Už je to tak a ne jinak. V mnoha ohledech uděláme obdobnou zkušenost, ale jenom někteří pro ni vynajdou pojmenování, aby pasovalo jako prdel na hrnec. Na to jsem nepřišla já, ale můj Ludva, co jsem o něm psala, že nezavadí o práci, protože se narodil až podezřele dávno. Dohromady nám bude sto třicet a většinu produktivního věku jsme prožili za socialismu, i když to byla totalita, někdy dokonce s lidskou tváří. Na Ludvovi mě pořád dokáže uhranout, že je hecíř; těch pár mouder, která vydává bez uzardění za vlastní, vychází ze zkušenosti předků a to tenkrát nebyla procházka růžovou zahradou. Ať už na Rakouska nebo za první republiky. I když jak pro koho...
On ten pan Zaorálek, co vyvedl knižně lidová rčení, by z Ludvy radost neměl – ostatně posuďte sami: Řemeslo má zlaté dno... Ludva: A posrané víko. S poctivostí nejdál dojdeš... Ludva: A než tam dojdeš, pojdeš! Devatero řemesel... Ludva: Desátá bída! Ne, my bídu nemáme; ze dvou důchodů se dá vyžít, dokonce jsme si pořídili telku s úhlopříčkou 118 kvůli slabozrakosti. Ludva si hejčká svůj Eurosport a já, jak taky jinak, Jiný prostor. Někdy, zvlášť při fotbale, fandíme v dojemné shodě zahraničním klubům, protože Ludva prohlásil: Anka, to musíš vidět! A vskutku, ten mládenec Ronaldu nebo Ronaldýňu, který dvakrát zavěsil a na dva banány přihrál, nyní odpovídá na otázky reportéra a jde mu to ztuha, drbe se vpředu a vzadu, nedá dohromady větu, až se Ludva dopálí a řekne: Sklapni a hraj! Což se snáz řekne než udělá, protože je zrovna přestávka a Ronaldu nebo Ronaldýňu vlastně nic neřekl, aby přestal. Takže se nějakou dobu trápím, jak to Ludvovi oplatit, aby si taky dopřál jiný prostor. Naštěstí moje trápení netrvá dlouho, protože Jiný prostor zaplní cyklus Zlatá šedesátá, což jenom dokazuje, že to s tou totalitou nebylo úplně v pořádku, když jsme s ní udělali díru do světa. A když z osobností zrovna naskočí titulek: Otakar Vávra, neodpustím si a zvolám – Ludvo, to musíš vidět.
Já totiž pana režiséra Vávru znám; že on mě ne, to nevadí, ale pěkně po pořádku. Někdy zkraje osmdesátých let jsem si vyrazila do Prahy. Žádný Dům módy nebo konfekce v Železný. Totalita byla v plným proudu, ale já se těšila, jak začnu v Ungeltu, obrazím Jakuba a Královskou cestou juknu do Pařížské. Odpoledne pak Slavín, jestli jsou naši velikáni na svých místech. A do těch luzných představ volá Jéňa z bráchovy strany, jestli bych s ním nešla v Praze na oběd. Dělal tenkrát ometáka na nějakým ministerstvu, tak že se před tetkou předvede. A pouští se do obšírnýho popisování, kde se nachází Klub českých spisovatelů. Teta, to musíte vidět. Po dvou větách je mi jasný, co budu muset oželet, ale na druhou stranu: Špálovka, Platýz a galerie ve Voršilské taky nejsou k zahození. Než nám pan vrchní přinesl vepřo knedlo zelo, stačil mi Jéňa představit valnou část osazenstva. Z herců si pamatuju akorát na předsedu JZD, který se s rolí tak sžil, že když režisér Troška přitočil další dva díly, už si ji nenechal vzít. Mezitím Jéňův přitlumený hlas avizuje, že do klubu vstupují funkcionáři prestižního nakladatelství. Mluví se česky, slovensky, dokonce maďarštinu zaslechnu na půl ucha. Demokracie jak když jí vyšije, ale hlad mají jako by kopali stoku. Vtom už Jéňa ukazuje ke stolu, zplna obsazeném herci, malíři a spisovateli. Jéňa je jako správný ouřada zná, ale mě už se ta jména vykouřila z hlavy. Snad si vybavím Kamila Lhotáka nebo Josefa Lieslera... a dámičku, kterou oslovovali Hermičko (Herma Svozilová–Johnová, už to mám). Ale co vím jistě, v čele toho uskupení seděl jako monarcha Otakar Vávra. Pardon: národní umělec Otakar Vávra, nositel Řádu práce, Vítězného února, Republiky, několikerý laureát Státní ceny...
Jestli ty metály po převratě všechny vrátil nebo na některý zapomněl?, zahihňám se, ale Ludva se tváří vážně. Že ty se modlíš, aby dávali Cech panen kutnohorských. Tůhle, Kladivo na čarodějnice bude. To je pro nás už skoro aktuální. Pan režisér právě vysvětluje, jak ho inspiroval proces s Rudolfem Slánským. Muselo sice uběhnout od tý doby skoro dvacet let, aby se smělo, co se nesmělo, ale to nevadí. V Čechách už máme takový zvyk, že jsou někteří pro a někteří proti; zbývající většina čeká, jak to dopadne. Pan režisér se tváří jako vítěz, mixuje cizí osudy a svěřuje se, jak se mu povedlo přechytračit všechny režimy. Co platilo na nácky, zabralo později i na komunisty. Ještě ke všemu jim udělal pořádek na Barrandově. Člověk musí mít v sobě mravní řád, musí ho cítit, promlouvá pan režisér Vávra na závěr a dodá šibalsky, aby nebyla mýlka: Jenom je třeba občas uhnout... No pane režisére, vy jste hlava, musí uznat divák, když konec, šmytec a spadla klec! Mrknu na Ludvu, pořád na něco čeká... marně! Triptych Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy se odkládá. Vyletím z křesla a ke knihovně. Tu mám po ruce brožuru z devětašedesátého roku: 50 českých autorů posledních padesáti let, sepsal nějaký Vítězslav Macháček, těžko mu odpustit, že do své příručky nezahrnul Norberta Frýda, ale o jedné autorce si toho dovolil dost. Dokonce použil plurál majestatikus. Protože si díla Marie Majerové vážíme, nebudeme mluvit o jejích knížkách z doby po 2. světové válce. Stojí hluboko pod úrovní jejích uměleckých vrcholů.
Že by to bylo možné vztáhnout na Otakara Vávru? Nebude to znít rouhačsky? Vzpomenu si na rozhovor s paní, která o pana režiséra pečuje. Bylo to v novinách. Připomněla věkový rozdíl a taky to, že se vlastně stará o dvě nemluvňata. O Vávru a... Ludvo – mají u Vávrů kočku nebo psa...?
Prase, řekne Ludva a vypne televizi.
Autor: blá
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |