Bude tomu nejméně už asi rok, co jsem v jakémsi knihkupectví objevil knihu s titulem KVADRATURA ČASU aneb JAK JSEM DOKLOPÝTAL DO SRPNA 68. Jejím autorem je Sláva Volný, původně komunistický novinář, propagující hned od počátku padesátých let zemědělskou kolektivizaci, a to s tak přehnaným zápalem, že se ho nezřídka obávali i sami začínající družstevníci. Člověk se tu také dočte, že Volný svým budovatelským přesvědčením – ačkoli ještě nečlen strany – nejednou předčil i někdejší vládní představitele a stával se jim často nepohodlným.
   Všechno se v něm politicky zvrátilo až během srpna 1968, když do tehdejšího Československa dorazily tanky Varšavské smlouvy. V tu dobu byl už léta rozhlasovým reportérem a jako takový vyšel hned v prvních hodinách invaze natáčet mezi šokované občany Prahy. Odtud vzešla ve veřejnosti Volného popularita, korunovaná navíc tím, že při hektickém vysílání pražského rozhlasu otevřel údajně okna do studia, kam potom jako podtón doléhala z ulice střelba a hlomoz zbraní. Tento pohotový skutek si po celý svůj zbývající život připisoval, přestože stejně tak činil i jeho jiný rozhlasový kolega, totiž Karel Jezdinský. Několikrát jsem byl v sedmdesátých a osmdesátých letech svědkem bouřlivých hádek, které kvůli tomu spolu vedli. To už ale bylo v mnichovské Svobodné Evropě, kde se oba rozhlasoví žurnalisté pracovně opět setkali a navzájem si konkurovali.
   Volného memoáry, vydané nakladatelstvím Práh v Praze za finanční podpory Nadace Českého literárního fondu a Nadace Charty 77, jsou vlastně neúplným dílem. A to i přesto, že autor ještě nedlouho před svou smrtí tvrdil (opět jsem svědkem), že text je dokončen, anebo že je uzavřena jeho první kompletní verze.
   Protože vydaná kniha končí konspirativní kapitolou, v níž Volný probírá kamarádství s později odhaleným agentem Pavlem Minaříkem, nabízí se otázka, zda také „kdosi tajemný“, ale z opačné strany, záměrně nezlikvidoval poslední část rukopisných vzpomínek. Muselo v nich být Svobodné Evropě a jejímu vedení hodně nepříjemného, neboť je známo, že Volnému v roce 1986 hrozilo propuštění, čímž byl pochopitelně nadmíru rozhořčen. Nebral se však tehdy jenom o sebe. Kritizoval třeba ostře i to, že byly z vysílání vyškrtnuty velmi hodnotné komentáře Radomíra Seluckého.
   Předmluvu ke knize napsal Martin Štěpánek, někdejší hlasatel RSE, označující se jako Volného „velký přítel“. Mnohem bližším přítelem Volnému byl ale letos v březnu zemřelý Karel Moudrý, který s ním trávil spoustu soukromého času a spolupracoval na jeho pořadech. I když Štěpánkův text není napsán špatně a hodnocení Volného ne zrovna vytříbeného stylu psaní v něm více méně sedí, jde přece jenom o svědectví tak trochu „z druhé ruky“ a proto obsahuje řadu nepřesností. Neplatí kupříkladu Štěpánkovo tvrzení, že uprchlí komunističtí žurnalisté byli do mnichovského vysílače přijímáni na základě intervence Pavla Tigrida; zasloužil se o to ředitel Jaroslav Pecháček, jenž natvrdlé Američany tehdy přesvědčil o nutnosti změny dosavadní propagandy. Neplatí pak ani, že Štěpánkem zmiňovaná publikace s názvem Pražské blues aneb Sláva je Volný vyšla u příležitosti prvního výročí novinářova úmrtí soukromým nákladem. Vydalo ji ve skutečnosti mnou vlastněné nakladatelství Obrys/Kontur - PmD v Mnichově roku 1988 a jejím redaktorem – jak je zřejmé z tiráže – nebyl ve Štěpánkově předmluvě uváděný Milan Schulz, mimochodem někdejší stalinista a autor doslovu k Volného memoárům, nýbrž moje maličkost, a sestavena byla Karlem Moudrým. (Na záložce knihy se dokonce autorství tohoto titulu připisuje Slávovi Volnému, ačkoli jde především o vzpomínkovou koláž z příspěvků řady přátel a spolupracovníků, věnovanou posmrtně jeho osobě!!!)
   Štěpánek se strefil do černého především tam, kde popisuje Volného pokřtění knězem během umírání. Souhlasím s ním, že šlo o zneužití prakticky již nekomunikujícího člověka, který prý měl kdysi při jakési pitce frajersky prohlásit, že byl sice komunista-ateista, ale přesto věřil v boha. Při bohoslužbách ho ale nikdy nikdo neviděl, a to ani při těch, které celebroval opat Anastáz Opasek v bavorském Rohru anebo ve Frankenu, kde se exilová tvůrčí společnost pravidelně scházela. I tam dával Sláva Volný přednost barové židli a lahvím šampaňského, zatímco Karel Jezdinský s oblibou vyprazdňoval své čtvrtky vína na „ex“.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]