„Evropa mě přitahuje intelektuální, politickou a literární kulturou,“
říká v rozhovoru s Danielem Strožem americký spisovatel GREG S. EVANS
Greg S. Evans (narozen 1960) žije střídavě v arizonském Tusconu a v Praze. Publikuje hlavně vlastní povídky v amerických a českých časopisech, ale pro různá periodika v USA překládá i českou původní tvorbu. Je redaktorem internetového časopisu The Cafe Irreal a často přispívá i do internetových Britských listů. Letos mu vyšel v pražském nakladatelství David a Shoel v českém překladu román-fikce s názvem Týden v tiché zemi, pojednávající o pokusu skupinky odvážlivců otřást postavením světových mediálních koncernů, a zachránit tak lidstvu schopnost číst hodnotnou literaturu.
Vyrostl jste ve Spojených státech, v Arizoně. Studoval jste v Chicagu. Jakožto ročník naro-zení 1960 jste tam už asi ani nezaznamenal českou komunitu. O Chicagu se v totiž prvních desetiletích minulého století tvrdilo, že v něm žijí spousty Čechů…
Ano, je to tak. V Chicagu jsem slyšel například o tom, že tam v té době vycházely české noviny, ale v současné době tam česká komunita není moc vidět. Politika v Chicagu je boj o čistou poli-tickou moc (a to téměř bez ideologie, která, je-li přítomna, je vždycky spíše levicová) mezi pol-skou komunitou, irskou komunitou, černošskou komunitou, italskou komunitou a komunitou me-xickou. Ostatní jsou jen malí hráči. Pro zajímavost, obvykle vládnou Irové, 41 z posledních 54 let si post starosty předává z otce na syna jedna dynastie. V Arizoně naopak - a to platí na celém západě USA - takové komunity spíše mizejí, protože města tam mají „postindustriální“ charakter a jsou poměrně homogenní.
Co vás vlastně přivedlo ze vzdáleného arizonského Tucsonu do Prahy? Dorazil jste ještě do Československa, nebo až po jeho rozpadu?
Evropa mě přitahovala bohatou intelektuální, politickou a literární kulturou. V patnácti jsem na krátkých vlnách poslouchal BBC a získal jsem dojem, že v Evropě neexistuje tak silný antiinte-lektualismus jako v USA, a že tam také neexistuje tendence k přílišnému zjednodušování politic-kých otázek. Později na univerzitě jsem četl hlavně evropské filozofy (zejména Sartra), evrop-skou beletrii (např. Kafku, Lema, Čapka), dramatiky (Becketta, Brechta), politickou teorii (André Gorze). Také na mě silně působila hnutí jako byl surrealismus, existencialismus, situacionismus. A také se mi nechtělo být monolingvním Američanem.
Fakt, že po roce 1989 bylo poměrně snadné pracovat a bydlet v bývalých komunistických státech, byl pro mě příležitostí odjet do Evropy, a z postkomunistických států byla Česká republika přiro-zenou volbou - znal jsem dobře Kafku a Čapka, Československo mělo dobrou pověst díky pokusu o „socialismus s lidskou tváří“, který se jevil přitažlivě zejména v 80. letech, když bylo stále jas-nější, že tvář kapitalismu není a nebude moc hezká.
A jak se vy osobně díváte na rozpad této země? Vím, že v USA lidé pořád ještě říkají „Cze-choslovakia“ a snad ani nezaznamenali tu změnu.
Na to opravdu nemám žádný názor. Přijel jsem až po rozpadu, takže Československo jsem osob-ně nikdy nepoznal.
Mohlo by něco podobného - myslím na ten rozpad - postihnout také USA? Například teď, během hluboké hospodářské krize, která ještě zvyšuje rozdíly životní úrovně v jejich jed-notlivých státech?
Je pro mne zajímavé, že lidé tady o této možnosti tak často mluví, protože taková událost je, mys-lím, naprosto nepředstavitelná - ta nudná jednotvárnost, že předměstí v Kalifornii může být více-méně stejné jako předměstí v New Yorku, má někdy výhody.
USA vedou války v Iráku a v Afghánistánu. S příchodem prezidenta Obamy přišly i naděje, že dojde k jejich ukončení. Zdá se ale, že Obamovi voliči budou zklamaní. A nejen v tomto směru…
Myslím, že Obama dobře ví, že situace v Iráku a v Afghánistánu je beznadějná. Proti našemu obrovskému vojensko-průmyslovému komplexu však prezident málo zmůže, jestliže tento kom-plex má vůli něco učinit. Důležitější otázkou proto možná je: Jaké šílenství to náš vojensko-průmyslový komplex ovládlo, že trvá na tom bojovat v této beznadějné válce?
V České republice by mělo dojít k umístění amerického radaru. I přesto, že je v ČR 70 pro-cent občanů proti, má být radar instalován jako součást protiraketové obrany, kvůli údajné hrozbě z Íránu. Myslíte si, že je toho zapotřebí?
Je dobré, že toho není zapotřebí, protože i kdyby tady ten radar postavili, stejně by nefungoval. Myšlenka, že se lze bezpečně schovat pod protiraketový deštník je jen fantazie neokonzervativců v Pentagonu - „the crazies“, jak se jim říká. V USA máme pro takové projekty hezké slovo „bo-ondoggle“, což se dá zhruba přeložit jako „zbytečná práce“.
