Sci-fi
    ...Halo...
   - Dobrý den, můžu mluvit s Hospodinem?
   ...U telefonu, co si přejete?
   - Cože, to snad neni možný!
   ...Je. Chcete mě zkoušet? Lidé to dělávají.
   - Děda Josef mi vaše číslo dal než umřel a řikal, že ho nikdo jiný nemá. Trvalo mi rok, než jsem se odhodlal.
   ...Jsou i jiní lidé, kteří ho znají. Co jste potřeboval?
   - No - já volám kvůli tomu, že se chci poradit ohledně....víte....nojo asi víte. Zkrátka si myslím, že bych měl vystoupit ze židovský obce v Praze.
   ...A proč jste tam vstoupil, Eliáši?
   - To je dobrý, vy víte, jak se jmenuju! Promiňte. Já se vrátim k tachles. Vstoupil jsem tam z trucu kvůli otci.
   ...A proč chcete teď zase vystoupit?
   - Už mám těch sporů na obci dost. Necítím se tam dobře. A stydím se za všechno, co se tam děje.
   ...Promiňte, rád bych vás upozornil, že je váš hovor časově limitován.
   - A safra, to jsem nevěděl.
   ...Člověk se mnou může mluvit jen jednou a to maximálně pět minut.
   - Cože?
   ...Je to zavedeno již velmi dlouho.
   - Snad od vynálezu telefonu, ne?
   ...Komunikovat se dá různě. Každý má většinou jen jednu důležitou otázku.
   - Tak to já se chci zeptat na něco úplně jinýho.
   ...Prosím.
   - Je to pravda, že se s dědou Josefem ještě někdy sejdu? Víte, strašně mi chybí.
   ...Ano sejdete se. Už musím ale končit. Chcete ještě něco s tou obcí?
   - Ani ne, to se nějak vyřeší. Tedy doufám.
   ...Na shledanou, Eliáši.
   - Děkuju a já teda to číslo taky schovám, třeba ....halo, halo. Zavěsil.
   Ještě několikrát zkoušel Eli číslo vytáčet, ozývalo se: ,,Volané číslo neexistuje“.

   Nebe nad námi
   Je horko a já jsem konečně na výletě v Berlíně. Snažím se marně to město pochopit už léta, i když ho konečně znám z východní i západní strany. Vzpomínám, že jsem tady dostala životní lekce politické i privátní, a to z rozdělování a spojování lidí. Bylo to vždy úžasně zajímavé, ale kdo to má unést.
   Když jsem ve třiceti letech uviděla z věže na východní straně klikatou bílou zeď, málem jsem pozvracela sklo v otáčivé restauraci. A ještě o deset let dříve jsem se Brandenburskou bránou dívala na zakázaný svět a cítila jsem takovou bezmoc, že mi nepomohly ani stánky s ruskou zmrzlinou na ulici Pod lipami.
   Dnes sedím na terase restaurace mezi etnokulturákem a vodním kanálem, po kterém proplouvají vyhlídkové lodě sem tam, na východ i na západ, jak se jim zachce a upíjím v klidu jablečnou šťávu s minerálkou. Život je právě teď přece jen báječná věc. Zeď je zbourána a u proutěného stolku naproti mně sedí Petr.
   Na vodě se odráží odpolední slunce a já můžu hrát svou oblíbenou hru. Dívám se přímo do rozkmitaného odrazu slunečních paprsků na vlnách a přimhouřím oči víc a víc. Světlo se protáhne do duhových pásků a ty zhasínají nebo vystřelují jako šípy.
   Stejně jako Berlín je pro mne záhadou i tenhle Petr. Co je to za člověka? Někdy mi připadá, že je z jiné planety a nejen ze západní strany Berlína. Chová se vřele a korektně, ke mně je vysazeně gentlemanský. Je příjemný společník, i když stále mluví. Má to většinou hlavu a patu, nudím se opravdu jen výjimečně. Tento týden mi chce ukázat pár míst, a jako by se při tom chlubil vztahem, který k nim má. Začíná mi docházet, že nejenom chápe to město, ale je jeho součást.
   Před měsícem mi zavolal jeho syn do Prahy, že táta měl infarkt. Zatmělo se mi před očima, protože jsme spolu pár dní před záchvatem dělali túru v lesích u Karlštejna.
   Daleko od operačních sálů a záchranné služby.

   Pozoruji svého společníka přes stůl a nejde mi z hlavy obraz Damiela, jak stojí v baloňáku na vysoké berlínské budově a dívá se dolů. Myslí na lidi a hlavně na jednu artistku. Nebe nad Berlínem – Der Himmel über Berlin. Wenders dostal za tenhle film spoustu cen. V mojí hlavě už navždy zůstala melancholie z toho, že se anděl vůbec chce vzdát nesmrtelnosti.

   „Podívej se na tu loď, lidi sedí venku a nad sebou drží bílé slunečníky s volánkem. Na zádi dokonce ještě nějaké visí na tyči. To je fór, půjčovna přímo na lodi,“ vytrhne mne z přemýšlení.
   „No tak se taky svezeme, ne? Ale nejdříve bych si dala ještě něco k pití, prosím.“ Odchází k pultu a jak se vzdaluje, vidím, že se zhubnul. Nelíbí se mi to, protože mám o něj strach. Vrací se s velkými sklenicemi studeného nápoje.

   „Už jsem ti někdy vyprávěla o mým andělu strážným?“
   „Ještě ne.“ Dívá se a já nevím, zda si myslí, že jsem blázen, nebo zda ví něco víc než já.

   „Poprvé jsem se s ním setkala na křižovatce v Liberci pod nádražím. Je to v kopci. Chcípla mi tam stará škodovka a já ji nemohla ani za nic nastartovat. Řidiči troubili a mně se roztřásly ruce, i když mi bylo sotva třicet let. Co si mám počít? Najednou se otevřely dveře a vedle mě se posadil sympatickej blonďák, takovej sportovní typ o pár let starší než já. Zajímá tě to?“
   „No jasně, co udělal?“
   „Zeptal se mě s úsměvem, jestli mám nějaké problémy. V klidu mi říkal co mám dělat, já hned to auto nastartovala, on vystoupil a byl pryč.“
   „Proč myslíš, že to byl anděl strážný a ne jeden z těch naštvaných řidičů za tebou?“ Tváří se pobaveně, ale já se nedám.
   „Spadnul prostě z nebe. Dlouho jsem na něj vzpomínala. No a po pár letech jsem zůstala viset před půlnocí ve výtahu mezi 9. a 10. patrem. Tenkrát žádné mobily neexistovaly, nešlo prostě někam zatelefonovat. Výtahová šachta byla oddělená od ostatních chodeb a já bušila, zvonila a křičela marně. Dobrých třicet minut jsem na sobě mohla pozorovat příznaky stresu. Bylo mi horko, pak zima, chtělo se mi na záchod a bolel mne žaludek. Cloumala jsem s výtahem, až jsem se docloumala o patro níž, ale ouha – do zamčené chodby.“
   „No vidíš, ty si vždycky nejlíp pomůžeš sama.“
   „Jenže odtamtud vedla zase cesta jen výtahem a já do něj nedokázala znovu vlézt. Najednou si někdo zdola tu příšeru přivolal, potom ke mně vyjel, dveře se otevřely a v nich blond sympaťák, sportovní typ. Přemluvil mě, ať s ním sjedu dolů, že se stejně jinak ven nedostanu. Pustil mě z domu ven a byl pryč.“
   „Toho jsi litovala, ne?“
   „Jasně, ale o pár let později jsem potkala tebe.“
   „Ó děkuji, madam, ale už pojď hledat nástupní molo. Teprve teď mám tu správnou náladu na výlet lodí.“

   Kráčíme parkem podle břehu a já vidím, že je bledý. Žaludek se mi svírá a já mlčím. Vykládá mi něco o stavbách v této lokalitě a já si ho představuji, jak drží nad hlavou bílý slunečník a ze zad mu vystupují dvě bílá, něžná křídla. Stojí za to vzdát se nesmrtelnosti kvůli městu nebo lidské bytosti nebo jistotě konce? Určitě to ví, ale já se ho nikdy nezeptám.

   Afričan
   Eva se vzbudila a prudce otevřela oči. Ze spánku ji vytrhl nějaký silný zvuk. Zlomek vteřiny nevěděla, kde je. Uklidnila se teprve při pohledu na obličej černého muže, který spal na polštáři
   vedle ní.
   Afričan měl kudrnatou hlavu s krátkými vlasy podloženou loktem jedné ruky. Druhá ležela na bílém Evině břiše. Snažila se nepohnout a užít si tu chvíli. Prohlížela si se zájmem jeho čokoládové tělo.
   Zarazila se při pohledu na vyholené podpaždí. Kouzlo bylo pryč.
   ,,Moc hezký, děvenko, víš dobře, proč si ten tvůj kamarádíček dal vyholit podpaždí, co?“ ozval se v její hlavě nepříjemný hlas Super Ega. ,,Byl navštívit Mekku, protože je to musliman muslimanskej, ty zrádkyně!“

   Nesnášela ten hlas ve své hlavě. Zavřela znovu oči a z její paměti se vynořil obraz otce, jak sedí před pár lety proti ní v křesle. Kouřil a diskutoval s ní o partnerství.
   ,,Podívej, tati, já vím hlavně jaké partnery nechci, a ne jaké chci.To se mi zdá nějak snadnější.“
   ,,No dobře, jaké tedy nechceš?“ zeptal se pobaveně otec.
   ,,Třeba určitě nechci černocha,“ plácla, protože to tvrdila její kamarádka na gymplu.
   Otec se na ni překvapeně podíval a zeptal se: ,,A proč?“
   ,,Protože je černej,“ vysvětlila trochu netrpělivě.
   ,,Chceš tím říci, že jsem vychoval rasistku?“ protahoval otázku.
   Ztuhla při té větě. Asi to přehnala.
   ,,To ty mi pořád předhazuješ hlavně židovský chlapečky,“ bránila se.
   ,,Ale nikdy jsem tě neučil třídit lidi podle barev. Je to hnusný. Mimochodem, znám i černé Židy,“ vstal a dal si ruce do kapes.
   ,,Aha, takže mě budeš mít zase rád, až přivedu něco tímto směrem na večeři, že,“ hodila oči vzhůru a svalila se do křesla.
   Otec vstal a odešel z místnosti.
   ,,To ses tedy předvedla,“ vnucovalo se tehdy super ego, ,,vysoce humánní smýšlení, holčičko. Krom toho pěkně kecáš, protože tě černí chlapíci vždycky zajímali.“

   Znovu se ozval ten zvuk, který ji před chvílí vzbudil. Byl to zvonek u dveří.
   ,,Rachmane, někdo zvoní. Jdu se mrknout. Neboj, já neotevřu,“ zašeptala a vyskočila z postele.
   ,,Kdo je?“ zeptala se přes zavřené dveře.
   ,,Josef odjel na dovolenou, co děláte v jeho bytě? Já jsem soused,“ ozval se rázný mužský hlas na chodbě.
   ,,Dobrý den, pane Veselý, já se tu jen pro něco zastavila.“
   ,,To jste vy, Evo! Víte, já jsem vašemu bratrovi slíbil, že mu dám pozor na kvartýr. No jo, tak to je všechno v pořádku. Doufám, že se mu v té Izraeli nic nestane.“
   ,,Taky doufám, díky,“ snažila se ukončit ten hovor Eva. Zakroutila hlavou a vrátila se do ložnice.
   Afričan tam stál oblečený a vypadal vyplašeně. Postel byla ustlaná.
   ,,To byl teda fofr,“ rozhlédla se, ,,pojď, udělám ti kafe a půjdeme.“
   Seděl zamyšleně u stolu a míchal lžičkou kávu s cukrem. Krásně voněla. Dlouze se podíval na Evu a zeptal se: ,,Na co myslíš, lásko?“
   ,,Víš, každý den,“ odpovídala tiše, ,,cos byl na cestách, jsem se modlila, aby tě někdo z vašich nechtěl nějak zneužít k terorismu. Nebo nějak zmanipulovat.“
   ,,Já si o svém životě rozhoduju sám,“ pronesl velice přesvědčivě. ,,Nemám v sobě místo pro fundamentalismus. Děsí mě to. Narodil jsem se sice v Súdánu, ale víš přece, že pětadvacet let žiju v Praze.“
   ,,Co to pro tebe vlastně znamená - žít tady?“ zeptala se a nasadila si brýle.
   ,,No, využil jsem možnost studovat tady, oženil jsem se a vychoval dvě dcery . Mám v Čechách například jistotu, že moje holky nikdo nezmrzačí obřízkou. Ještě pořád tam s tím blbnou. Ovšem v tramvaji je poslední volné místo vedle mě,“ usmál se na ni. ,,Víš, měl jsem kdysi vztah s jednou vdanou ženou a ona otěhotněla. Radši si dítě nechala vzít, než by riskovala, že bude černý jako já.“
   Natáhl ruce a vzal její obličej do dlaní. ,,Evičko, Čechům nevadí, že jsem muslim, jako tobě. Vadí jim, že jsem černej….“
   ,,Ale já nejsem tak úplně Čech,“ povytáhla obočí.,,Co mi na to řekneš?“
   ,,Že je to jako v Shakespearovi,“ vstal, „a že jdeme. Děkuji za kávu a nejen za ni.“
   ,,To je tedy gentleman, že. Měla jsi ho, ty huso, ujistit, že bys jeho dítě nikdy nedala,“ zasyčelo Super Ego.

   Kráčeli po nábřeží od Mánesa k Výtoni. Byl podzimní večer a těsně u kamenného břehu plavaly dvě labutě.
   ,,Zůstanou tady a neodletí,“ poznamenala Eva a hodila jim sušenku z kapsy.
   ,,Dostanou od lidí chleba a Vltava nezamrzá. Tahle země je dobrá pro labutě, pro vás i pro nás,“ přimhouřila na něj tmavé oči, ve kterých se odráželo světýlko z lucerny.
   ,,Jo, a budou z nich tlustý husy,“ zasmál se.
   ,,Hele vole, kdo to tam cvrliká,“ ozvalo se nad nimi, kde zábradlí oddělovalo ulici od nábřeží. ,,Nějakej černej s nějakou skoro černou.“
   Několik oholených hlav se naklánělo dolů. ,,Už jsme dlouho nikoho nekoupali. Co čumíte, černý huby!“
   Eva dostala kamenem do ramene.
   ,,Utíkej!“ chytil ji za ruku Afričan a táhnul ji k rozsvíceným restauracím pod Mánesovým mostem.
   Oholení řvali a smáli se. Cosi společně provolávali, ale zůstali stát.

   ,,To jsou idioti! Ale nemá cenu se s nima bavit nebo prát. Jsi v pořádku?“ ptal se udýchaně Afričan před jednou rozsvícenou kavárnou, jejíž světla se odrážela na hladině Vltavy. Uvnitř bylo vidět hosty, jak popíjejí a baví se.
   V Evině kabelce začal zvonit telefon. Prohrábla obsah a uviděla svítit klávesnici. Na displeji bylo číslo a heslo MÁMA.
   ,,Haló, mami,“ udýchaně promluvila do telefonu.
   ,,Evo, přijď hned domů, prosím tě! V Jerusalemě to bouchlo. Dokonce dvakrát za sebou. Kousek od místa, kde bydlí Josef. Odpálili to nějací dva Súdánci a já se nikam nemůžu dovolat.“
   ,,Mami, klid, už jedu domů. Kde je táta, sakra,“ řekla polohlasem.
   ,,To je ale náhodička, co, holčičko. Můžeš být na sebe hrdá, že se tu couráš s příbuzným těch vrahounů,“ podotklo Super Ego.
   Eva upustila kabelku na zem a zvednul se jí žaludek. Zatnula zuby a zhluboka dýchala.
   ,,Prostě to musíš udělat!“ zařvalo Super Ego a dodalo přátelsky, ,,nebo tě to zničí…“
   ,,Dneska jsme se viděli naposled. Je to moc složitý a já už to nechci. Odpusť, Rachmane.“
   ,,Co se děje, jsi celá bledá. Vzpamatuj se, miláčku,“ domlouval jí hlubokým hlasem Afričan a chytil ji za ramena.
   ,,Ne!“ zakřičela, vytrhla se mu a utíkala před ním a hlavně před svým Super Egem, které ovšem nesla s sebou, na tramvaj číslo 18.

   Pesach
   V prostorném pražském bytě se schylovalo k půlnoci. V pokoji s velkou knihovnou, starým gaučem a mnoha křesly se dvě ženy dívaly na televizní obrazovku. Ta starší pletla pánský svetr ze světlé vlny a jen občas zvedla oči od jehlic. Ta mladá ležela zavrtaná v malých a velkých polštářích cihlových barev a upřeně sledovala film.
   ,,Já nechápu, proč slušnější pořady jsou až tak pozdě v noci. Mami, půjdeš vyvenčit Darinku?
   Chlapi už určitě všichni spí.“
   ,,Prosím tě, Ester, ty se tváříš, jako by psa venčil v noci někdo jiný než já. Ale já jdu ráda. Alespoň vidím, jak vypadá ulice bez lidí a Jindřišská věž v noci. Taky se musím před Pesachem pořádně rozhýbat, abych byla v kondici na úklid. Ty a tvůj muž si doufám uklidíte svůj pokoj a pomůžete mi s kuchyní,“ pohlédla Rut zkoumavě mezi polštářky.
   ,,Za prvé máme měsíc čas, za druhé jdu v pondělí na zkoušku, čili se budu zabývat gruntováním až za čtrnáct dní…. Krom toho nezapomeň maminko zapojit i tvého manžela a bratříčky,“ odpověděla až příliš nahlas dcera.
   „Efraim udělá to nejdůležitější, jako každý rok, zkontroluje, zda je všechno v pořádku a přečte nám Hagadu,“ odpověděla matka. Složila pletení a s úsměvem zmizela v hale.
   Za hodinu už byla v pokoji sama, aby vychutnávala ticho a vzácné chvíle soukromí. Celý tento den, jako ostatní dny, pracovala s lidmi a pro lidi. Milovala to, i když bývala zcela vyčerpaná. Také její rodina od ní s naprostou samozřejmostí očekávala množství domácích služeb, dělala tedy, co mohla. Ale tu chvíli v noci, kdy už všichni spali, a ona mohla být s nohama na dalším křesle sama, tu si vzít nenechala.
   Náhle upřela oči na spodní kraj knihovny. Vyběhla odtud malá myš s obrovskýma ušima. Rut se ani nehnula a sledovala zvířátko, jak na červeném koberci s perskými vzory pobíhá sem tam a hledá drobky. Namířila na myš TV ovladač a stiskla nějaký knoflík. Usmála se představě, že vypíná myš. ,,Co ty tady chceš? Zima je letos dlouhá, já vím,“ polohlasem promluvila Rut a myška zmizela pod nábytkem. Ještě před pár lety by takové setkání neproběhlo v klidu. Ale dnes mají všichni v rodině za sebou zvykací režim s krysou nejmladšího syna, takže malá myška je i pro Rut roztomilé zvířátko.

   Celý týden se opakovala noční setkání a celou tu dobu se dcera s matkou dohadovaly, jak se zbavit nezvaného hosta, než si najde cestu do spíže. Jed byl nepřijatelný, je nebezpečný pro psa, pastička nebyla v žádném obchodě k dostání.
   Rut se tedy šla zeptat do obchodu s potřebami pro chovatele.
   ,,Prosím vás, nemáte něco na myši?“ oslovila prodavače, který povytáhl obočí a vysypal na ni odpověď: ,,Z krmných směsí vám mohu nabídnout zrní nebo malé granule s vitamíny. Máme klece různých velikostí s vybavením nebo bez.“
   ,,Já tu myš ale doma nechci, ona přišla sama bez mého svolení.“
   ,,No to je něco jiného madam, mohu vám v tom případě nabídnout kočku,“ nadšeně pronesl prodavač.
   V té chvíli Rut pochopila, že je zcela určitě na špatném místě: ,,To tak, já budu mít potom doma myš a kočku. Dejte mi prosím nějaké krmení pro jezevčíka, když už jsem tady. Třeba tady ty rybí sušenky. Jedny velké a jedny malé.“
   Doma se Ester nevěřícně zadívala na balíčky a pronesla: ,,Jak to chceš zkrmit do Pesachu, když ten pes skoro vůbec nechce žrát nic kromě čokolády a masa. Koupila jsi chamec. Jestli to uvidí chlapi, bude průšvih.“
   ,,Začnu jako vždy s úklidem ve vysokých polohách, to jsou lustry, povrch skříní a tak. K psím zásobám se propracuji až v poslední fázi, až budeme uklízet podlahy a zásoby vlastních potravin. Nekupuj už raději novou mouku, prosím tě, musíme spotřebovat vše, co tu máme.“
   ,,Od tebe ty rady sedí,“ konstatovala Ester.
   V kuchyni, mezi oběma na podlaze, seděla stará šedivá fenka jezevčíka se slastným výrazem.
   Měla zde své dvě paničky, obě najednou. Jaké to bylo pro ni štěstí! Byla doba, kdy žila na venkově u té třetí, nejstarší. Ta byla nejúžasnější. Nikam nikdy neodjížděla, byly pořád spolu. Dávala jí máslíčko a šunku, kazil to tam jen starý páníček, kterému se pořád něco nelíbilo. Potom nejstarší panička přestala vstávat z postele a ty mladší se u nich střídali. Ale všichni byli smutní. Jednou tam zůstal už jen páníček a ten byl nejsmutnější. No a teď ji přestěhovali do města.
   ,,Darinko, nic se neboj, nakoupíme kuřátka a budeš dostávat celý Pesach kostičky,“ sehnula se Rut k psíkovi.
   ,,Poslechni,“ zavolala Rut dveřmi do další místnosti, ,,kde mám koupit kuřata? Nebo je obstaráš sám?“
   Dlouho bylo ticho a konečně odpověděl Efraim: ,,Maso se teprve doveze. Potom se musí rozdělit mezi kuchyně. Zeptej se u Ramba, jestli něco nemá.“
   ,,Proč bych se ho měla ptát, když jste dělali porážku vy pro obec.“
   ,,Protože je to pro tebe rychlejší.“
   ,,A dražší, ne. Ještě že mě neposíláš do Casablanky k Marokáncům.“
   ,,Ti už nejsou košer,“ zanotovala Ester.
   ,,Co zase provedli? Proč mi něco neřeknete, co kdybych tam šla na večeři.“
   ,,Prosím tě, mami, máš na to? Rabín jim vzal hechšer, protože ty jejich servírky už zase tančily břišní tance pro turisty.“
   ,,Na občasnou návštěvu tedy mám, jsem pracující nezávislá žena. Krom toho mě může někdo pozvat, když si to budu moc přát. V posledních dnech jsem měla například velké přání, aby zmizela ta myš a splnilo se mi. Je pryč.“
   ,,Myslíš tu malou a roztomilou, která mi před chvílí chodila po stole a po knihách?“ ozval se znovu odvedle Efraim.

   Každý týden přicházela pomáhat s úklidem Luba. Dokázala za pár hodin vše v bytě vyčistit a vyžehlit. Tentokrát měla víc práce než obvykle, protože bylo nutné zbavit celý byt kvašeného - ve všech koutech drobků a dekorací z obilí. Obrátit kapsy ve skříních a umýt podlahy pod koberci, vysmýčit všechny kouty a vydrhnout kuchyňské zařízení. Po večerech se museli zapojit i členové rodiny. Samozřejmě hlavně ženy.
   Rut byla ještě v kanceláři, když jí Luba z uklízeného bytu volala dotaz, proč jsou za všemi skříněmi vyrovnaná podle velikosti kolečka psího žrádla.
   ,,Viděla jsem tu myš ve vašich letních kloboucích. To ona si určitě dělá zásoby, musíte ji chytit. Jinak to neuklidíme nikdy,“ stěžovala si Luba s mírně ukrajinským přízvukem.
   ,,To je zlej sen, my mysleli, že Darinka tak dobře žere a ona si to psí žrádlo roznáší myš po bytě,“ bědovala Rut. ,,Přijdu dnes dříve. Přivedu myče oken, až dokončí práci tady v Maiselově ulici. Slíbili mi, že umyjí všech patnáct dvojitých oken najednou.“
   Odpoledne stáli před židovskou radnicí dva muži v zeleném oblečení s tyčemi a kbelíky.
   ,,Dobrý den, pánové, tak jsem tady a můžeme jít k nám domů. Platí dohodnutá cena za hodinu?“ přeptala se Rut pro jistotu.
   ,,Jistě paní, můžete si taky hned zkontrolovat naši práci,“ ukázal jeden z mužů na okna nad sebou. ,,Určitě budete spokojená. To víte, my máme teď jarní sezónu. Všichni chtějí mít co nejvíc slunce v bytech a v obchodech. Musí být vidět na nový sortiment ve výlohách. Všechno se musí jenom lesknout,“ rozpovídal se jeden z mužů, když je Rut vedla domů.
   ,,Vidíte ten obchod s prádlem, tam se to pane čistí raz dva. Velké plochy a nové rámy. Zato támhle nahoře vedle divadla, tam jsou malé tabulky a stará okna. To bylo utrpení. Přestavte si, že v jídelně naproti, kde jsou docela dobrá okna, nám nechtěli zaplatit.“
   Rut si nikdy neuvědomila, kolik oken každý den míjí po známé cestě, až teď jako by je pro ni objevil ten zelený muž.
   Monolog o mnoha dalších oknech skončil až ve chvíli, kdy odmykala dveře do jejich domu. Napadlo jí, co by asi slyšela od kominíka nebo metaře. Určitě další, pro ni nový pohled na svět, který si myslela, že dobře zná.
   ,,Čau mami,“ ozvala se vedle nich na chodníku Ester, ,,chci ti oznámit, že už toho mám dost. Celou noc jsme nespali, protože si ta šílená myš vlezla do papírových krabic pod naší postelí a štrachala v nich až do rána. Teď jdu ze školy a chytím ji sama!“
   Všichni vklouzli do domu za rozčílenou Ester, která energicky odemkla byt. V kuchyni minula překvapenou Lubu a zmizela v jednom z pokojů.
   ,,Vás učili na medicíně lovit myši rukama?“, zeptala se pobaveně Rut a poslouchala se všemi ostatními, co se děje za přivřenými dveřmi. Ty se najednou otevřely a v nich stála Ester s papírovým pytlem v ruce. S vítězným výrazem v krásné tvářičce ukazovala všem malou myš na dně, která se marně snažila uniknout.
   ,,Pro pána krále, jak jsi to dokázala?“ zeptala se Rut a kroutila hlavou.
   ,,Tak a osobně ji jdu pustit do parku. Jinak se jí nikdy nezbavíme,“ rozhodným hlasem pronesla Ester.
   Muži a Luba se na sebe významně podívali a šli obhlédnout práci. V bytě se srolovanými koberci ještě sundali záclony a začali mýt skla i rámy vysokých oken.
   Do toho pozdvižení zazvonil zvonek u dveří. ,,Erev tov Moše, co nám neseš?“ přivítala Rut mladého muže se světlým plnovousem.
   ,,Manžel vás pozdravuje a posílá vám krabice s macesy a dvě bedny vína. Mám to dole v autě.“
   ,,Ó děkuji ti, a kde jsi ho nechal, mého manžela?“
   ,,Vzkazuje, že přijde později, protože dnes zasedá vedení obce.“
   ,,Výborně, výborně. Jako vždy ve vhodnou dobu. Víš, Moše, před mnoha lety jsem si myslela, že si beru Efraima, ale vzala jsem si tuto obec. Asi to tak mělo být. Doufám, že k nám přijdeš na seder jako každý rok.“

   V předvečer prvního dne Pesach se Efraim zeptal, zda je vše připravené a když ho celá rodina ujistila, že ano, zhasnul světla. S nejmladším synem Danielem, který měl v jedné ruce zapálenou svíčku a ve druhé peroutku, kontrolovali místnost po místnosti. Do papírového sáčku smetli chamec, který zůstal přece jen někde zapomenut. Ráno ho spálí na dvorku.
   Nervozitu vystřídal pocit klidu. V čistém bytě už jen zbývalo otevřít skříň s pesachovým nádobím a nastěhovat vše do vyčištěné kuchyně. Hned ráno se začnou vařit tradiční jídla na sederový stůl.
   ,,Musím pořád myslet na tu myš, mami. Třeba venku hladoví… Mohli jsme ji dát do klece. Bude tady teď pro ni tolik drobků z macesů.“
   ,,Prosím tě, Ester, ona je venku svobodná.“
   ,,Jo, svobodná s prázdným břichem.“
   ,,Ale děvče, zvíře sice není člověk, ale svoboda je pro oba velká věc. I s prázdným žaludkem.
   Je to mimochodem téma týdne.“
   Ester se zamyšleně dívala z okna do tmy.

   Spolužáci
   Stála v koupelně před zavěšenou skříňkou se zrcadlem a prohlížela si svoji tvář, krk a vlasy. Vysunutím brady a povytažením obočí se ledacos zarovná, pomyslela si. Ovšem jen na chvilku a je to vlastně směšný, dokončila nerada tu vtíravou trapnou myšlenku.
   Bylo to neuvěřitelně vzrušující období, když jsem byla hezká holka. Užila jsem si to! Trochu kysele se na sebe usmála a tleskla o sebe dlaněmi, jako by ten zvuk měl zahnat číslo 55, které se nedávno převalovalo při oslavě narozenin na ovocném dortu.
   Tak tedy - co udělám? Pojedu na sraz in natura, nebo se budu vylepšovat…. Všichni máme stejný věk, je to naprosto fair hra.
   Před neuvěřitelnými 40 roky jsme všichni dokončili v Chomutově devátou třídu.Tak co!
   Kromě toho bylo léto 1968.
   Kdopak si tenkrát, s ruskými tanky před barákem, lámal hlavu tím, že je mu 15 let. Ty zelený mozky nás připravily o pubertu. Pobaveně se usmála. No, však jsme si to později vynahradili.
   Chudáci naši partneři.
   Sakra, když se ale nevylepším, budou si myslet, že mi na nich nezáleží.
   Práskla dveřmi koupelny a šla k telefonu. Objednala se ke kadeřnici, kosmetičce a potvrdila svému otci, že přijede a přespí v jejich domě. V jejich zchátralém domě na vesnici, kde z ní vyrostla svobodná a silná osoba, plná zvědavosti a hladu po všem neznámém.,
   Spolužáci – to jsou přece svědci toho, že jsem byla malou čistou holkou. Nepříjemně se jí nahrnuly slzy do očí. Do háje, proč se to v životě tak podělá. Pokývala hlavou.
   Byla tu ještě jedna protivná pravda, s nimi jsem nikdy nebyla sama. Bylo jich tolik a každý z nich byl originál. Mohla jsem se s nimi srovnávat a hledat a nacházet, nebo jen tak mezi nimi být. Vždy byl někdo ochotný připojit se ke hře.
   Setkali se na jednom sraze v roce 1989 nebo 90 a pěkně to tenkrát roztočili. Nejdřív v restauraci a potom v bytě jednoho z nich. Už si přesně nevzpomíná. Přivezla v autě svoje dvě děti a letáky OF. Zrovna dokončila univerzitu, byla už dvakrát rozvedená a celá žhavá, jako většina ostatních, do bourání železné opony. Zoufale se taky chtěla dozvědět co nejvíc o svých židovských kořenech. Měla tenkrát pocit, že plave po proudu. Jako v kanoi, když drží pevně veslo vzadu a bezpečně kormidluje s perfektním přehledem o situaci před lodí. Byla to ovšem jen iluze. Za chvíli se loď dostala do peřejí se skrytými šutry a do rozbitých zákeřných
   jezů. Pro přežití musela obětovat spoustu energie.
   Jeden z největších šrámů jí způsobilo dlouhé umírání mámy. Rakovina kostí je ďábel, hlodá dlouho a utrpení je tak strašné, že ničí všechno - pomalu a důkladně. Včetně blízkých, pečujících o nemocného. Jakýsi benefit z toho strašlivého období byl ten, že se jako v každé krizi vybarvili lidé v rodině a že mohla vrátit mámě část toho, co od ní v dětství dostávala.
   Snad bylo užitečné i to, že jí jako starostlivou dceru viděli její vlastní děti.
   V konvici se začala vařit voda a ona si uvědomila, jak je fajn, že nemusí dnes do práce, že si může jen tak přemílat v hlavě uložené vzpomínky. Její muž prošel kolem ní do kuchyně
   a mlčky si otevřel ledničku. Má mu něco říci a tahat ho do svých vzpomínek? Předem věděla, jak by to dopadlo. Nezajímá ho to. Nezajímá ho možná ani ona. On má své vlastní vzpomínky a citů se bojí, protože zraňují. To ví každý starý Žid v Evropě nejlíp.
   Cestou taxíkem, od otce do restaurace, přemýšlela o tom, kteří kantoři asi přijdou. Často na ně vzpomínala. Hlavně na ty, kteří je nejen učili, ale dokázali je i s citem vychovávat. S některými se setkala v době své praxe učitelky a doufala, že může být stejně dobrá jako oni.
   Z okna auta viděla odbočku ke kinu Oko. Možná už nefunguje. V roce 1973 tam všechny pedagogy z Chomutova mocipáni nahnali a její učitel dílen, dělnický kádr s jakýmsi pedagogickým kurzem, tam na ně řval od řečnického pultíku, že rok 68 zavinili právě oni.
   Na základce ho měla docela ráda. Byl to bodrý chlapík s nadváhou. Byla zvyklá, že řve.
   Rozhlížela se zděšeně kolem sebe, jak na to budou reagovat učitelé a profesoři, kterých si vážila. Viděla kamenné tváře, sklopené oči a možná strach. Možná vztek. Nikdo se nesebral a neodešel, tak tam taky stála a poslouchala. Její sebeúcta ovšem dostala trhlinu.
   Auto zastavilo a řidič se zasmál, tak jsme tady. Zaplatila a vykročila k neznámé restauraci ve známé ulici. Snažila se zvládnout nervozitu tím, že narovnala záda a foukla zespodu do ofiny.
   Vešla do suterénní místnosti. Stěny byly obloženy kameny a barmanka jí od vysokého pultu poslala do zadní části prostoru rozděleného sloupy. Prošla do většího salonku a uviděla je.
   Seděli u sražených stolů a podívali se na ni. Byla tam zvláštní klidná atmosféra. Usmála se na ně a něco říkala. Bylo jí tak dobře, až dostala strach, že bude vypadat trapně. Rozdala pár růží, které přinesla pro organizátorky a pro učitele. Na stůl položila fotky, na které pro jistotu napsala o koho jde a podepsala se.
   Byla ráda, že nikdo nežádal kolečko, při kterém každý, na koho přijde řada, předříká svůj život ve 2 minutách a jede se dál. To, co pro ni bylo důležité, pocítila hned v první čtvrthodince. Chtěla jako tenkrát uznání od učitelů, a mezi spolužáky cítila bezpečí. Ten opojný pocit, kterého měla za ta léta tak málo a až vyjde ven už ho cítit nebude. Možná dělá něco v životě naprosto špatně.
   Teď je všechno super. Bývalé konkurentky v kráse, bývalá láska, která nikdy nevyprchá, kámoši. Řeči co se nedají poslouchat. Zajímavá povolání. Promluvila si s každým z nich.
   Emailové adresy. Na závěr si jako na podobných setkáních slíbili, že se musejí setkat častěji.
   Vnucovala se jí myšlenka, že už je třeba nikdy neuvidí. Je to tak důležité? Hlavně, že je má.

   Suka v Praze
   V Maiselově ulici v Praze panovala trochu ospalá odpolední nálada začátku podzimu, podtrhovala ji žlutooranžová barva slunce na horní části budov jedné řady domů. Protější strana byla již ve stínu. Ve sklech se odráželo sluneční světlo a přeskakovalo do protilehlých oken. Dokonce i okna Židovské radnice, což zní trochu paradoxně, dělala prasátka do skel přes ulici.
   Z čerstvě omítnuté radnice vyšel zamyšlený Jakub a dlouhými kroky s mírně předkloněnou hlavou rázoval za roh k restauraci King Salomon. Několikrát musel udělat velký oblouk, aby se vyhnul skupinám turistů, kteří tu jako téměř každý den lovili zážitky. Ani ho nenapadlo, že tak jak kráčí v černém kaftanu, je pro ně příjemným ujištěním, že jsou na správném místě Prahy, kde je podle zakoupených informačních brožurek židovská čtvrť.
   Před zmíněnou restaurací přecházel sem tam její majitel zvaný Rambo. S jednou rukou v kapse diskutoval s kýmsi mobilním telefonem, chvíli se usmíval a hned zase přísně stáhl obočí.
   Byl velmi pečlivě oblečen a když uviděl přicházet Jakuba zastrčil mobil do kapsy ve vestě.
   ,,Ten chlap mi tak leze na nervy!“ zvedl oči v sloup zavalitý Rambo ukazuje na vestu a podíval se na vysokého štíhlého Jakuba. Oba mladí muži stáli těsně u sebe.
   ,,Co je, Švábe, vypadáš ztrápeně,“ oslovil Jakuba příjmením.
   Ten se zvednutím hlavy nadechl, zavřel oči a s mírně sklopenou hlavou rychle odpověděl: ,,Potřebuji zoufale půjčit auto na odvoz větví na suku. Letos ji stavím doma. Doufám, že mě chápeš.“
   ,,Cože, to si snad děláš srandu. Moje auto je na dopravu osob a ne na nějaký tvoje větve, vole. Na to si sežeň nějakej žebřiňák nebo co.“
   Jakub se zamyslel a zvažoval zřejmě jak na to: ,,Podívej Rambo, ty víš, že stavět suku je micva. Ty asi letos stavět nebudeš, viď. Pokud mi tedy pomůžeš tím, že mi půjčíš auto, dalo by se to hodnotit jako plnění té micvy.“
   ,,Hele Švábe, já mám nápad, já se do tý tvý suky nechám pozvat, přinesu košer jídlo a mám to doma taky. Ale auto mi zůstane čistý a celý. Tak čau,“ zmizel majitel uvnitř restaurace.

   Jakub se otočil a vracel se zpět. Věděl, že má ještě naději u Pavla. Vydal se ho tedy hledat, prošel kolem dvou mužů ochranky do radnice a napadlo ho, jestli se nemá zeptat také jich.
   Hned si to ale rozmyslel a vyběhl do 2. patra, kde zaťukal na dveře jedné z kanceláří, na kterých stálo ,,sociální oddělení“. Seděla tam jeho žena a konzultovala nějaký problém s šedivou upravenou dámou.
   ,,Dobrý den,“ pozdravil zdvořile a podle výrazu své ženy poznal, že na něj nemá čas. ,,Je tu Pavel?“
   ,,Jel ke klientce a vrátí se v jednu,“ krátce a jasně odpověděla mladá žena v kloboučku.
   ,,Děkuji a nashledanou,“ vycouval ze dveří Jakub a rovnou vymáčkl Pavlovo číslo v paměti mobilního telefonu.
   ,,Nazdar Pavle, prosím tě nemáš, v neděli čas a auto? Potřebuji odvézt schach na suku.“
   ,,Možná, že jo, ale musim to ještě zjistit. Teď pracuju a nemám bohužel čas,“ odpověděl Pavel a bylo jasné, že nechce být rušen. ,,Zítra dopoledne jsem v bytech u klientů, přijď na oběd do Šalomu a tam se domluvíme.“

   Další den před dvanáctou hodinou seděli oba v přízemí Židovské radnice. Byl pátek, takže k obědu nebylo nic zvláštního a většina stolů byla neobsazena. V kuchyni měli plné ruce práce s šabatovou večeří.
   K Jakubovi přistoupil muž s aktovkou v ruce. ,,Doufám, že jste spokojen s větvemi na suku. Včera jsme je složili vzadu na dvoře. Levá hromada je pro obec a pravá pro Švábovy. Samozřejmě ve stejné kvalitě.“
   ,,Vřelé díky pane Steiner,“ zvolal Jakub nadšeně, ,,hned to jdu prohlédnout a vyrovnám se s vámi.“
   ,,Můžu jít s tebou?“ přidal se Pavel a podezřívavě svraštil obočí.
   Vyšli na chodbu a zamířili k zadnímu východu z budovy, kde se za prosklenými dveřmi na malém dvorku oba překvapeně zastavili. Celý prostor byl zaplněn popelnicemi, bednami a dvěma velkými hromadami větví z túje.
   ,,Co to je?“ zvolal zoufale Pavel.
   ,,To je můj schach,“ pronesl hrdě Jakub a ukázal vpravo, ,,neboj, do auta se to dá lehko zmáčknout.“

   Nedělní ráno bylo překvapivě chladné s jasným nebem. Jakub vstal a potichu se pomodlil. Nechtěl vzbudit svou ženu. Uvařil si kávu a přemýšlel, jak postupovat při stavbě na terasovém balkoně. Jejich minibyt je ve čtvrtém patře a v domě není výtah. Sousedé se rozhodně nedají nazvat tolerantními, ti asi nebudou chápat důvody jeho snažení. Nevědí nic o uspokojení duše, které přichází po splnění náboženské povinnosti. Nemohou vědět o tom, jak krásná by byla docela malá suka na zastrčeném dvorku v Jeruzalémě. Se stěnami z rohoží, pokrytá palmovými větvemi, skrze které je v teplé noci vidět ty nejkrásnější hvězdy na světě.
   Ze snění vytrhl mladého muže zvonek u dveří. Rychle otevřel okno a zamával ke vchodu. Za pár minut ujížděla červená Felicia Combi směrem k domovu Jakubových rodičů. ,,U táty ve sklepě vybereme pár prken na kostru suky a možná tam objevíme ještě něco, co můžeme potřebovat,“ přemýšlel nahlas Jakub a vedl Pavla do krajního vchodu jednoho čtyřpatrového domu v Břevnově. Sestoupili do podzemí, otevřeli jedny z mnoha sklepních dveří a oba couvli o krok. Vnitřní prostor byl zcela zarovnán různými věcmi a navrchu trůnila satelitní anténa.
   Jakub se sehnul a v dolní třetině vjel rukama mezi předměty, chvíli tam pátral, až vytáhl něco objemného. ,,Tu pilu pořídil táta ve Svazu za velice výhodnou cenu a konečně ji na něco budeme mršku potřebovat.“
   Pavel pilu chvíli zkoumal a pomalu pronesl: ,,Tak to sorry, baby, je to na půlcoulový prkna.“
   Jakub se s tím těžko smiřoval a těch prken, tlustších než pila uřízne, vytáhl slušnou hromadu.

   V poledne už nakládali v Maiselovce větve do auta tak, že je proplétali a prostrkovali všude, kde bylo místo mezi prkny.
   ,,Hele, Pavle, nezapomeň,že nám musí zůstat místo na ty dřevěný střešní rošty.“
   Pavel nedokončil nějaký pohyb a nápadně pomalu pronesl: ,,Kde ty rošty máš?“
   ,,No, musíme je někde koupit. Je neděle a můžeme třeba do Hornbachu na Černý most.
   Ale rozhodně nejdřív vyzvednu upečenej chleba u Ramba, protože na něj Irenka čeká.“
   ,,Já fakt nevim, proč mi to dáváš po kapkách! Kam ještě budeme jezdit a co všechno budeme dělat?“ rozčílil se Pavel a dost rychle obcházel přeplněné auto.
   Člen ochranky, který stál na chodníku a pokuřoval, se zeptal: ,,Tam chcete nastoupit ještě vy dva?“
   ,,Za chvíli, protože teď jdu pro čerstvej chleba. Pavle, než se vrátím, tak si odpočiň!“ trpělivě pronesl Jakub a dlaněmi jako by uhlazoval a naklepával péřový polštář.
   Chléb však ještě nebyl dopečen, takže odjeli s tím, že se pro něj vrátí později.

   ,,Tenhle rozměr by se měl vejít do auta“ rozhodl Pavel v Hornbachu u polic s roštovým zbožím. Ale nevešel. Na parkovišti stáli oba muži chvíli bezradně, než Jakub zapíchl prst
   do vzduchu směrem k nápisu ,,Zakoupený materiál podle potřeby upravíme v zákaznickém centru“. Po 20 minutách se dopátrali člověka, který rošty zkrátil a konečně mohli jet zpět. K nastupování a vystupování už zbývaly pouze řidičovy dveře a jistá část prken se upevňovala z bezpečnostních důvodů až po nastoupení spolujezdce.
   Když se v tomto stavu vrátilo auto před King Salomon, začal Pavlovi naléhavě vyzvánět telefon v kapse. ,,Pavle, prosím tě, dej mi manžela. – Drahoušku, nevím proč nebereš mobil.
    A kde jste tak dlouho?“
   Jakub po chvilce vracel telefon. ,,Prosím tě, prozvoň moje číslo, asi mám mobil pod větvema.“
   Oba stáli a pozorně naslouchali, kde se ozve vyzvánění. K jejich překvapení se v Pavlově aparátu ozvalo: ,,Zde je zákaznické centrum Hornbach, zapomněli jste si u nás váš mobilní telefon.“

   Kolem třetí odpoledne se pohnulo několik záclon v oknech zvědavých nájemníků. Pozorovali vykládání materiálu před jejich domem a mnuli si brady, co z toho asi bude.
   Při přemisťování schachu na terasu se prádelní šňůra, kterou k tomu použili, přetrhla pouze třikrát. Po vytažení osmi větví z třicetikilové hromady zvolal Jakub: ,,To stačí!“ Zahleděl
   se na zbytek a vymáčkl jakési telefonní číslo v paměti svého mobilu. ,,Nazdar Tome, stavíš letos suku? Něco bych možná pro tebe měl.“
   ,,To je bezva, že voláš, Švábe, právě ti chceme volat s Jehudou, jestli nepotřebuješ větve.
   Stavíme v Domově a máme jich nějak moc.“

   ,,Potřebuji špagát na upevnění větví na rošty!“ houkl Pavel přes dlouhou úzkou terasu, kde již na několika prkenných podstavcích ve výši 2,5 metru korunovaly tmavozelené větve z túje celou stavbu.
   ,,Já doma nic takovýho nemám, ale zeptám se manželky.“ Jakub opatrně nakoukl do kuchyně.
   ,,Neměla bys, drahoušku, kus špagátu?“
   ,,To tedy neměla,“ odpověděla Irenka a podívala se na hodinky.
   Jakub našel ve skříni vysoké boty, které nosí příležitostně na porážky dobytka. Vytáhl z nich tkaničky a zeptal se: ,,Ty vysoký šněrovací botky budeš ještě letos potřebovat?“

   Svátky Sukot proběhly v báječné atmosféře. V Jakubově suce se uspořádalo několik obědů a večeří pro hosty.Všichni se dobře pobavili a najedli. Dokonce se tam i ti obzvlášť zbožní vyspali, aby znásobili plnění micvy pobývat při poutním svátku ve stanu. Dokonce se vydařilo
   i počasí, takže nezmokla výzdoba z barevných krepových řetězů.
   Sedmý den svátků se Jakub spokojeně rozhlížel ze suky po okolí a přemýšlel o tom, že by ji neměl snad ani bourat. Cítí se v ní tak spokojeně, jako by ta děravá stavba byla sladkou oázou
   ve světě plném útrap vyhnanství.
   Pohled mu padl na zahradu, kde ležela hromada nepoužitých větví. Napadlo ho, že za pár měsíců, až napadne a zase zmizí sníh, bude potřebovat dřevo na táborák Lag Ba-Omer.
   Ale to už je další příběh.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]