(k 90. výročí básníkova narození)

   V české literatuře 19. a 20. století je několik básníků, jejichž život byl neurvale přerván v mladém věku. Jejich tvorba byla velikým příslibem do budoucna a v konečném výsledku výrazně obohatila národní literární kontext. Tři z nich navzdory mladému věku, přesto, nebo právě proto, vytvořili rozsáhlé celistvé a zralé dílo, které jim zaručovalo v našem písemnictví přední, ba výsostné postavení. Jsou jimi Karel Hynek Mácha, Jiří Wolker a Jiří Orten, kteří zemřeli v třetí životní dekádě.
   Jiří Orten (vlastním jménem Jiří Ohrenstein) se dožil pouhých 22 let, kdy v den svých narozenin, 30. srpna 1941, byl v Praze sražen německou sanitkou, a dva dny poté – 1. září, podlehl svému těžkému zranění.
   Orten se narodil v Kutné Hoře, kde jeho židovští rodiče vlastnili obchod se střižním a galanterním zbožím. Byl druhorozeným ze tří synů, kteří se všichni věnovali umělecké dráze. Nejstarší z bratří, Ota Ornest, se věnoval divadlu, stejně jako nejmladší Zdeněk.
   Jiří prokázal všestranné umělecké nadání, především však byl básníkem. V rodině k tomu měl nejlepší předpoklady. Otec Eduard, kultivovaný čtenář, neokázalý jemný člověk, se věnoval publicistice jako přispěvatel sociálně-demokratického tisku. Umělecké geny získali chlapci především díky matce Bertě, která byla divadelní ochotnicí s všeovládajícím temperamentem. Její bratr, právník Josef Rosenzweig-Moir, začínal jako básník a Jiří k němu měl vřelý vztah.
   Dětství sourozenců bylo velmi šťastné. Jiří byl pohybově nadaný a hodně sportoval. Úspěšně hrál tenis, stolní tenis, lyžoval, účastnil se letních táborů YMCY. Pro srdeční vadu však musel aktivní sportování ukončit. S o šest let starším bratrem Otou jej spojoval divadelní zájem. Hráli se spolužáky doma loutkové divadlo a v dětském pokoji organizovali domácí besídky. Jiří později vystupoval v dětských rolích v několika ochotnických spolcích. Jako devítiletý si psal pod pseudonymem Jiří Zručský deník, jehož motivy uplatnil v pozdějším díle. Mamince tehdy věnoval rukopisný svazeček Mládí, obsahující záznamy vlastních zážitků kombinované s pohádkovými a dobrodružnými motivy z četby.
   V šestnácti letech složil první básně a o rok později se pokusil po přerušení studia na místní reálce o přijetí na pražskou dramatickou konzervatoř. Byl však přijat až v r. 1937. Do té doby studoval v Praze na jazykové škole a věnoval se publicistické činnosti. Debutoval v r. 1936 v Mladé kultuře a Haló novinách a posléze přispíval do dalších časopisů (např. Hej rup!, Eva, Rozhledy, Čteme, Kritický měsíčník). Jako konzervatorista účinkoval v recitačních večerech a v studentském Divadle mladých. Dramatizoval např. text Francise Jammese Anýzové jablko, hrál manžela v Apollinairových Prsech Tiresiových a ztělesnil za scénou hlavní postavu v jevištní úpravě Horovy poémy Jan houslista v režii Gustava Schorsche. Studia na konzervatoři musel z rasových důvodů ukončit v květnu 1940. Předtím již pracoval v Židovské náboženské obci a plně se věnoval literární činnosti. Odmítl emigraci, do níž odešel bratr Ota.
   Protektorátní léta a stupňující se antisemitismus byl pro Jiřího dobou častého stěhování a omezování styků s rodinou. Otec zemřel již v r. 1936, bratr Ota byl v Anglii. Matčin obchod v Kutné Hoře byl arizován a nejmladší Zdeněk byl zprvu umístěn v židovském sirotčinci, v letech 1942–1944 v terezínském ghettu, odkud byl v říjnu deportován do Osvětimi. Všichni otcovi i matčini sourozenci zahynuli v nacistických koncentrácích. Matka však přežila věznění v Terezíně a zemřela jako osmdesátiletá v r. 1970. Bratr Ota Ornest (1913-2003) se vrátil z emigrace, v níž byl spolu s P. Tigridem a J. Schwarzem hlasatelem českého vysílání BBC, a ve vlasti působil v řadě divadelních funkcí. Nejmladší z bratří Zdeněk (1929-1990) po osvobození dokončil studia a cele se věnoval herecké činnosti v divadle, ve filmu a v televizi.
   Umělecky nejhodnotnější částí Ortenova rozsáhlého díla je básnická tvorba soustředěná do Knihy veršů.
   O duchovním a uměleckém autorově vývoji napovídají tři obsáhlé rukopisné knihy Modrá, Žíhaná a Červená (celkem 1641 stránek) se zápisy od 10. ledna 1938 do 29. srpna 1941. Z posmrtně publikovaných vydání vyplývá, že nejde ani o autentický deník (tím byl zřejmě malý červený zápisníček zachovaný v rukopisné pozůstalosti), ani o celistvé a samostatné literární dílo, jak to interpretoval Jan Grossman. Jde o chronologické zachycení autorovy tvorby z té doby, citace a reflexe četby, záznamy osobních citových prožitků, snů a momentálních úvah, rodinných asociací i poznámky o přátelích a známých, jež jsou literárně stylizovaným komentářem k autorovu životu a dílu. O „literárnosti“ ovšem svědčí formální uzavřenost každé z nich, ukončená vždy obsahem jednotlivých sbírek, seznamem autorových publikovaných recenzí a udivujícím výčtem četby z let 1938-1941 (celkově evidováno 1064 titulů). Zatímco Modrou knihou prolíná téma smrti, v Žíhané a Červené knize sílí téma lásky v mnoha podobách a hlubokých citových vztahů k rodičům (zejména k matce) i k oběma bratřím (především k staršímu Otovi) i vroucích, začasté též rozpolcených až nihilistických emocí milostných, v nichž dominoval vztah k osudové básníkově lásce Věře Fingerové, končící vzájemným rozchodem. V básnických textech obou zmíněných knih stále více prosvítá téma života proti smrti a naděje nad zoufalstvím. Souvisí to i s Ortenovým lidským zráním.
   Zatímco v Modré knize nenalezneme jmenovitě reflexe tragických událostí roku 1938, v Žíhané i Červené se objevují zmínky o osudném 15. březnu 1939 a několik záznamů o stupňujícím se utlačování Židů. Obecně nelze hovořit o Ortenově absenci společenského cítění a odpovědnosti. Společenské akcenty vyjádřil v publicistice, v níž zdůraznil silné sociální cítění, souznění s bojujícím republikánským Španělskem i kladným hodnocením básnických textů o zářijových dnech 1938. Tyto názory dospívajícího mladíka byly zřejmě odrazem rodinného klimatu a přátelství s levicově orientovanými intelektuálními vrstevníky.
   Ortenův básnický odkaz je uceleně obsažen v šesti sbírkách, které autor osobně koncipoval. Za básníkova života vyšla v r. 1939 pod vnuceným pseudonymem Karel Jílek sbírka Čítanka jaro, v r. 1940 pod týmž pseudonymem Cesta k mrazu, jako soukromý tisk Zdeňka Urbánka k Novému roku 1941 pod pseudonymem Jiří Jakub Jeremiášův pláč a v r. 1941 pod týmž pseudonymem Ohnice. Po válce vyšly v r. 1946 Elegie a v r. 1947 v obsáhlém svazku Dílo Jiřího Ortena – Poezie, uspořádaném Václavem Černým, všechny básnické sbírky, včetně prvního otištění básníkem koncipovaných Zcestí a dále Básně porůznu otištěné a Výbor z básní netištěných.
   Introvertní básník, který se nevyhýbal společnosti a znal se s uznávanými tvůrci (např. Halasem, Horou, Seifertem, Závadou), mezi svými generačními druhy (Ivan Blatný, Kamil Bednář, Zdeněk Urbánek, Bohuslav Březovský, Jiří Daniel) zaujímal výrazné postavení. Oslněn zprvu poezií a přátelstvím Františka Halase, který mu vydal jeho sbírku a v pocitové blízkosti s osobností Vladimíra Holana, postupem času ztrácel spojení se svými druhy. Zdrojem jeho prohlubujícího se osamění byly milostné deziluze a společenská vyvrženost jeho židovského osudu. Stával se stále více solitérem ovlivněným bezbřehou četbou, v níž ho upoutal Unanumo, Dostojevskij, Kierkegaard, Duhamel, Pasternak, Rilke, L. Klíma, u nichž byl zaujat jejich existenciálním pojetím osobnosti. Od tvorby francouzského katolického básníka Francise Jammese postupně tíhl k starozákonním textům, které byly pro něho i filozofickou inspirací. V básníkově intelektuálním zrání hrály roli spisy Goethovy a dílo Shakespearovo, které na sklonku života přečetl celé.
   Ortenovou básnickou tvorbou zprvu prostupuje melancholická líbeznost, charakterizovaná chlapeckým okouzlením z všedních přírodních jevů, adorace drobných věcí a vyjádření milostných záchvěvů. Postupně však do nich vstupuje disharmonický tón existenciálního uvědomování dialektiky života a smrti, zmaru, nicoty i naděje. Smrt ztotožněná se svobodou se stává klíčovým tématem jeho poezie a jedinou jistotou. Nicméně v básníkově nitru se odehrává stálý zápas se světem a Bohem, ústící v naději světla a porozumění (např. Jeremiášův pláč). Tóny naděje i osobního odhodlání k činu jsou roztroušeny ve všech sbírkách i v básních z pozůstalosti (např. verše: Tomu, jenž přijde / zpívám do pochodu; nebo Svět opouštěje neumírám / Svět opouštěje chodím dál, či Hra nekončí, hra započíná).
   Není náhodné, že mladá básnická generace kolem K. Bednáře, těžce zkoušená válkou, se přihlásila k básníkovu odkazu a nazvala své první poválečné kolektivní vystoupení titulem Ohnice.
   V Ortenově poezii se střetávají zážitky idylického dětství, lásky k matce a sourozencům i k domovské Kutné Hoře s krutou osamoceností v dospělosti. Jeho verše vynikají melodičností, uměním rýmu, využitím zvukomalebnosti a slovních hříček i přirozenou metaforičností. Jsou určeny k vnímavé četbě i k okouzlenému poslechu.
   Poválečná obliba básníkova díla byla záhy oficiálně diskreditována povrchní sektářskou obsahovou interpretací, opomíjející její vnitřní hloubku a estetickou kvalitu. Od konce padesátých let se díky edičním možnostem zájem o Ortena obnovil. Postupně se díky Severočeskému nakladatelství v Liberci objevily v šedesátých letech i básníkovy texty prozaické (Eta, Eta žlutí ptáci, Knížka pro děti – Knížka naslouchajícím, Převleky). Po odmlce v sedmdesátých letech v průběhu následujícího období let osmdesátých a devadesátých přibývají nové edice z Ortenovy tvorby a v zahraničí i anglické a španělské výbory. (Italský překlad vyšel už v r. 1969). Od roku 1992 vycházejí zásluhou Marie Rút Křížkové a básníkova bratra Oty Ornesta kvalifikovaně uspořádané Spisy Jiřího Ortena proponované do devíti svazků. V sedmi doposud vyšlých knihách je v zjištěné úplnosti obsažena tvorba básnická, prozaická, dramatické pokusy, publicistika a deníkové záznamy. Zbývající dva svazky mají soustředit korespondenci a juvenilie. Básníkův odkaz zdůrazňuje i každoroční udílení Ceny Jiřího Ortena pro mladé literáty do třiceti let. Letos již po dvaadvacáté.
   Třebaže od fyzické smrti Jiřího Ortena uplynulo 68 let, jeho dílo, které je mj. i odrazem hluboké světové krize, žije a upřímné poselství básníkova hlasu trvá.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]