V centru Babylonu se občas najde hliněná tabulka s klínopisným sdělením. Některé tisíce let staré moudrosti promlouvají k našemu třetímu tisíciletí. Dokonce bych řekl, že nám do duše. Na jedné z destiček (podle Františka Koukolíka) je sdělení dávných Sumerů: KAMKOLI OKO LIDSKÉ POHLÉDNE, VŠUDE SAMÝ PITOMEC. W. B. Pitkin pak toto tvrzení schvaluje, za hloupé lze pokládat 4 z pěti, čili momentálně, kdy žije na planetě skoro 7 miliard lidí (6,7), bychom mohli 6 miliard pokládat za hlupáky. Nejde jen o výši inteligenčního kvocientu: skuteční znalci totiž vědí, že tyto rozdíly neovlivňují životní šance. IQ testy jsou měřením naší schopnosti odpovídat na poněkud ztřeštěné otázky, které si vymysleli psychiatři.
Mistr v oboru, profesor Siegfried Streufert z americké lékařské fakulty v Pensylvánii, s dotazníkovými testy přestal pracovat. Jeho pokusy se studenty prestižní Princetonské univerzity to potvrdily. Studentům změřil inteligenci tradičními metodami, a potom zkoumané mladíky rozdělil na dvě skupiny: na hloupé a inteligentní. Každý z účastníků testu potom dostal stejný finanční obnos, sto dolarů, všichni hráli na simulované burze s cennými papíry. Výsledek byl jednoznačný: hlupáci měli všechny peníze, zatímco chytráci bankrotovali. Když o těchto pokusech podávali zprávu v německém časopisu Stern, poznamenali, že dojde-li k momentálním potížím, schází inteligentnímu manažerovi schopnost skoncovat s velkým přemýšlením, odvaha hodit komplikované uvažování za hlavu a jednat (kapacity close). Závěr tedy zněl: hlupák vítězí nad intelektuály, protože nositelé vysokého IQ své převahy nedokáží využít. Nepomohou si svými kvalitami ve špatném čase, na špatném místě a se špatným nasazením v jednoduchých a přehledných situacích, kdy si hlupák zbytečně nekomplikuje život.
Počátkem 16. století si věděl s tímto problémem rady intelektuál Erasmus Rotterdamský ve Chvále bláznivosti. Napsal totiž, že člověka „inteligence činí nesmělým“. A s neuvěřitelným půvabem popsal neúspěšné chytráky, když uvedl, že „chytrák se trápí vsuvkami, přepisováním, hledáním rad; devět let nechá věc tiše zrát, mnohdy nedospěje ke konci.“ Co se hlupáka týče, ten „píše, co mu zrovna přijde do pera, co ho napadne.“ Text je svěží a lehce, dokonce odvážně napsaný a čtivý, napínavý a přesvědčivý. Tak „jako nejlepší připadá to nejhorší“, neboť, jak praví Erasmus, „většina lidstva přísahá na hloupost.“ Příkladně na cinkání klíčů s nehoráznými nadějemi a nejnaivnějším očekáváním.
Občas se však zdá, že nám vládnou intelektuálové, kteří nás vedou k bankrotu. Jindy však ze slovních projevů tušíme povrchnost, nedomyšlenost až pitomost, kterou ovšem nenásleduje hospodářský zázrak, jený by měl dokládat vědecké pokusy amerického profesora Streuferta. Jak si vzpomínáme, s dolarovým základem nejlépe hospodařila hloupější polovina testovací party. Pravda, kterou dokládá kuponová loterie, spekulace v privatizaci a docela sprosté loupení. Krom toho, jsou-li z pěti občanů čtyři hlupáci, musíme předpokládat, že i v politickém životě a mezi dnešními celebritami je právě takovýto nepoměr. Ne-li ještě horší. Neboť specialisté konkrétních oborů, například uměleckých řemesel, ale i medicíny, se spíše „drží svého kopyta“. Pěstují dovednost, těší se prací, jíž nejlépe rozumějí. Zatímco „machři“, jimž žádná profese k srdci nepřirostla, se vrhají do politiky. Řemeslník nemůže vykonávat svou živnost bez patřičných zkoušek, vysokoškolák svůj specializovaný obor nekončí státními zkouškami, ani mnohými atestacemi. Právem se mluví o celoživotním vzdělávání. Jen politické hašteření můžeme provozovat (bez ohledu na systém nebo kontinent) bez jakékoliv prokázané odborné způsobilosti. Také málokde vydělávají hlupáci tak slušné peněžní obnosy jako dobrodruzi v parlamentu nebo též v českých státních podnicích, kde pobírají miliony.
Vrátíme-li se tedy k profesoru pensylvánské univerzity S. Streufertovi, potom z jeho studií vyplývá ještě jedno významné poznání: že hlupákům se daří nejen ve hře na burze, ale také ve společenském postavení. Jsou přizpůsobiví, mazaní, vypočítaví a dosahují rychle skvělého postavení ve všech zajímavých oborech. V tisku i ve vládních institucích, v armádě, ale i na univerzitách. Sám říká o svém díle: „Přišel jsem na něco, čím se bezpočtu lidem uleví – hloupost má budoucnost.“ Tím pádem je blbost pro lidstvo jako celek největší, ale málokdy vnímanou hrozbou. Zejména když tušíme, že se naše doba krátí. Ovšem, jak nás poučuje Streufert, „jestliže jsou hloupí lidé skutečně o tolik úspěšnější a šťastnější než inteligentní, pak to musí být tím, že hlupáci jsou v nějakém smyslu lepší než chytráci. Že existuje něco, čemu by se mohli inteligentní od hloupých přiučit“. S blbostí se však často pojí mazanost, darebáctví a ochablost mravních kvalit. V tom je poslední „výdobytek“ čtyř pětin lidstva, na němž bychom se měli cvičit, učit a zakládat svou už tak jako tak ohroženou civilizaci.
Na své neúspěchy doplácí vzdělanci i zdravotně. V Brně prováděl jeden psycholog před koncem minulého století průzkum a shledal, že pilní vzdělanci byli nakonec sedmkrát více vystaveni riziku infarktu než nevzdělaní lenoši, kteří školská studia prostě odflákli. K témuž výsledku dospěl mimochodem i citovaný americký profesor, který si všiml, že jeho inteligentnější část vzorku byla častěji vystavena bušení srdce a posléze zúžení věnčitých tepen srdce. Uzavřel své studie konstatováním, že „hlupáci jsou jednoznačně zdravější než inteligentní lidé. A to platí, jak jsem mezitím zjistil, nejen o srdci, ale také o žaludku a střevech.“ Tolik profesorská studie.
Připomeneme-li si v této souvislosti Darwina a teorii přirozeného výběru, tedy blbost se nakonec opravdu vyplácí, zatímco intelekt je odsouzen k vymírání. Naše modrá planeta je tedy z dlouhodobého hlediska odsouzena mimo jiné k totálnímu vítězství kreténů. Takže blbosti není nikdy dost.
Autor: TOMÁŠ VLK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |