Zablesklo se a hned zahřmělo, zakopla jsem o kořen, ale vůbec jsem si nevšímala praménku krve, který mi stékal po noze, nemyslila jsem na nic, jen na to, jak se dostat z lesa, který hučel a sténal a praskal, ohlédla jsem se, zdálo se mi, že za mnou někdo vystřelil, strom, o který jsem se prve zachytla, stál přepůlen, bílé roztřepené dřevo svítilo...
   Snad jsem někdy myslila na smrt, na to, jak by bylo krásné umřít, ale jistě to nebylo v téhle chvíli. Teď jsem myslila jen na to, jak se dostat odtud.
   Už jsem se neohlédla, ať byly zvuky sebeděsivější, doběhla jsem k čerstvému vývratu, zem voněla a mezi třásněmi kořenů lezl nějaký veliký brouk.
   V první chvíli jsem se chtěla schovat do vývratu, ale nedovedla jsem se zastavit, hrůza mě hnala ven.
   Úplně promoklá, se šaty přilepenými na tělo, doběhla jsem do nějaké vsi při řece, vlétla jsem do první chalupy.
   Vždycky jsem (jako všecky svobodné ženy) měla starost o to, jak vypadám, ze samé pečlivosti, abych se dobře tvářila, dostával obličej až křeč.
   Teď jsem nemyslila na nic, asi bych se byla zděsila, kdybych se viděla s mokrými vlasy, smytým líčidlem, chvěla jsem se po celém těle.
   „Je to boží dopuštění,“ řekla žena, která při mém vpádu přestala v modlitbě.
   „Tady se převlečte do mých šatů, takhle zůstat nemůžete.“
   Postřehla jsem, že nepomáhá ráda, že to bere jen jako nutnou povinnost.
   Vzala jsem od ní šaty, a teprve teď, když se pohnul, zpozorovala jsem chlapce u okna. Byl velice mladý, zrudl a vyšel ven.
   Teprve nyní jsem našla vysvětlení pro ženin nepřívětivý přízvuk, matky dospívajících synů mívají pudový odpor proti mladým ženám.
   Převlékla jsem se a šaty mi byly na všech místech velké a couraly se po zemi, přepásala jsem si je kouskem provázku, který ležel na okně.
   Přičísla jsem se u zrcadla, které na dálku zkreslovalo, pomalu se mi vracela barva do obličeje, zase se objevovala modř očí, potlačená dřív rozšířenými zorničkami. Bylo mi tu dobře v teple, skoro se mi zdálo, že mi hladký účes sluší.
   „U hrušky se zlomila větev, tak jsem viděl, jak se štípla dolů...“
   To vešel zase chlapec do světnice. Nedíval se na mne, ale já viděla, že mě vidí, že mě vnímá všemi smysly.
   „Vemte si lívanec,“ řekla žena ještě nepřívětivěji než prve.
   Zachutnal mi, nikdy mi nic tak nechutnalo.
   „V lese se lámaly celé stromy, přes takovou vývrať jsem běžela...“
   „Ještě jste včas doběhla, teď je vítr mnohem horší.“
   Hučelo to a sténalo, zahradou se valily proudy vody.
   „Kriste Ježíši, snad nám to střechu odnese!“
   Žena se opět modlila, nápor větru se trochu ztlumil, ale začal novou silou.
   „Jak asi vypadá řeka?“ vzpomněla jsem si.
   „Pojďte, z vedlejší světnice je vidět.“
   Chlapec si nevšiml matčina tvrdého pohledu, ve mně vzbudil právě ten pohled vzdor. Jinak by mě byl vůbec nezajímal chlapec s tmavým chmýřím nad horním rtem, ale pro ten pohled zatoužila jsem poplést mu hlavu.
   Stáli jsme vedle sebe u okna, řeka byla tmavá a hustá, vítr šel proti vodě, zdálo se, že řeka teče opačným směrem.
   Velké vlny se rozsvěcovaly blesky, spousta nově vzniklých potoků valila do vody urvanou prsť.
   „Všecky stromy vám to poláme.“
   „Snad ne, jsme tu chráněni strání, víte...“
   Odstoupila jsem od okna, osleplého deštěm.
   „Tady spíte?“ řekla jsem už docela vesele.
   „Tady.“
   „Podle té knížky jsem si myslila...“
   „Já jsem učitel… jsem tu na prázdninách u maminky...“
   „Učitel? Vždyť vám nemůže být víc než osmnáct.“
   „Dvacet.“
   Zeširoka se usmál, jeho čistý, zdravý úsměv mi při pomněl Jiřího. I tónem hlasu se mu podobal.
   Vrátili jsme se do kuchyně, žena po nás pátravě pohlédla.
   Moje lehoučké šaty už skoro uschly u kamen, jak jsem je snímala, objevilo se moje prádlo, které se sušilo s nimi, chlapec se začervenal až na šíji a obrátil se obličejem k oknu.
   Žehlila jsem šaty těžkou žehličkou na kuchyňském stole, kde byl bochník chleba a hromničná svíce.
   Žena přikládala do plotny, zlostně přelomila příliš dlouhou větvičku roští.
   „Jak to praskalo – nikdy jsem si nemyslila, že může být v lese tolik zvuků...“
   „Hlavně, že se vám nic nestalo,“ odpověděla a v jejích slovech nebylo ani trošku zájmu.
   Teprve za dlouho se v kuchyni zase rozsvětlilo, venku jen drobně dopršívalo.
   „Snad bych už mohla...“
   „Jen zůstaňte – kdyby se to vrátilo.“
   Ani teď nebyl ženin hlas srdečný.
   „A prosím vás, jak je daleko ke hradu?“
   „K Orlíku? To jste se pěkně zatoulala, to je dobrou hodinu...“
   „To už půjdu.“
   Nikdo neodpověděl. Sebrala jsem šaty a šla se obléknout vedle do světnice.
   Nemohla jsem se nepodívat na vzdálenou řeku, vítr už se ztišil, hnědá voda, podobná kávě, valila se řečištěm. Po stráních ještě stékaly potoky.
   Bylo mi zima, když jsem se svlékla z teplých šatů.
   Jak jsem vešla do kuchyně, poznala jsem, že se o mně mluvilo.
   „Vašek půjde s vámi, podle řeky byste šla dlouho, půjčím vám plášť, zmrzla byste v těch hadříčkách…“
   „Jste moc hodná, paní.“
   „Přece vás nenecháme venku, ani psa by tam člověk nevyhnal.“
   Nepodala mi ruku.
   „Sbohem – a ty se brzy vrať!“
   Shýbla se a pustila kvočnu s kuřaty zpod pece.
   Vyšli jsme do svěžího vzduchu. Ozón, pryskyřice, urvaná prsť a drcené listí.
   Kabát mi byl dlouhý a páchl ztuchlinou. Asi to byl nedělní a nebyl dlouho ze skříně venku.
   „Tedy Václav se jmenujete,“ řekla jsem, neboť bylo třeba něco říci.
   „Václav.“
   Přeskočil snadno širokou stružku, jíž ubíhala voda.
   Já skočila právě doprostřed.
   „Zacákám vaší mamince plášť.“
   „To nevadí.“
   Otočil se ke mně.
   Cesta před námi byla zaplavena, zastavil se a zouval si boty. Svázal je tkaničkami k sobě, pověsil si je přes rameno.
   „Nestudí to?“
   „Ne, voda je teplá po dešti – a boty by se stejně za chvíli rozmáčely.“
   Chtěla jsem se stejně jako on zout, ale na jedné noze jsem se zapotácela. Zachytil mne, držel mne a já schválně dlouho rozpínala knoflíček střevíce. Cítila jsem, jak se jeho paže zachvěla na mé. I mnou proběhlo horko.
   „Vy máte takové...“
   Nedomluvil, vzal moje střevíce a nesl je.
