Ve stoleté žlutočerné dálce
slepý uslzený houslista
i zapřisáhlý monarchista
marně hledají domov svůj...
píšu v jedné své básničce někdy z roku 1992, když se po listopadu 89 mezi některými nadšenci objevily hlasité, až dosud skrytě vyjevované příznaky reakční nemoci, kterou jsem si pro sebe nazval: Zlatá monarchie!
Když šla žena po ulici, nebylo myslitelné, aby se jí proti ní jdoucí muž podíval do očí nebo aby na ni třeba zapískal...
Takto dojatě, přímo se slzou v oku, se v pořadu České televize Milost pro habsburskou monarchii vyjadřuje jedna z příznivkyň někdejšího k. und k. Rakouska-Uherska. Tito nadšenci mají dokonce doma sbírky ošacení z té krásné doby. A žena dodala, že když si oblékne šaty podle tehdejší módy, její osobnost přímo žije starou dobrou monarchií.
Prostě rakousko-uherská monarchie měla glanc. Nebylo žebráků, nebylo chudáků, nebylo prostitutek, nebylo zavšivených útulků pro nemajetné... Zatímco dneska jsou ulice plné hvízdajících mužů, kteří drze fixírují ženy na ulici a v metru a tramvaji jim sahají pod sukně a doslova všichni - až na pár zákonitě nezaměstnaných - radostně pracujeme na zvelebování znovunabytého humánního kapitalismu, k němuž nás postrčilo klopýtnutí přes ten podivný antihumánní socialismus.
A aby si milovník rakousko-uherské svobody a televizní divák ještě více užili, připomněl historik Jiří Rak, odborník na 19. století, jak vlastně pod křídly Habsburků český živel vzkvétal, jak si mohl bez problémů postavit české Národní divadlo, české Národní muzeum, jak mohl klidně vydávat české noviny, časopisy, knihy. A také připomněl, jak naši tehdejší historikové a politici vlastně plédovali za Rakousko-Uhersko. V té souvislosti pochopitelně neopomněl připomenout mimo jiné Františka Palackého, podle něhož nebýt Rakouska, museli by si ho Češi vytvořit.
Nu, nejsa odborník na 19. století, zalistoval jsem v internetové objektivní Wikipedii a o historikovi a politikovi Františku Palackém dočetl jsem se mj. toto: Roku 1850 se stal předsedou Sboru pro zřízení Národního divadla. V tomto roce začal být policejně sledován, proto se od něj odklonila spousta přátel a Palacký se stáhl do soukromí...
Politicky se začal angažovat teprve roku 1860, kdy podepsal Riegrovo memorandum císaři – stížnost na bezpráví páchaném na českém národě (zejména v oblasti jazykové) s žádostí o povolení založit české politické noviny. Výsledkem bylo založení (1861) Času a Národních listů.
Konec citátu.
Od té doby Franz Josef říkal nadšeně: To mě téši, že ste Čéši!
Takže pan historik jaksi zapomněl, že si ten český živel musel svůj český jazyk na monarchii vybojovat, a to za dost krvavých obětí, například při svatováclavských bouřích v roce 1848. A přitom - kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem. Takže Češi v habsburské monarchii si mohli hezky v klidu prožít dva životy - jeden česky a jeden německy.
Pochopitelně, že v pořadu České televize dostalo svůj díl i stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, který hrstka lůzy - podle pana historika někým ze zákulisí umně manipulovaná, takže nešlo o spontánní výron - v r. 1918 strhla jako symbol Bílé hory a poroby českého národa. Přitom Mariánský sloup byl, jak připomněl pan historik, postaven na počest tzv. Vestfálského míru, jímž byla ukončena třicetiletá válka.
A což teprve socha českého maršála Radeckého! Jakým právem jste ji, vy nevděční Čechové, strhli? Vždyť přece tento hrdina v Evropě proslavil české vojenství! Ovšemže ve prospěch habsburské monarchie.
Prostě, co vám, vy nevděční Češi, na té skvělé monarchii vadilo?
Jinými slovy, v televizním dokumentu nevyslovenými, co to ti tehdejší Masarykovi disidenti - Beneš, Štefánik, Klofáč, Kramář, Dyk a další - na začátku 20. století vyváděli? Vždyť národ se měl dobře, ba skvěle. Žil ve skvělých podmínkách, český průmysl vzkvétal (zlikvidován z valné části byl až v letech po Velké sametové listopadové kontrarevoluci), podmínky politických vězňů byly královské v porovnání s podmínkami politických vězňů v 50. letech 20. století, všeobecné volební právo - sice po dlouholetých tahanicích - také dostalo zelenou - tak co se vám, sakra, vy věčně nespokojení Češi, nelíbilo? A že se Franz Josef nedal korunovat za českého krále? No a co, stejně cítil lásku k »Mým národům«, které kvůli té lásce poslal na prvoválečná jatka.
A následník Ferdinand d´Este? Ten by přece, kdyby ho nevděční Srbové nezastřelili v Sarajevu, zavedl dokonce rakousko-uherskou federaci s rovnoprávností pro Slovany!
Tak co - sakra - se těm Masarykovým disidentům nelíbilo? Že chtěli svobodu pro český národ a samostatný československý stát? Ale proč a k čemu?
Z výkladu předloženému divákovi České televize vyplývá, že vlastně český národ jako celek rozpad monarchie nechtěl, že ho chtělo jen pár politických dobrodruhů, kteří se chtěli dostat k moci, a jimž se demagogickými hesly podařilo strhnout lůzu. A čeští legionáři, kteří zradili císaře pána na bojištích první světové? No to už je vůbec fuj!
Ale dokumentární pořad na ČT má ještě další nevyřčené konsekvence. Docela dobře si představuji císařské dvořeníny, jak v roce 1618 naříkají, co to ti čeští stavové vlastně chtějí, vždyť jim nic neschází, vždyť se mají dobře. A ještě dvě století předtím měšťany Města pražského a císaře Zikmunda, jak se - letící z Novoměstské radnice na vztyčená kopí husitů - rozhořčují, cože to ti kacíři vlastně chtějí, vždyť lid se má dobře.
Ale i v jiných zemích vidím obdobné obrazy, např. jak se francouzská královna Marie Antoinetta diví, proč ta lůza, když nemá na chleba, nejí koláče, anebo v Anglii, jak se tam zavedl parlamentarismus, když přece monarchie je to nejlepší, co člověk - s pomocí Boží! - vymyslel. Ale také vidím boje v Severní Americe, kde se bílí kolonisté diví, cože se to těm za provaz přivázaným negrům nebo věčně ožralým indiánům nelíbí. Vždyť jsou na zdravém americkém vzduchu!? Stejně tak byli zbytečně a neoprávněně nespokojení otroci ve starém Římě. A vidím, když jdu zase nazpět do našich věků, jak na troskách někdejších královstvíček a diktatur po celé Evropě, ale i jinde, vznikají různé republiky. Ale proč?! Vždyť tatíček panovník má ty své poddané přece tak rád!...
A což teprve Listopad 89. Byla to hrstka politických dobrodruhů, která přivedla lidi na Václavské náměstí a na Letnou proti vůli drtivé většiny národa. Nebo že by už v těch mrazivých dnech národ hodlal odvrhnout všechno, čeho si vydobyl za poslední století a zatoužil po návratu milované habsburské monarchie?
Jen jsem se podivil, že v onom televizním pořadu nedostali také slovo představitelé kléru katolického. Jako pevný sloup habsburské monarchie by si v něm tato církev prostor určitě zasloužila.
Ale nezoufejme, není přece všem dnům konec. Papež nám jistě 27. a 28. září dodá staronového božího kyslíku do žil a my si v nějaké příští revoluci jistě vybojujeme návrat ke starým zlatým časům, kdy muži nehvízdali na ulici na ženy a nekoukali jim do očí.
Protože svoboda pod rakouskou orlicí byla epe žúžo a habsburská monarchie měla glanc!
Autor: MIROSLAV KANTEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |