Uspořádat malou antologii z čínské literatury, tj. přinejmenším z poezie, prózy a dramatu, je nejen nesnadné, ale téměř nemožné. Může tím vzniknout jen ukázková kniha pokladů toho, co tato velká a starobylá literatury znamenala. Pokusil se o to autorský kolektiv pracovníků Univerzity Palackého v Olomouci v čele s Lucií Olivovou (nakladatelství Portál, Praha, 269 s.).
   Při sestavování antologie se autorský kolektiv vydal cestou jedině schůdnou, a sice s přihlédnutím k bohatým dějinám čínského teritoria volit chronologické uspořádání. Začíná se tedy nejstarší poezií v překladu Bohumila Mathesia a pokračuje se pak zařazením lyrických básní v překladech Jaromíra Vochaly. Mathesia není možno přeskočit ani pominout, ačkoli se vlastně jedná spíše o parafráze čínských básní než o jejich »věrné« překlady. Mathesiovy parafráze ovšem mají i po mnoha letech od svého vzniku neopakovatelné kouzlo, jak prokazuje již první báseň, Zpěvy ze země Zhen. Jak klasicky znějí verše »Na mne-li myslíš ještě jen trošinku, vykasám sukýnku, přebrodím řeku Zhen.« Pořadatelka volila stručné uvedení k básním jako první seznámení s otištěnými čísly.
   Čína se někdy dostávala do velkých vnitřních zmatků, což je případ tzv. Chuských písní z pera učeného dvořana Liu Xianga a jeho následovníků. První doteky Evropy s čínskou kulturou se ve výrazné podobě týkaly především čínského filozofického myšlení a tu vystupuje jako jeden z předních osobností Konfucius, i u nás dříve překládaný a dobře známý. Byli ovšem i jiní myslitelé, kteří zakládali filozofické školy, jež tvoří základ bloku »Zápolení filozofických škol«. Konfucius je tu na nejpřednějším místě, ale není jediný.
   Čínská literatura se rozvíjela i žánrově, obsahuje také četné bajky a skazky, po vzestupech nastává také i pokles, jejž představují především básníci v době rozpadu.« Do Číny se dostává z Indie rovněž myšlení buddhistické a i v této souvislosti vzniká velká literatura.
   Za zlatý věk poezie a esejistiky se všeobecně pokládá období vlády dynastie Tang (618-906), kdy převládl buddhismus, jsou vedeny výbojné války a Čína se otřásá vzpourami i konflikty. Toto období vykazuje zkušenost známou i odjinud, že bojuje-li se, nemusí to vždy znamenat jen úpadek tvorby. Básníci sice skládají básně poplatné dvorskému prostředí, ale snaží se také proniknout do tajů přírody i krajiny. Lze to ukázat na tvorbě řady autorů, kterým se věnovali mnozí čeští jazykovědci ve spolupráci s básníky (Josef Kolmaš a Jana Štroblová - jen pro příklad).
   Čínská literatura však nevznikala jen jako dvorská literatura, ale měla své kořeny i v životě měst a bazarů. V 17. století vznikají neméně zajímavé novely a romány. Objevují se také projevy silného subjektivismu a výbor končí ukázkami z pozdních románů a satir. Význam tohoto výboru spočívá zejména v úmyslu poučit českého čtenáře o rozmanitosti žánrů.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]