Navnaděn memoárovými kapitolami, které režisér Antonín Kachlík zatím publikuje pouze časopisecky, sáhl jsem dychtivě po jeho knize MŮJ STŘÍBRNÝ VÍTR (Futura, Praha 2009), už názvem slibující zajisté v mnohém autobiografický příběh mládí, které autor prožil za Protektorátu. O autorovi vím, že natočil zatím (a možná už navždy) nejlepší filmovou adaptaci prózy Milana Kundery (Já truchlivý bůh), podle své knížky Bylo nás deset stejnojmennou hudební komedii a už předtím mladý film o mladých lidech (řečeno s G. Franclem) Červnové dny. Ale jako jistě většina čtenářů nemám zdání, kolik ze své osobní zkušenosti a účasti v protektorátním odboji vepsal do příhod, skutků, nadějí, zklamání a úvah Jeníka Chládka, ústřední postavy přehustě zalidněného Mého stříbrného větru; zda za to, že přežil, vděčí někomu stejně jako Jeník, jehož neprozradil skvělý Mirek Mára a další kamarádi, kteří sami nepřežili; zda i on podobně jako Jeník musel přemýšlet, má-li zabít kamaráda, který patrně zradil a znamená velké ohrožení, tak jako to dilema mučilo Jeníka; a zda i on se trápil láskou k vyspělejší dívce, jakou je v Mém stříbrném větru Anička Mrázová. Záleží však na tom? Hlavní je, že Kachlík v této knize napsané koncem padesátých let, odmítnuté tehdy lektory, dokázal velice věrohodně proniknout do pohnutek, myšlení, jednání i celé řady dalších postav, a to od opravdových hrdinů, jimž jde o spravedlivější budoucnost (kromě Mirka Máry Vláďa Prošek aj.), přes nešťastné oběti, které se daly zlomit a marně hledají, jak svou slabost napravit (Jirka Hořínek), až po figury a figurky hrající si ve službě gestapa v Praze nebo v řadách strážných v Mauthausenu na všemocné pány nad životem (Fricek, Bodo Starke). Příběh, v němž se střídá vyprávění ve třetí a první osobě a je možná až přetížen reminiscencemi a epizodami i rozumováním, nečte se příliš snadno, ale nedají se mu upřít ani přednosti: evokuje třaskavou směs studentských recesí a až smrtelně vážného odbojového úsilí, sugestivně portrétuje osobnost, jakou byl spisovatel J. J. Paulík, charismatický sředoškolský profesor, a zejména přesvědčivě ústí v elegickou ódu na opravdovost mládí, které se neváhalo vzepřít nelítostné době a k následování strhávalo i opatrné a postrašené z řad svých učitelů. Překvapivý je „otevřený“ konec: čtenář tuší, že chudák Hořínek, bdělý Jeník a nejzralejší z nich Anička neměli větší šanci vyváznout. Nepřímo to naznačuje zmínka v Epilogu, v němž je řeč o tom, že jedna z vedlejších postav (K. Frengl) přežila koncentrák. Otevřený konec čtenáře důtklivě upozorňuje: v tomto „vyprávění“ (tak svou knihu charakterizuje sám autor) nejde o to, jak všecky jeho postavy dopadnou, ale jak a proč myslely, konaly, riskovaly až tak, že jim šlo o život. Šlo jim o jejich život, protože jim šlo o život nejen jejich.
A jen tak mimochodem. Tato kniha opravdovosti mládí dává nepřímou odpověď na otázku, proč a jak se Antonín Kachlík dal na obranu cti Milana Kundery, pro niž učinil neskonale víc než všichni falešní i upřímní obhájci Kunderovi dohromady.
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)