Sdružením Vladislava Vančury v obci Háj ve Slezsku byla 20. června uspořádána již tradiční slavnost Rozmarné léto, letos s mimořádně bohatým kulturním programem u příležitosti 225. výročí založení obce Háj. V září proběhne velká vzpomínková oslava k 140. výročí prvního tábora slezského lidu na Ostré hůrce. Slezané tomuto výročí přikládají velký význam, neboť zde byl poprvé vyjádřen požadavek pospolitosti s Čechy a Moravany.
Kulturní a vlastenecká akce je vzorně organizována pracovníky Sdružení i obětavými občany této malé obce již od roku 1991, kdy se zdálo, že rušivým dějinným výkyvem v listopadu 1989 by mohlo být zapomenuto osobností, položivších život svým neohroženým bojem za spravedlivý společenský řád. Každoroční vzpomínková oslava je nazvána podle novely Vladislava Vančury, představitele socialistického stylu a umění, který se 23. června 1891 v této půvabné slezské obci narodil.
Vladislav Vančura – spisovatel, dramatik, filmový režisér, původním povoláním lékař, patří k meziválečné avantgardě, která měla své vzdělané kritiky a teoretiky – Bedřicha Václavka, Kurta Konrada, Karla Teiga. Vančura se chtěl původně stát výtvarníkem; výtvarný smysl nezapřel ve své práci slovesné a pak i filmové jak tvarově, tak kompozičně. Výtvarníkem z profese se Vančura nestal; výraz tohoto uměleckého projevu ho však trvale zajímal. Svědčí o tom jeho výtvarné kritiky, převážně z let dvacátých. Nikdy však při veškeré kritičnosti a snaze glorifikovat své hrdiny neztratil ze zřetele soudnost a jisté morální šlechtictví lidí práce, lopaty, mnohdy drsné a hrubé, lidí
žijících v neradostných podmínkách vládnoucího kapitalismu. (Jak nevzpomenout doby současné, kdy dochází k nadměrnému bohatnutí bohatých, k ožebračování chudých a nezámožných a k ruinování i části vrstev středních.)
Přes složitost a diferencovanost ideově uměleckého vývoje, od poetismu k proletářskému umění, k sociálně motivovanému avantgardismu až po socialistický syntetismus, byla trvalou složkou jeho díla socialistická orientace a hluboké socialistické přesvědčení.
Doba po nástupu Hitlera k moci v sousedním Německu nebyla v mezinárodním měřítku příznivá pro zachování a udržení demokratických poměrů, byť buržoazních. Je obdivuhodné, co všeVančura a jeho generační druhové na záchranu demokracie a sociální spravedlnosti vykonali. Na konci února 1938 Hitler vyhlásil, že Německá říše chce ochránit Němce žijící v Rakousku a Československu, což – přeloženo z řeči nacistické propagandy – znamenalo politickou výzvu k anexi a agresi.
Vančurovi byla známa politika německých vládnoucích tříd proti národům střední, východní a jihovýchodní Evropy, nikoliv až z 2. světové války. Již ve středověku padli této politice za oběť Slované polabští, na konci 19. a na začátku 20. století byly násilným způsobem poněmčovány západní polské oblasti. Na konci 18. století se zformovalo české národní obrodné hnutí proti centralismu a germanizaci Hasbsburků, jejichž politika hrozila zničit poslední zbytky české státnosti.
Ovládnutí Čech bylo pro Němce vždy touhou k novému rozdělení světa v jejich prospěch. Bismarck to vyjádřil zcela lapidárně: „Kdo ovládá Čechy, je pánem Evropy.“
Německý historik Theodor Mommsen uveřejnil v Neue Freie Presse 31. října 1897 výzvu k surovému násilí proti Čechům. Kromě jiného napsal: „Buďte tvrdí! Česká lebka není přístupná rozumu, ale ranám se poddá.“
Reinhard Heydrich po svém příchodu do Prahy prohlásil v Černínském paláci 2. října1941: „Čechy jsou německým prostorem, kde Čech nemá co pohledávat. Prostor bude definitivně osídlen Němci. Rasově cenná část Čechů bude poněmčena, ostatní sterilizovat nebo postavit ke zdi.“
Změna celkového politického kurzu v listopadu 1989 přivodila také změnu československého vztahu k Německu a ke slovanským národům. Pokud jde o Německo, stal se až podbízivě vstřícným, servilním, pokud jde o Rusko a další slovanské národy, dosti vlažným a přezíravým. Dekrety prezidenta Edvarda Beneše byly a jsou trnem v oku těm, kdož nesouhlasí se závěry konference v Jaltě a v Postupimi a kdo touží po revizi 2. světové války.
Lhostejnost, až neúcta k odkazu Edvarda Beneše nepřekvapuje. Prolomení tzv. Benešových dekretů obsahuje nepochybně i některý z článků Lisabonské smlouvy, s níž nikdo z našich politických činitelů českou veřejnost dosud řádně neseznámil.
Vladislav Vančura od 20. let minulého století zdůrazňoval metodičnost, odmítal chaotičnost a zvůli, tvářící se a stylizující se revolučně, často se dovolával dělnictví a dělnosti jako nejvyšších ctností. Avšak kde je dělnická třída dnes? Je nesjednocená teorií a praxí. Teorie vědeckého socialismu už lidi práce přitažlivějším způsobem neoslovuje. Hodně by se dokázalo prolnutím stranické práce s činností odborů. Ale to by nesměly být přemoudřelé rady a odbory Falbrovy, které spíš horlivě podporují pravicově smýšlející. Desetitisíce zmanipulovaných občanů, manifestujících na náměstích, občanskou společnost ještě nevytvářejí, podobně jako demokracii nezaručuje většina jednoho či dvou hlasů při neúčasti dvou třetin registrovaných voličů. Demokracií není bezbřehá diskuse o relativně podružných otázkách, když otázky zásadní (kupř. o státní celistvosti, o změnách ústavy, o naší vojenské angažovanosti) už byly bez účasti občanů a mnohdy proti jejich vůli rozhodnuty.
O necelých osmdesát let později prostupovala velkou část světa kontrarevoluce, sice nikoli převážně krvavá, ale ve své univerzální postkomunistické transformaci úžasné destruktivní, zabředávající v chaos i v anarchii postupně se rozpadávajícího socialistického tábora.
Za těchto okolností Vančurovy projevy z let dvacátých, neseny důvěrou v kouzlo poetismu a v rozhodnost proletářské literatury, jsou poselstvím z jiného, ušlechtilejšího světa obrozeného a obrozujícího se lidství, světa práce, družnosti a kolektivity, odmítajícího fetiš peněz a všemocnost finančních transakcí.
Dne 12. května 1942 v pět hodin ráno byl Vladislav Vančura na Zbraslavi zatčen. Rozsudkem stanného soudu v Praze byl 1. června 1942 odsouzen k smrti zastřelením; v l8 hod. 15 min. téhož dne byl na střelnici v Praze-Kobylisích rozsudek vykonán. V tisku veřejně oznámená poprava Vančurova byla součástí demonstrativně zastrašující odvety za český protifašistický odboj, za protinacistické vzepření českého národa, vyvrcholivší krátce předtím 27. května 1942 atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Fašistům šlo zároveň o pomstu za Vančurovu hrdou mlčenlivost při trýznivých výsleších na gestapu.
Tvůrčí a životní dráha Vladislava Vančury měla přes všechny složitosti a návraty přece jen do té doby linii vzestupnou; umělcova tragická smrt ji náhle přerušila.
Po spisovatelově úmrtí, zejména pak v osvobozeném Československu, se Vančurovo dílo svou závažností opět účastnilo nového řádu. Avšak vývoj u nás, zvláště v uplynulých dvaceti letech, nabral opačný, regresivní kurz. A ten, žel, zůstane zachován, dokud se tvořivé síly společnosti neprobudí k rozhodnější aktivitě a solidaritě.
Vančurův příklad a odkaz k tomu zavazuje.
Autor: JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)