Napsal jste řadu povídek, které jste v USA publikoval, ale některé jejich překlady vyšly i v českých periodikách. Vy jste zase překládal do angličtiny českou prózu. Proč jste si vybral především Arnošta Lustiga?
Byla to náhoda. V roce 1999 jsem se scházel s Josefem Nesvadbou v kavárně Slavia, kde se k nám připojil Arnošt. Pro mne to bylo velmi příjemné, sedět a povídat si se dvěma slavnými čes-kými spisovateli ve Slavii, a během jedné té schůzky se mě Arnošt zeptal, jestli bych nechtěl pře-ložit jednu z jeho povídek, a tak začala naše spolupráce. Arnošta je ovšem radost překládat, ačko-liv kvůli tématům někdy náročná radost. Jeho povídky mi také umožnily být v kontaktu s americ-kými mainstreamovými literárními časopisy, jejichž důraz na realismus a banální „slice of life“, volně přeloženo něco jako „kusy ze života“, nemám nijak zvlášť rád. Kvůli Arnoštově životní zkušenosti a tomu, jak silně a dojemně o ní píše, je Arnošt v těchto časopisech výjimkou. Ame-rické literární časopisy totiž razí pravidlo, že spisovatel by měl psát o neutrálních lidech v histo-ricky neutrálních situacích.
Právě jsem si přečetl vaši novelu Týden v tiché zemi. Nese podtitul „Jak se stalo, že jednoho blíže neurčeného dne v blízké budoucnosti nebyla světová mediální oligarchie sražena na kolena“. Na první pohled je zřejmé, že jde o „fikci“, ale já se domnívám, že tak vzdálen rea-litě v knize nejste. Co vy na to?
Má spontánní reakce by byla: Ano, ale pouze v tom smyslu, jako nejsou realitě vzdáleny knihy jako Candide, Gulliverovy cesty nebo Válka s mloky, tj. že musíme realitu přehánět, a to někdy do absurdity, abychom našli pravdu. Ale když o tom víc přemýšlím, musím přiznat, že asi máte pravdu. Tu novelu jsem napsal před osmi lety, ale když jsem ji loni chystal pro vydání a za tímto účelem ji opravoval a aktualizoval, všiml jsem si, že kvůli neúprosné konsolidaci mediálních fi-rem a dalšímu vývoji technologie, jako je např. Blackberries, Ipods, Internet 2.0, atd., realitě opravdu tak vzdálen nejsem. Jinými slovy: „jejich” schopnost „vymýtit četbu a zničit představi-vost” se pořád zlepšuje.
Nechci děj knihy prozrazovat. Řeknu pouze, že ji čtenář přečte na jeden zátah. Překlad, který pořídily Barbora Štefanová a Zuzana Josková, je na současnou dobu velmi kvalitní, což zřejmě ještě zvyšuje čtivost příběhu. Na zadní straně knižní obálky je váš styl srovná-ván s Bondym, Nerudou, Nesvadbou a Weissem. Já bych se přikláněl k tomu Weissovi, na mysli mám jeho Dům o tisíci patrech. Ten mi totiž vámi popisovaná, do nebe se tyčící budo-va mediálního koncernu „MediaEx“ nejvíce připomíná. Ke komu z těch vyjmenovaných autorů máte doopravdy nejblíže?
Chtěl jsem napsat román, který by byl velmi intertextuální, a navíc intertextuální v souvislosti české beletrie. Díky řetězci náhod se to stalo velmi přirozeně. Dva z prvních českých románů, které jsem četl v češtině, byly Tajná zpráva z Prahy od Josefa Nesvadby a Týden v tichém městě od Egona Bondyho. Když jsem četl Nesvadbu, zapůsobilo na mne, že román pojal jako cestopis, v němž srovnal tehdejší Československo s USA, a že šlo o dobrodružství, které se v Hollywoodu točilo kolem malé skupiny Čechů; Bondy na mne zapůsobil nejen odvahou, pro moderního autora neobvyklou, napsat román, který je tak velmi didaktický - půlka knihy sestává z dialogu dvou postav na téma revoluce, Tao, atd. Ale také tím, že to bylo o malé skupině lidí, která se snažila svrhnout globální kapitalismus, neboť je těžké uvěřit, že někdy existovala třeba i jenom malá skupina takových bláznů, kteří by věřili, že by byli schopni sami svrhnout tak velký systém. Když jsem o Bondyho knize vyprávěl své učitelce češtiny a ona mi řekla o povídce od Nerudy Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno, ve které malá skupina chlapců plánuje útok na Pražský hrad, měl jsem další hezkou intertextuální sou-částku. A Dům o tisíci patrech, který jsem přečetl posléze, to uzavřel.
Na čem právě teď pracujete?
Na třech věcech: opravuji článek o Kafkovi, který vyjde příští rok v americkém časopisu The Journal of the Kafka Society of America; píšu článek o konzumismu v USA v souvislosti s eko-nomickou krizí; a konečně dokončuji - „konečně“, protože psaní tohoto textu bylo velmi těžké – román, spíše ve stylu Franze Kafky; jmenuje se The Reception.
Takže vám děkuji za rozhovor a přeji hodně čtenářů!
Autor: GREG S. EVANS, DANIEL STROŽ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |