovujeme, aniž bychom byli věřící a mělo to někdy vůbec nějaký smysl? Je to v nás jako zakódované.“
Zmlkli jsme oba. Slunce stoupalo výš a výš po modré obloze a Zlatá louka rozkvétala sterými barvami. Takhle nějak si může člověk představovat Ráj na Zemi.
Cosi mě napadlo, obrátil jsem se k němu: „Promiňte, ani jsme se nepředstavili! Já jsem…“
Nenechal mě domluvit. „Já vím, kdo jste. Znám vás. Býváte občas v televizi, něco jsem o vás – i od vás,“ tohle zdůraznil, „četl! Ne že bych tedy scifi miloval, ale zdá se, že jste měl pár dobrých, neotřelých nápadů.“
Koho by nepotěšilo, když na sebe slyší chválu!
„A co vám řekne mé jméno? Nějaký ten Nový, Novák, Novotný, Nováček, nebo jak bych se mohl představit,“ pokračoval s vlídným úsměvem. „Nechme to tak, jak to je. Potkali se dva, popovídali si – a třeba se už nikdy neuvidí, že?“ kývl hlavou.
Co jsem mu měl odpovědět? „No ano, samozřejmě, jak chcete,“ pozvedl jsem ruce. V jedné placatice brendy, v druhé odlivka. „Bylo to moc zajímavé povídání. K velkému přemýšlení – pro mne, ale i pro lidi vůbec. Asi skončíme, že? Tak na rozloučenou…?“
„Ano, rád si s vámi připiju. Byla to sakra náhoda, že jsem se tady potkal zrovna s vámi. A že jste si poslechl můj příběh. Třeba ho použijete jako námět – máte mé svolení!“ zdůraznil a přiťukli jsme si. On odlivkou, já placaticí.
Pak jsme si podali ruce a on se vydal stezkou přes louku. Neřekl – a já se neptal, kam má namířeno. Měl několik možností. Já jen jednu – vrátit se. Cestou jsem přemýšlel o tom, co mi vyprávěl. Můžu mu věřit a nemusím. Jako ateistovi mi vyhovuje, že mluvil o neexistenci Boha, a také – jako já – věří v zákony Vesmíru nebo Přírody.
Jenže mi pořád vrtalo hlavou: Opravdu prožil, co mi vyprávěl? Opravdu mu hrozí nebezpečí ze strany církevních kruhů? Kouknu se na internet, snad se tam dá něco ověřit nebo najít. To bylo závěrečné rozhodnutí. Avšak k realizaci došlo až druhý den ráno.
S noutbukem jsem se po snídani uklidil za chalupu do altánu. Jak bylo vidět, EKA byla na některé zprávy ze své činnosti dost skoupá. Našel jsem asi půl roku starou noticku, že úspěšně skončil ověřovací bezpilotní (!) let kosmické rakety s novými motory, a to na dráze Země – Měsíc!
Ještě předtím tu byla zpráva o týmu konstruktérů, který prověřil nový systém raketových motorů. Členem týmu je – tedy byl – český inženýr Ondřej Hlavatý! Bác! Na připojené skupinové fotografii byl označen jako první zprava. Trochu se mi podařilo zvětšit tvář – a měl jsem před sebou muže ze Zlaté louky! Jen jsem mu musel přidělat knírek pod nosem… Hned jsem si uvědomil, proč mi jeho tvář byla povědomá! Když s někým dělají v televizi čtvrthodinový rozhovor a kamera dotyčného často zabírá, jsem schopen zapsat si ho do paměti.
Tak Ondřej Hlavatý se nám nastěhoval do penzionu U jedle! Není to od Samot daleko, občas k Jedli chodíme na jídlo, výborně podomácku vaří!
Ale něco mi tu nehrálo! Proč mi své jméno zatajil? Proč se – asi – maskuje knírkem? A proč přijel až sem, na Šumavu, když by měl sedět někde v EKA a makat dál třeba na svých motorech? Že by měl dovolenou, ani slůvkem nenaznačil – i když mi to říkat nemusí. Pravda. Zato se zmiňoval o problémech, které má kvůli svému „rozhovoru s Vesmírem“. Chtělo se mi říct – zašil se tu!
O muži, který hledal Boha jsem na síti žádnou, byť sebemenší zmínku nenašel. Samozřejmě, že jsem vyrazil k Jedli! A nestačil jsem se divit! Žádný inženýr Ondřej Hlavatý u nich nebydlel ani nebydlí! Když jsem pro jistotu vylíčil, jak onen muž vypadá – mohl tu být inkognito! – opět záporná odpověď. Zato překvapující poznámka od číšníka, který se v recepci zastavil: „Jo, s knírkem tu není nikdo, zato pan doktor Pásek má fousy pořádný!“ „Ale ten už tu taky není,“ přidal se recepční. „Vlastně se včera odstěhoval. Tedy – volal nám po poledni, že musí z naléhavých důvodů odjet. A jeho věci ať zabalíme a jakmile nám od něho dojde platba za pobyt – neměl totiž zaplaceno,“ podotkl recepční, „dá nám vědět na jakou adresu je máme poslat. Trochu divné, že?“ Zatvářil se rozpačitě a opatrně se zeptal: „Nejste náhodou od policie, pane?“
„Co vás napadlo?! Přece mě znáte! Chodíme sem s celou rodinou občas na oběd nebo večeři!“
„No, omlouvám se, pane!“ začal drmolit. „Jenom mi to přišlo divný, že se na toho pána tak vyptáváte…“
„Vidíte! Já teď ani nevím, koho vlastně hledám!“ poněkud zklamaně jsem zhodnotil situaci. „Inženýra Hlavatého jsem nenašel, pána s knírkem, který tvrdil, že tu je ubytován, taky ne – zato jste mi nabídli vousatého doktora Páska, který se odstěhoval, aniž by se vrátil s výletu – a zmizel kdovíkam! Sakra práce!“
Recepční zareagoval po svém, když viděl mé zklamání: „Taky vám něco zůstal dlužen, pane? Račte prominout moji zvědavost…“
„Vlastně máte pravdu, pane recepční! Zůstal mi cosi dlužen, ale peníze to naštěstí nejsou.“ Přesto je to možná mnohem víc, než nějaká, ať velká či malá suma.
Zůstala jen nezodpovězená a složitá otázka: Proč a kam zmizel muž, který hledal Boha?
A domněnka: Zmizel o své vůli, nebo se o to někdo postaral?
Může mi k tomu někdo něco říci?
Autor: VLASTISLAV TOMAN
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |