Ušlechtilá myšlenka
   Ušlechtilá myšlenka je nádherný dům na rozcestí. Myšlenky však nemusí docházet naplnění.
   Jděte od rozcestí k rozcestí, od nároží k nároží…Stále je tolik prázdných domů!

   Naslouchejte moudrým
   Anglická spisovatelka Daphne de Maurier stanovila, že dnešní kacířství je zítřejším krédem. Potvrzují to události od pravěkých dob a platí to stále. Franz Kafka by k tomu připojil, že luxus bohatých je zaplacený bídou chudých a pan Ruskin by podotkl, že bychom měli hledat, co máme společného s ostatními, ne to, co nás rozděluje. Účet by podtrhl mnohými strašpytelsky zavrhovaný Marx konstatováním, že lidstvo by si vždy mělo dávat jen takové úlohy, které může vyřešit.

   Veteš činů
   Dosud stoky. Až příliš nahlas smrduté. Bláto cest. Zaváté koleje. Sesuté stráně. Zatopená údolí. Spálené stodoly. Prázdné stoly, klamná hojnost.
   Koho potěší slepé vlny, zvednuté ze dna vyschlých řečišť! Přesolené sliby, dietní jistoty, chorobné zárodky pravd, které se nikdy nenaplní, které nikdo nepochopí.
   Žalostná radost, sledovat chromé koně, táhnoucí krkolomnou cestou vyloupené vozy.
   Žalostná radost, odečítat vlaky naložené veteší.

   Osekávání větví
   Osekává větev.
   Nedbá, zda na ní někdo nesedí, proto ani neví, že na ní často někdo sedí.
   Nejčastěji on sám.

   Malost
   Jedno za osmnáct, druhé bez dvou za dvacet: Národnostní nesnášenlivost, náboženský fanatismus, antisemitismus, rasismus, xenofobie, antikomunismus, politická hysterie… V pozadí vždycky vězí lidská malost. Někdy přímo trpasličí. Trpaslíci jsou maličcí, zanedbatelní, téměř neviditelní.
   Proto piští hodně nahlas.

   Záchranné čluny
   Neváhejme, vstaňme a rozsviťme! Nevíme, co uvidíme. Možná svět, možná květ, možná Hamleta, možná Fausta, možná táhnoucí hejno sluk, možná první let přes Atlantik, možná Titanik těsně před srážkou s ledovcem, možná pouze mohutnost ledovce, možná záchranné čluny, možná nic.
   A možná raději ani neotvírejme oči. Existuje mnohé, co raději nevidět…
   Je velice málo záchranných člunů.

   (Ne)zájem
   Kolem prošel neznámý muž s hrozivou holí. Nikdo ho neznal, nikoho neoslovil, náhodné chodce nezdravil, nikdo nedal pozdravení jemu. Vzdaloval se, mizel, zmizel. Jako kdyby se propadl do zemně.
   Nikoho nezajímal, nikdo se nestaral o jeho totožnost, nikdo ho nehledal.
   Všichni hledali hůl.

   Paměť
   Celý život měl jedno velké přání: Dočkat se ve zdraví důchodu!
   Cožpak o to, zdraví mu dosud náramně přeje. Jenom ta zatracená paměť! Je v důchodu? Není v důchodu?

   Nejnudnější člověk
   Pravidelně vyhlašují a bombasticky uzavírají řadu různých anket, neboť o kom se nemluví, jako kdyby neexistoval. Nejnudnějším člověkem roku se stal komik, který již byl všem k smíchu, protože nikoho nerozesmál. Nedokázal se smířit s odvěkou pravdou, že každý má svou hodinu odchodu. Poznat ji bývá velice obtížné. Ješitnost mu nedovolila diskrétní odchod do ústraní, proto se dal na politiku, vybral si klan s nulovým významem, v němž může uspět každá nula. Stal se kapkou vody v zakaleném jezeře, cárem mlhy vlajícím nad zamlženou krajinou, komárem agresivně bzučícím nad bahniskem. Nápadně rychle splynul s ostatními., Jedno se však nezměnilo: Nikdo se jeho kouskům nesměje…

   Trvalá přítomnost
   Mlýn na potoce. Už žádná sláva, žádné orace. Pod prolomenou střechou nikdo nežije. Mlýn strádá. Pustne. Chátrá. Občas tomu napomůže všelijaká chátra, vyhýbající se „slušným“ lidem, okupující a devastující cizí prázdná přístřeší. Postarala se o to, co nezničil dlouhý zub času. Chátrá i zanesený, neošetřovaný potok, vydaný napospas. Vrbiny, olšoví, kopřivy, bodláky. Naplavená špína. Podemleté břehy.
   Jako naše životy. Také se do nich někdy nečekaně nastěhuje nezvaný host… Jeho odchod někdy trochu bolí, jindy přináší úlevu.
   Náš mlýn však dosud otáčí pomyslným mlýnským kolem. Voda zdola, voda shora, ale stále to klepeme. Hledáme perspektivu. Nestojíme. Nepřešlapujeme. Neodcházíme. Neobcházíme. Hledáme cestu.

   Únikový manévr
   Byv tázán, zda zná Babičku Boženy Němcové, nasadil příslušně konstruktivní výraz
   a intenzivně přemýšlel. Babiček znal spoustu, některé ještě byly docela k světu. Jiné jako věchýtky, to raději nerozvádět. Ale že by znal babičku nějaké Boženy Němcové? Ostatně, zná nějakou Boženu Němcovou? Jednu Boženu ano, jmenovala se však Kunstmüllerová, psala se s přehlasovaným u a dvěma l. S jistou Němcovou se seznámil také, dokonce poměrně důvěrně. V těle jako lunt, jenže od huby, štěkna a celkem vzato, pěkná mrcha. K té se raději nehlásit!
   Taktéž uvažoval, zda ho neomalený tazatel nechce diskreditovat právě přes nějakou babku či jmenovanou Boženu Němcovou. Ono se nikdy neví. Zejména, když se neví.
   S rutinní rafinovaností protřelého matadora naznačil, že hovořit o konkrétní babičce nepokládá za relevantní, mohou se přece zaměřit na babičky obecně. Nepochybně se staly pozoruhodným společenským fenoménem, zasluhujícím koncepční řešení.

   Dámská společnost
   ,,Nechtěla bych být slonice, ta je těhotná dva roky! Ještě žádná to nezvládla rychleji! Ženská si také musí protrpět svých devět měsíců. Můžete se stavět na hlavu, rychleji to nezvládnete, dámy! Však to znáte!“
   Dámy uznaly, že má pravdu, protože měla pravdu.
   Až na to, že byla chlap.

   Pravá víra
   Šel podle vyschlé řeky. Mezi kameny silokřivky zmaru na vyschlém bahnitém dnu.
   V zátočině seděl rybář. I nedalo to chodci, aby se nezeptal, proč chytá ryby tam, kde není voda.
   Rybář odpověděl s převahou vědoucího: „Čekám, až potáhnou lososi, to je vám, pane, úžasná podívaná! Když táhnou svěží, čeřící se, průzračnou vodou! Že zrovna žádná neteče? Člověče, ona se vrátí! Ona se zase vrátí!“

   Světla ramp
   Staří herci by měli umírat na jevišti. Třeba pozdě v noci, ale ve světlech ramp, třeba před prázdným hledištěm, ale v milovaném, důvěrně známém prostředí. Znovu by prožívali všechny hlavní i vedlejší role, vzdalovali by se, slyšíce dlouhý potlesk.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]