Obdivuhodná delikátnost, s jakou se autoři textu vyhýbají výrazu stáří a nahrazují jej slovem »senioři«, má svůj stejně delikátní protějšek v tom, jak důsledně se vyhýbají tomu, aby třeba jen slovem zmínili pachatele násilí mnohem důsažnějšího, trvalého a institucionálně chráněného. Jestliže coby příklad manipulativního chování vůči bezmocnému stáří uvádějí přisvojování si důchodu seniorů, což patří do kategorie »finančního a majetkového zneužívání«, nebo omezování běžných aktivit a sociálních kontaktů, což bylo zařazeno do kategorie »psychického a citového týrání«, a je-li pro ně příkladem zmíněného »manipulativního počínání« jeho »opakování, dlouhodobost a téměř každodenní přítomnost«, pak prostě není možné nepřipomenout a neuvést nejdůslednějšího a nejnapadnutelnějšího pachatele násilí na seniorech, jakým je režim, jenž nám vládne, a stát, v němž žijeme.
Jestliže průměrné nájemné už nyní přesahuje (a zanedlouho má a zjevně i bude přesahovat mnohem víc) průměrný důchod a jestliže podstatně redukuje a dále zredukuje možnosti holého života i pro manželskou dvojici důchodců, nutí-li je opouštět byt, v němž léta žili, prožívat trauma změny prostředí a nákladného stěhování, pak je stát partnerem mnohem brutálnějším než pachatel všech ústrků v seznamu vyjmenovaných dohromady.
Obrátit se o pomoc na stát, na Specializované poradenské (?!) centrum život 90 (?!), by asi nebyla dobrá rada.
Autor: ZDENĚK FRÝBORT
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |