Tak to máme konečně za sebou. Fanynky a fanoušci se uklidnili, rádiové stanice přeladily na jiné notečky, Chodovští občané si oddechli od rámusu, proti němuž už předem marně protestovali, metro zase jezdí v prázdninových intervalech, autobusy se vrátily na své normální linky a noviny se vracejí k pomalu sílícímu předvolebnímu klání.
Byla tady v Praze zase po třech letech jistá popová hvězda, prý provokativní sexidol se světovým puncem, která v některých zemích rozčiluje rigidní katolický klérus, a která mně osobně může být ukradená, nicméně čtyřicet tisíc fanoušků do amfiteátru na Chodově na sebe ve čtvrtek večer přilákala. A teď se dostávám k tomu, proč o těchto zbytečných gigamegashow ztrácím zbytečné slovo.
Před branami provizorního amfiteátru museli fanoušci projít kontrolou. S sebou nemohli mít ani videokamery, o nahrávacím zařízení ani nemluvě, což se dá z komerčního hlediska pochopit, ale nemohli mít ani deštníky a pracovníci ochranky jim odebrali nápoje i aerosolové rozprašovače. Zakázáni byli rovněž psi, zábavná pyrotechnika a jakékoliv předměty, jež lze použít jako zbraně. Proti komu, proboha?
Také jsem před lety navštívil osobně dvě obdobné monstrakce. Obě s hudebníky, jejichž muzika mě oslovuje tisíckrát víc než nějaká vyskákaná blondýna.
Poprvé to bylo před čtrnácti lety, kdy jsem dostal od svého tehdejšího zaměstnavatele zadarmo lístek do pražské Sportovní haly na Stinga. Seděl jsem na nejhořejší galerii, v dálce přede mnou byl Sting velký asi jako pohádkový Paleček, i když jeho muzika byla velká a skvělá. Podruhé to bylo tuším před dvěma lety, kdy jsem si za patnáct set koupil lístek na dalšího mého idola, Phila Collinse, který se po letech vracel na světová pódia. Svou pěveckou a laserovou show předváděl na prostranství vedle vysočanské Sazka Arény.
A tentokrát už jsem byl dokonale otrávený (nikoliv z hudby), protože také já jsem musel nechat u vstupních turniketů plastovou láhev s dobrou vodou, třebaže jsem argumentoval, že kvůli svým ledvinám musím často pít. Diktátorsky jsem však byl ochrankou přinucen zakoupit si pití u příslušného stánku, jen aby z toho pořadatel, tedy příslušná agentura, co nejvíc trhla. Dvě hodiny jsem otráveně chodil po areálu a prodejcům do očí se ušklíbal nad nehoráznými cenami pití, laskomin, různých jídel, triček, fotografií či publikací. Ještě že ten záchod byl zadarmo. Dokonce jsem zjistil, že je k dispozici i cisterna s vodou.
Také tentokrát jsem měl lístek nějakých sto metrů od pódia, takže muzikanti byli »takhle prťaví« a pokud bych na ně chtěl koukat »face to face«, musel bych dát za lupen minimálně jednou tolik a čtyři hodiny ve stoje či váleje se na zemi čučet před pódiem, než to vypukne. Je sice pravda, že obří obrazovky mi muzikanty zprostředkovaly zblízka, jenže na televizi se můžu koukat doma.
A říkal jsem si, že kdyby to šlo, pořadatelé by určitě »arénu« ještě dvakrát tak nafoukli, jen aby se tam vešlo co nejvíc lidí. Protože o to právě u takovýchhle zbytečných megapodívaných jde. Narvat na ně co nejvíc lidí, jen aby agentura - a pochopitelně také hvězda - na tom co nejvíc vytřískaly. A tobě, blbečku, nenechá ochranka přinést si do hlediště ani tu pitomou vodu. Také by mě zajímalo, kolik a kterým novinám, rádiím a televizím tyto pořadatelské agentury platí za (inzertní) články zvoucím na takovéto gigamegapodívané. Nevím, ale myslím, že až na vybrané výjimky nic.
Prostě o žádné takové pri-madony v živém provedení na stometrovou vzdálenost už nikdy víc nestojím. A jen si říkám: Zlatá, upocená Lucerna, kde je sice nedýchatelno, ale muzika je bezprostřední.
Pražský koncert americké zpěvačky Madonny přinesl velkou převlékací a taneční show, písně z poslední desky i osvědčené hity i očekávané provokace. V přírodním amfiteátru na pražském Chodově dnes jednu z komerčně nejúspěšnějších hvězd světového showbyznysu sledovalo podle pořadatelů přes 40.000 diváků. Koncert v rámci obnoveného turné Sticky & Sweet zahájila Madonna usazená v křesle s velkým M. Už úvod vystoupení, při kterém z obřího pódia zazněla stejně jako na předchozích štacích aktuálního turné píseň Candy Shop z jejího posledního alba Hard Candy, připravil diváky na očekávanou velkou laserovou show s využitím bohatého světelného parku. Proti loňské podobě turné Sticky & Sweet byla lehce změněna choreografie Candy Shop, cukrovinkové pozadí bylo vyměněno za video od Marilyn Minterové zvané Green Pink Caviar. Už v následující písni Beat Goes On nešetřila Madonna na choreografii, když se na obrovském pódiu objevil spolu se spoustou tanečníků bílý Rolls-Royce. Množství tanečníků a tanečnic doprovázelo také hit Vogue a zejména Into The Groove. Při něm Madonna rozezpívala velkou část publika a zaujala převlečením, když v červené sukni a černých podkolenkách se švihadlem vypadala jako nezbedná školačka. Jindy nasadila drsnou rockerskou image s kytarou v ruce nebo navlékla typické černé kraťasy.
Úspěšné turné Sticky & Sweet zahájila Madonna už loni. I díky němu se stala nejvíce vydělávající hvězdou populární hudby za loňský rok. Vyneslo jí 230 milionů dolarů a vůbec poprvé se rozhodla své turné prodloužit.
Před branami museli fanoušci projít kontrolou. S sebou nemohou mít videokamery, nahrávací zařízení ani deštníky a pracovníci ochranky jim odeberou nápoje i aerosolové rozprašovače. Zakázáni jsou rovněž psi, zábavná pyrotechnika a jakékoliv předměty, jež lze použít jako zbraně.
Autor: MIROSLAV KANTEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |