Je opravdu pozoruhodné, jak úspěšně a v poměrně krátkém čase se jistému typu teoretiků podařilo učinit pojem »gender« jedním z ohnisek sociologie, ba všech humanověd. Všichni ostatní by se od gender specialistů mohli v tomto ohledu učit. Snad proto, že se gender vlna rozšířila z USA, rozšířila se s účinností zaváděcí kampaně nové příchuti Coca-Coly.
   Pokusme se do chaosu, jejž za sebou zanechala genderová tsunami po vpádu na sociologické pobřeží, vnést trochu řádu. Snad mi bude odpuštěno, že řádu freudovského.

   *
   Gender neztotožnitelný s pohlavím, gender jako konstrukt, existuje. Existuje ze stejného důvodu jako perverze, kultura, vina, nenávist či touha po pomstě. Je to jedna z daní, již člověk zaplatil za své vytržení z přírody, za vznik psýchy a subjektivity.
   Vývoj psýchy a subjektu (ryze lidského Já) probíhá za mnoha kuriózních omylů a je v zásadě souhrnem těchto omylů. Svět lidské sexuality je kupříkladu zjevně archivem omylů, které rodící se subjektivita vytvoří v konfrontaci s pudovostí a tělem - slast se mátožně motá od úst k análu, od prsu k hovnu, pojí se s násilím, ba i sebepoškozováním, a tenhle infantilní brajgl pak rozpoznáváme jako lidskou erotiku, jež vždy doplňuje prachsprosté zvířecí šukání jako svědek ryze lidsky luxusní a z biologického hlediska nadbytečné cesty ke kopulaci. Gender je podobným soupisem omylů, které tato subjektivita při svém vývoji vyrobí soubojem s faktem pohlavnosti.

   *
   Ač se to mnoho neví, Freud se k problému genderu vyjádřil zcela jasně a systematicky. Po roce 1920 zakladatel psychoanalýzy sepsal několik elegantních textů, kde dosti přehledně a srozumitelně shrnul výsledky dobrodružné teoretické cesty, kterou za svůj život urazil. Jedním z těchto textů je i článek Genitální organizace u dětí. S jeho pomocí mohla být gender studies už dávno mnohem dál.
   Freud na konci tohoto článku rekapituluje: První »falešnou« polaritou, jíž perverzní dětská psýcha reformuluje neoddiskutovatelnou přírodně nadiktovanou polaritu pohlavnosti, je polarita subjekt-objekt. Přesněji, je to vůbec první životní polarita, s níž se dítě setká, kterou prožívá, čímž v člověku - muži i ženě - navždy zůstane možnost zaměňovat tuto pra-polaritu za tu jedinou reálnou polaritu, již později člověk rozpozná, tedy muž-žena.
   Druhá polarita, s níž se člověk během strastiplného vývoje duše nemůže minout, je rozpor pasivita-aktivita (dítě ho pozná v podobě perverzních zápasů svého sado-masochismu a svého voyeurismu- exhibicionismu). I zde navždy hrozí, že pasivita- aktivita bude jednou zaměněna za mužské-ženské, a je to ostatně hrozba podmíněná i samotným přírodním charakterem pohlavnosti (byť ji nelze tímto přírodním charakterem plně obhájit a prohlásit za přirozenou - vždyť penisem se dá píchat, stejně jako se na něm dá jezdit).
   Třetí polarita, která je pro zrod lidské subjektivity tak zásadní, je penis-kastrované. Zde už je záměna za mužské-ženské zcela logická, nevyhnutelná, a přece je více než v předchozích případech do očí bijící, že jde o záměnu chimérickou, neboť kastrace přece neexistuje, je jen klíčovou perverzní fantazií, již zplodila lidská perverzní psýcha.
   Nu a konečně, dopadne-li to dobře, dopracuje se lidské klubko úchylných vláken přes všechny své omyly k polaritě mužské-ženské, která je pokud možno co nejvíce osvobozena od všech předchozích polarit a do značné míry je jen čistě racionální reflexí přírodní danosti.

   *
   Nuže, studium ženského genderu by se mělo soustředit především na tři nebezpečná dědictví, která se v pojmu žena vždy skrývají: žena-objekt, žena pasivní a žena kastrovaná. To jsou skutečně tři ženské gendery, které lidský jedinec obou pohlaví svým psychickým charakterem vyrábí, a které s největší pravděpodobností přijímá a využívá i společnost pro své vlastní účely.
   Dokonce bychom se zřejmě mohli pokusit o jakousi klasifikaci kultur podle těchto tří typů ženských rodů. Jistě existují společnosti ženu spíše zpředmětňující než cokoli jiného, kultury ženu spíše zpasivňující a také kultury ženu spíše kastrující (zda někdy existovala společnost opravdu realistická, rozumová, genitální, demokratická, je velkou otázkou). Přičemž je třeba si uvědomit, že všechny tyto tři mocenské praxe (reifikace, pasivizace, kastrace) ve vztahu k rodu jsou především praxemi symbolickými. Jen málokde je žena ve vztahu k muži opravdu otrockým zbožím či je jí krvavým rituálem zdůrazněno, že je kastrovaná (byť i tyto případy existují a jsou pro nás důkazem existence kulturní síly genderu, byť důkazem hrubým; to co je v těchto případech spočitatelné a krvavé, je ve většině jiných symbolické).

   *
   Nyní bychom si asi měli ilustrovat, jak taková symbolická genderová praxe v praxi vypadá. Není to obtížné. Všechny tři potenciální gendery jsou stále mezi námi přítomné, stále spolu zápolí, ba v realitě se jistě vzájemně všelijak proplétají a srůstají spolu, což však my z důvodu přehlednosti pomineme a pokusíme se nalézt ilustrativní »čisté typy«.
   Před jistým časem vzbudil rozruch názor Václava Bělohradského na knihu Boženy Němcové Babička. Bělohradský za ctihodný protipól Babičky označil román Gustava Flauberta Madam Bovary. »Babička je katolický, prorakouský, ruralistický kýč. Najdeme v něm všechny skladebné prvky českého populistického kýče: z oken paláců shlíží panstvo s porozuměním dolů na lid poctivě pracující na jejich velkostatcích. Životním pravdám lidu panstvo naslouchá s úctou, ba od lidu se učí! Babička je terapeutický kýč ženy pošlapané pokryteckou českou společností. V roce 1856, kdy vyšla tato kniha očí před skutečností bojácně zavřených, vyšla ve Francii Madam Bovary, kniha očí před skutečností odvážně otevřených. A ta otřásla světem,« řekl Bělohradský.
   Na názoru známého filosofa není ani tak pozoruhodné pohrdání Babičkou, jako spíše ohodnocení románu o paní Bovaryové. Existuje totiž jen málo nudnějších a blbějších knih než je tato francouzská próza. Její zařazení do povinné četby k maturitám považuji v zásadě za týrání dětí. U Madam Bovary se vám opravdu může stát, že zemřete nudou či že zhrozeni už raději nikdy žádnou prózu do ruky nevezmete. I proto si myslím, že Bělohradský trochu dluží vysvětlení, v čem ta hodnotnost Bovary oproti Babičce vlastně spočívá.
   Rozdíl mezi těmi knihami určitě je. Možná že epochální rozdíl. A ten je právě a jen v tom, že Babička je knihou napsanou sice ženou, sice o čtyřech ženách (babička, kněžna, Viktorka, Barunka), ale o ženách jakožto objektech. Cena Madam Bovary není v ničem jiném než v tom, že její hrdinka je možná prvním ženským subjektem literární historie.
   Babička představuje ideální konzervativní srozumění ženy s údělem objektu. Kněžna Zaháňská je utajenou Bovaryovou, neprojeveným subjektem, která teskně obdivuje smířenou nesubjektivitu předmoderní babičky (»Šťastná to žena!«) a přitom ví, že pro ni už není cesty zpět od ženského sebe-uvědomění, za což ale musí zaplatit daň utrpení. (Právě kněžny Zaháňské později ulehly na Freudovo lehátko jako »hysterky« a dodnes z něho nevstaly, neboť subjektivita je v ženství stále tak trochu děsící novum.) Viktorka je tragickou figurou ženy, jejíž osud je plně odvozen od rozhodnutí muže, je plně objektem stejně jako babička, je jejím stínem, odvrácenou tváří osudu objektu, či lépe: podvolení se tomuto osudu. Barunka je pak velkým otazníkem; je utajeně spojena s kněžnou, převezme od ní štafetu vývoje, je předpovězeno, že i ona se vylomí z osudu ženy-objektu, ale dojde dál, v podobě samotné spisovatelky nějak pojme sebe, svět, stvoří dílo, vykoná čin.
   Je otázkou, zda tato tajemná čtyřhra, tato starobělidelská předehra vstupu ženy do dějin vlastně nepřekonává celkem unylé bloumání madam Bovary zahradami - nelze však smlčet, že paní Bovaryová již je svým vlastním předmětem, zatímco hrdinky Babičky ještě nikoli. Bělohradský tedy má pravdu, avšak těžko říci, jestli ví proč.
   Nám každopádně posloužil k ilustraci jisté symbolické praxe, jež z ženy činí objekt. Jednak na rovině konkrétního díla (způsob narace Němcové), jednak v případě, že Babičku budeme považovat za autentickou zprávu o sociálním osudu, o způsobu nesebeuvědomělého sebeprožívání žen v éře, o níž Němcová psala.

   *
   Souboj s druhou rodovou falší v postavě ženy, s ženou pasivní, je nám možná bližší, stále ho vidíme kolem sebe doznívat. Držme se znovu Bělohradského. Ten analyzuje reklamu na psací stroj Underwood ze 30. let 20. století takto: »Vidíme dívku s mikádem, usmívá se nad klávesami svého stroje a radostně rozmnožuje slova svého mladého šéfa, který nad ní stojí s úsměvem, zatímco za oknem se rýsuje New York. Psací stroj intenzifikuje rozmnožování slov, aktualizuje nadřazenost tvůrce nad rozmnožovačem, šéfa nad písařkou, překládá moc muže nad ženou do jazyka moderní doby... Psací stroj byl nástrojem masové emancipace ženy, i když nejdříve byl jen moderní podobou jejího zotročení - žena rozmnožuje věty diktované muži.«
   Srovnejme tuto reklamu i tento popis s televizním reklamním spotem na polévky Vitana ze začátku 21. století: muž u počítače je napaden ženou (je v podstatě jedno jestli nadřízenou či spolupracovnicí, její dominance vyvěrá z podstaty jejího ženství), která ho začne vášnivě líbat, aby z jeho ústní dutiny vydolovala zbytky chuti instantní polévky. Když z muže vysaje chutný glutaman, ztratí o něj zájem. Převaha ženy v tomto klipu spočívá v její touze, živočišnosti, neovládání svých pudů, což je dosti zajímavé. Především však je v reklamě zdůrazněna aktivita ženy, což je aktem revoluční aktualizace, aktem cílené inverze vůči »hollywoodské písařce«. Tato snaha rozbít pasivní ženský gender je přímo ohmatatelná v mnoha dalších soudobých artefaktech - ať už se podíváme na Charlieho andílky, kde roli chladnokrevných »Bondů« přebírají modelky, anebo na klip Avril Lavigne Girlfriend, v němž zpěvačka ztvární dvě role - aktivní dračici a pasivní cukrovou slečnu - přičemž tu druhou poníží a zdevastuje.
   Každá tato »revoluční« symbolická snaha však stojí na pokraji hluboké propasti - každé totiž hrozí, že namísto »rozbití iluze genderu« jen převezme gender mužský, který je produktem úplně stejné mocenské praxe jako gender ženský. Tak jako existují tři znásilňující ženské gendery, existují analogicky tři znásilňující gendery mužské, které muže jen zdánlivě stavějí do sociální výhody, neboť žádná výhoda založená na falši a iluzi nemůže být výhodou skutečnou. Jedinou výhodou, již člověk může na světě získat, je převýšit svým vhledem blouznivce, což gender neposkytuje, ba dokonce to vždy neposkytují ani gender studies. Bělohradský upadl do stejné pasti o rovinu níže: Past Madam Bovary spočívá v tom, že pouhou subjektivizaci ženy prohlásí za nalezení ženství (přitom Bovary jen převzala mužský gender!), past Avril Lavigne spočívá v tom, že z ženy vyrobí muže. Byť půvab kanadské zpěvačky zajistí, že jí to asi projde.

   *
   Nejtajuplnějším ženským genderem je určitě žena kastrovaná. Z definice ji nemůžeme indikovat reifikací či pasivitou. Kastrace nám sémioticky u ženy prokluzuje mezi prsty. Zde si však musíme uvědomit, že pro dítě není falus ani tak nástrojem sexuální funkce, nýbrž narcistickým jádrem, zástupcem integrity, životnosti, sebevyjádření. Principu falu tedy podléhá řeč, bdění, či přitakání životnému. Kastrace je tradičně symbolizována ztrátou těchto jevů - v pohádkách o princeznách, které oněmí, ztratí schopnost úsměvu, či upadnou do snění jako Šípková Růženka. Falus se pak k těmto princeznám vrátí až s mužem (či zvnitřněným mužským genderem). Jako mlčící ženu ve víru falické dravosti pojal Jarmilu ještě nedávno Jaroslav Brabec ve své adaptaci Máje (a vzhledem k oidipovské předloze, již Brabec navíc adaptoval jako ultraoidipovskou, to nepřekvapí). Mnozí upozorňují, že podobně naložil František Vláčil i s Markétou Lazarovou.
   Pozoruhodné je, jak právě s tímto genderem se ženy samy identifikují, jak řeči (jinak hojně praktikované) nevěří. Julia Kristeva to komentovala: »Ženy vytvářejí společenství nevyřknutého, mrknutí, tónu, gesta, odstínu, vůně. Není tu žádná komunikace mezi jednotlivci, nýbrž korespondence atomů, kapek vět. Společenství žen je společenstvím delfínů,« míní Lacanova žačka. Ačkoli ona tuto ženskou identitu spojuje s utajenou konspirací žen s pramateřským principem, my v našem modelu můžeme takové svědectví chápat jako důkaz mocenské praxe genderu, jako jeho konkrétní výsledky ve vědomí žen.
   V postavách různých žen s pistolí, mečem či bičem (Larra Croft, Xena, Sexy Pistols, Catwoman) vidíme v posledních letech znovu jakési vzpurné inverze tohoto genderu, ale o jejich osvobozující síle znovu dosti pochybuji. A tentokrát dokonce se silnými obavami. Tak jako udělat z pasivní ženy aktivního muže není osvobozením od prokletí genderu, tak ani věta »i žena má penis« není totožná s větou »kastrace neexistuje«! Ba právě naopak, ta první věta je geneticky spjata s hrozbou psychózy.
   Nahlédněme znovu do článku Genitální organizace u dětí. Freud píše: »Je známo, jak děti reagují na první dojmy spojené s nepřítomností penisu. Tuto nepřítomnost popírají, domnívají se, že přece jen nějaký úd vidí, zastírají rozpor mezi pozorováním a předsudkem vysvětlením, že tento úd je prý ještě malý a bude teprve růst. Dospívají pak pomalu k z afektivního hlediska významnému závěru, že tam přece jen alespoň byl a pak byl odstraněn,« čteme u klasika.
   Věnujme přitom zvýšenou pozornost větě »dospívají pomalu k závěru významnému z afektivního hlediska«. Bude to znít brutálně, ale z freudovského pohledu se v té větě od sebe odděluje psychóza a neuróza. Dítě, které nikdy nepřestane popírat, že ženský úd přece jen vidělo, je předobrazem (a kořenem) psychotika. Dítě, které se prolomí k teorii kastrace, rozhodne jednou provždy drama psychózy a může se stát maximálně neurotikem, pakliže se s neúnosností kastrace nevyrovná.
   Děti v předoidipovském období mají přirozený přístup k halucinaci. Záklopka, která přeruší přístup k ní (jsou-li Nebesa tak milostiva), je právě kastrace. Fantazie bez této záklopky je vždy na pokraji halucinace a fantazie o ženském penisu je tedy pramatkou všech psychotických halucinací. Opravdu tedy ženy s pistolí či kdoví čím porážejí genderovou mocenskou praxi, anebo jsou spíše varovným symptomem zrodu psychotické civilizace?

   *
   Ano, lidské osvobození se nemůže vyhnout úkolu osvobodit se od tří lidských genderů, těchto tří velkých falší. Buďme však velmi opatrní při pokusu sémioticky s genderovým diktátem bojovat a buďme ještě opatrnější při spojování rozbití genderu s politickým programem »osvobození ženy«.
   Psychoanalýza se od genderové sociologie, neřkuli feminismu, liší mimo jiné tím, že odhaluje ještě jednu z klíčových sociálních funkcí genderu: gender, mimo jiné, také vždy purifikuje, očišťuje, zneviňuje ženu. Ve zpředmětnění, pasivizaci i kastraci je zabudováno, krom jistého násilí, i tisíc omluv a skrytých idealizací ženského. Vždyť žena je ta čistá, ta něžná, ta co neválčí a neničí přírodu, ta oběť, která nás spasí a vykoupí, říká nám utajeně genderová iluze. Tato skrytá idealizace ženského genderu, jež je druhou janusovskou tváří mocenského diktátu, je patrně provozována především kvůli sociální potřebě symbolicky ochránit matku a mateřství, ba snad bychom mohli spekulovat o tom, že tato potřeba je hnací silou celého gender procesu a znevýhodnění ženy genderem je jen maskou pro toto zběsilé a takřka nereflektované očišťování.
   Každý, kdo chce rozbít sociální okovy genderu, měl by vědět, že s nimi strhne i tento panenský závoj z ženské tváře. Osvobození ženy tak může docela snadno vrcholit všeobecným poznáním, jaká svině je vlastně žena.
   Neboť svině je člověk a skrze ženský gender to popírá, jakkoli mu za to bere falus.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)