   Voda v cestě byla vlahá, bláto snesené z polí podkládalo nohy hebkým sametem.
   Vešli jsme do lesa. Vonělo tu silně pryskyřicí a jehličím. Až bolela ta spousta vůní.
   „Tady – tady přece vedla cesta...“
   Právě před námi ležel dlouhý rovný smrk, pádem strhl i několik menších stromů, spousta chvojí ležela po zemi.
   Obešli jsme stojící strom, jehož větve byly po jedné straně sedřeny, čerstvá rána se leskla vytékající pryskyřicí. Dostali jsme se k vývratu, vlákna drobných kořenů visela jako třásně do vzniklé jeskyňky.
   „To by se to hrálo na schovávanou,“ řekla jsem vesele, ale hlas jsem měla stísněný.
   Neodpověděl.
   Vypadal zmateně, otvíral doširoka oči.
   „Tady přece byla cesta.“
   Skutečně se prodíral náznak cesty zpod větví vyvráceného stromu, ale hned zase zmizel pod chomáči chvojí.
   „Tady se musíte obout, počkejte, podržím vás.“
   Teď držel mou paži klidně, vůbec nic nevnímal, díval se jen na poraněný les. Trochu mě to mrzelo, žena chce být muži vždycky středem světa.
   Obcházeli jsme vývraty, přelézali poražené kmeny, střevíce jsem měla plné úlomků kůry a mokrého jehličí.
   Bylo to nesnesitelné, chtěla jsem boty vytřepat, ale jehličí se přilepilo na nohy, nemohla jsem je dostat dolů.
   Václav mi otíral nohu kapesníkem.
   „Jako když vezme člověk do ruky žábu, vám musí být hrozná zima, ne?“
   Zahříval mi nohy teplými dlaněmi.
   „Ještě že jste v lese nezůstala.“
   „Myslíte, že by to byla velká škoda?“
   „Já – já nevím. Pro mne – já – já nejsem rád, že jsem vás poznal.“
   Jak stál proti mně jen v košili, neboť kabát podložil na kmen, abych si mohla sednout, mladý a svěží, připomněl mi znovu silně Jiřího. I způsob řeči měl podobný, i tvrdý rys kolem úst.
   „Vy nejste rád...“
   „Ne. Vy jste tak – vy na mne tak – působíte – víte, a já vím, že je to špatné a přece...“
   „A přece?“
   „Musíme už jít.“
   Vklouzla jsem do střevíců, které byly vlhké a studené, až mě přeběhla husí kůže. Ušli jsme pár kroků a cesta byla stále zatarasena.
   „Takhle to asi nepůjde, snad abychom sešli dolů k vodě.“
   Nedomluvil, slovo mu zůstalo v hrdle, bezděčně mi sevřel ruku.
   Ani já nemohla promluvit, cítila jsem, jak se mi stahuje krev k srdci.
   Bůhví, jaká strašná síla mohla uchopit skupinu mladých stromů a zpřelámat je jako sirky. Byl to asi obrovský vzdušný vír, neboť stromy byly překrouceny, ze zlomů trčely svítivě bílé třísky, obtočené svlečenou kůrou a lýkem, koruny se dotýkaly země.
   Přes třicet stromů jsme tu napočítali, na kousku půdy, nemluvili jsme, nikdo z nás nemohl porušit ticho.
   Chtěla jsem si utrhnout nádhernou tmavorudou šišku, ale stáhla jsem ruku, přišlo mi, že chci vzít květ z vlasů mrtvého. Jako zaleknuté děti drželi jsme se stále za ruce, beze slova jsme pomalu vycházeli ze zpustošeného lesa.
   Hned vedle byla paseka s malými stromky, proto tu les nebyl chráněn, bambulky deště na jehličí byly ze samé duhy, bylo to veselé po té krajině hrůzy.
   Zatřepala jsem větví nad námi. Václava skropila studená sprška, měl v mžiku vlasy plné drobných korálků.
   Dala jsem se na útěk, rozesmál se a běžel za mnou.
   Byli jsme oba mladí.
   A slunce zase už svítilo na (modrém nebi v průlině oblak.
   Dohonil mne, sevřel pažemi, ale hned mě pustil, zvážněl, nad kořenem nosu se utvořily dvě podélné vrásky.
   Shýbla jsem se pro jahodu, ale rozplynula se mi v prstech, jak byla rozmoklá deštěm.
   Šli jsme dlouho, obcházeli vývraty, přelézali kmeny a vydýchávali se na mýtinách, až se nám podařilo vyjít z lesa na polní cesty, po nichž ještě ubíhala voda.
   Obilí poléhalo i na meze, byla jsem zrousaná a unavená, nohy jsem měla do ruda poškrabané osinami žitných klasů a ošlehané chvojím.
   Bylo mi skoro do pláče, když jsme konečně došli k potoku, odkud jsem měla už jen pár kroků. Naštěstí bylo šero, takže mi nemohl vidět do obličeje.
   „Jste moc hodný, že jste šel tak daleko se mnou.“
   „To přece nic není.“
   „Šel jste aspoň rád?“
   „Byla to přece moje povinnost.“
   „Tak jste nešel rád?“
   Pohlédl přímo na mne. Nerozeznávala jsem v šeru dobře jeho tvář, bílé zuby mu zasvitly v úsměvu.
   Svlékla jsem kabát a bylo mi zima.
   Stále hleděl na mne a usmíval se vlhkými zuby. Už jednou jsem zatoužila políbit taková ústa. Jak jsem mu podávala kabát, vytáhla jsem se k němu a lehce jsem ho políbila na rty.
   Zůstal stát a já přeskočila rozvodněný potok, skočila jsem ovšem doprostřed, voda mi vystřiklá až k vlasům, neohlédla jsem se, běžela jsem podle hučící řeky, plné rezavého jehličí, splaveného ze svahů, zapomněla jsem na únavu, utíkala jsem, zmatena snad víc než hoch, který zůstal za potokem.
   Nemohla jsem se zbavit dotyku jeho rtů, měl ústa měkká a dychtivá jako zobáček mladé vlaštovky.
   Spisovatelka Jaromíra Kolárová, která by se letos 24. srpna dožila devadesáti let, napsala za války několik literárních prací v knižním rozsahu. V novinách A-Zet už roku 1940 na pokračování zveřejnila svou nerudovsky laděnou novelu Poplach v Tichém domě a o rok později tu vycházel i román Chlapec z Ostruhové ulice o Janu Nerudovi, jehož publikace byla zastavena protektorátní cenzurou. V roce 1944, právě před šedesáti pěti lety, autorka napsala román Psala jsem pro tebe, který se stal roku 1946 její knižně vydanou prvotinou.
   Útlá knížka se střídmou obálkou, navrženou Toyen, nebyla – až na pár výjimek, mezi které ovšem patřil třeba univerzitní profesor Albert Pražák – kritikou přijata příznivě. Psát o lásce, svěřovat se s hledáním sebe sama, což je úděl mnohokrát zklamané, nešťastné románové hrdinky toužící po plnohodnotném vztahu a radící dospívající dceři, čeho se v životě vyvarovat, se v té době zrovna nenosilo, kniha se zcela míjela s tehdejším hlavním proudem literatury. A přece ji čtenáři velice vyhledávali, tehdejší šéfredaktor Nové svobody ji dokonce – zcela ilegálně – přetiskl na pokračování ve svém deníku, a dosáhl tak významného zvýšení nákladu novin.
   Od té doby knižní prvotina Jaromíry Kolárové zatím nevyšla, přesto se o ní ví, čtenářsky dosud žije, jak o tom přesvědčuje občasné poptávání na tento román v inzerátech, na burzách nebo na internetu. Ostatně, antikvární cena knihy je neobyčejně vysoká. Teprve nyní se našlo nakladatelství OBOLOS, kde kniha v nejbližších dnech vyjde.
   V. K.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]