Kachlíkova elegická óda na opravdovost

   Navnaděn memoárovými kapitolami, které režisér Antonín Kachlík zatím publikuje pouze časopisecky, sáhl jsem dychtivě po jeho knize MŮJ STŘÍBRNÝ VÍTR (Futura, Praha 2009), už názvem slibující zajisté v mnohém autobiografický příběh mládí, které autor prožil za Protektorátu. O autorovi vím, že natočil zatím (a možná už navždy) nejlepší filmovou adaptaci prózy Milana Kundery (Já truchlivý bůh), podle své knížky Bylo nás deset stejnojmennou hudební komedii a už předtím mladý film o mladých lidech (řečeno s G. Franclem) Červnové dny. Ale jako jistě většina čtenářů nemám zdání, kolik ze své osobní zkušenosti a účasti v protektorátním odboji vepsal do příhod, skutků, nadějí, zklamání a úvah Jeníka Chládka, ústřední postavy přehustě zalidněného Mého stříbrného větru; zda za to, že přežil, vděčí někomu stejně jako Jeník, jehož neprozradil skvělý Mirek Mára a další kamarádi, kteří sami nepřežili; zda i on podobně jako Jeník musel přemýšlet, má-li zabít kamaráda, který patrně zradil a znamená velké ohrožení, tak jako to dilema mučilo Jeníka; a zda i on se trápil láskou k vyspělejší dívce, jakou je v Mém stříbrném větru Anička Mrázová. Záleží však na tom? Hlavní je, že Kachlík v této knize napsané koncem padesátých let, odmítnuté tehdy lektory, dokázal velice věrohodně proniknout do pohnutek, myšlení, jednání i celé řady dalších postav, a to od opravdových hrdinů, jimž jde o spravedlivější budoucnost (kromě Mirka Máry Vláďa Prošek aj.), přes nešťastné oběti, které se daly zlomit a marně hledají, jak svou slabost napravit (Jirka Hořínek), až po figury a figurky hrající si ve službě gestapa v Praze nebo v řadách strážných v Mauthausenu na všemocné pány nad životem (Fricek, Bodo Starke). Příběh, v němž se střídá vyprávění ve třetí a první osobě a je možná až přetížen reminiscencemi a epizodami i rozumováním, nečte se příliš snadno, ale nedají se mu upřít ani přednosti: evokuje třaskavou směs studentských recesí a až smrtelně vážného odbojového úsilí, sugestivně portrétuje osobnost, jakou byl spisovatel J. J. Paulík, charismatický sředoškolský profesor, a zejména přesvědčivě ústí v elegickou ódu na opravdovost mládí, které se neváhalo vzepřít nelítostné době a k následování strhávalo i opatrné a postrašené z řad svých učitelů. Překvapivý je „otevřený“ konec: čtenář tuší, že chudák Hořínek, bdělý Jeník a nejzralejší z nich Anička neměli větší šanci vyváznout. Nepřímo to naznačuje zmínka v Epilogu, v němž je řeč o tom, že jedna z vedlejších postav (K. Frengl) přežila koncentrák. Otevřený konec čtenáře důtklivě upozorňuje: v tomto „vyprávění“ (tak svou knihu charakterizuje sám autor) nejde o to, jak všecky jeho postavy dopadnou, ale jak a proč myslely, konaly, riskovaly až tak, že jim šlo o život. Šlo jim o jejich život, protože jim šlo o život nejen jejich.
   A jen tak mimochodem. Tato kniha opravdovosti mládí dává nepřímou odpověď na otázku, proč a jak se Antonín Kachlík dal na obranu cti Milana Kundery, pro niž učinil neskonale víc než všichni falešní i upřímní obhájci Kunderovi dohromady.

Autor: MILAN BLAHYNKA


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)