Pohledy klíčovou dírkou do alchymistovy dílny

   Básník Pavol Janík je mistrem slovenského jazyka (jazyka, jenž nám zní poetičtěji než „tvrdší“ čeština či němčina) a v tomto pojetí se jeví jako pokračovatel avantgardního, resp. modernistického slovesného umění, spisovatelů, kteří nechtěli „dělat umění“, ale tvořit, vytvářet umělecký svět autonomní, jakkoli také replikující na události světa mimouměleckého, svět osvětlující novým světlem (kupř. neologismem, kalambúrem, katachrézí, jiskřivou metaforou, „zcizovacím efektem“, zdivadelněním a karnevalizací apod.) naše vnímání reality, toto vnímání dekomponující a problematizující, a tak uvolňující. Týká se to plnou měrou i českého výboru z jeho poezie TŘETÍ SKUPENSTVÍ MUŽE (Periskop, Příbram 2009).
   Avantgardní umělec musí a současně chce svým dílem nějak ovlivňovat skutečnost: když ne avantgardně „měnit“, alespoň ji problematizovat coby domněle „konečnou“, „neměnnou“, „logickou“, „užitečnou“, a to prostřednictvím uměleckého znaku a jeho komplexních významových a významotvorných schopností (text čteme i jako autorův názor, stanovisko k něčemu – např. k „estetice zabíjení“ a „humanitárnímu bombardování“ atp.), textu, který se obrací k moudrým a znalým nebo k těm, kteří jimi chtějí být. Jak velkou má kdo lžíci, tolik si nabere, soudil kdysi český básník Vladimír Holan, a tento příměr platí v plné míře pro Janíkovu tvorbu.
   Od avantgardy však Janíka odlišuje nedůvěra ve velké ideologické konstrukce, dříve v primitivně pojatý marxismus, dnes pak „nový světový řád“ v pojetí vítěze studené války a jeho vnucování tzv. svobody a demokratické civilizace. Básník tedy nechce být předvojem, článkem kolektivního boje za „nový svět“, není futuristou ani surrealistou, agitujícím stoupencem proletkultu, aktivistou třídního boje, je spíše skeptickým, racionálním, nepříjemně voltairovským komentátorem, analytickým svobodným duchem, jenž vane všemi směry, ale také mimořádně poučeným, sečtělým a vzdělaným v oblastech, jež jako by do poezie nepatřily, v oblasti politologické, sociologické, kulturologické.
   Je rovněž pilným literárním, filmovým a divadelním kritikem a duchaplným žurnalistou (fejetonistou i esejistou). Janíkovy básně tak prozrazují jeho interpretační schopnosti přesahující hranici intimní lyriky, čisté básnické hry, eskamotérského kouzlení čerpající z ducha jazyka, pouhé zábavy. Ovšem i tam, kde pracují s komikou mozaiky lexikálních zrcadel a s magií čistého jazykového tvaru, mají mimořádnou slovesnou hodnotu.
   Janíkovu básnickou tvorbu nelze definovat jedním poetickým principem, což ukázal sborník Život a dielo Pavla Janíka (Nitra 2005, do sborníku jsem přispěl i několika margináliemi). Pokusím se upozornit na některé zajímavé metody či postupy, které jsou velmi „produktivně“ využity v uměleckém tvaru.
   Tou první je umělecky přehodnocená paronomázie, nejčastěji definována jako „rétorická a stylistická figura“, jejímž základem je „nepatrná změna slova, jíž slovo nabude nějakého vedlejšího významu“ nebo také „užití slov od téhož základu s málo změněnou funkcí“ (Slovník antické kultury. Praha, Svoboda, s. 254). V paronomázii se kombinují slova zvukově blízká bez toho, že by mezi nimi byla významová podobnost, takže vznikají nejen shluky podobně znějících slov, ale jsou vytvářena slova nová či jsou slova a obrazy konvenční nově dekomponovány a etymologicky vyloženy. Z pouhé figury se však může stát umělecká metoda, způsob interpretace látky a organizace umělecké výpovědi, jejíž výsledek označme jako „kontextovou figurativnost“, což je jeden ze znaků Janíkovy tvorby.
   Ve sbírce Do videnia v množnom čísle (1985) čteme krátkou (pětiveršovou), civilně laděnou báseň nazvanou Písmeno. Ocitujme ji: „Čítal som dnes v novinách, / že sa volieb zúčastnilo trinásť miliónov holičov. // Úžasné. / Jediné písmeno / a je z toho hotová báseň.“ Z tohoto elementárního básnictví, v našem případě paragramu – tiskové chyby, z této elementární kontextové významové schopnosti písmen, hlásek, slabik, morfémů, gramatických paradigmat a slovotvorby (derivace, kontaminace, kompozice apod.), až po rovinu syntagmatickou a vyšší, intertextovou a metatextovou, vychází tvorba mnoha českých, slovenských i světových spisovatelů.
   I v českém prostředí byl využíván mnohostranně na půdě kabaretu a varieté a i v slovní komice (tzv. hlíně) Osvobozeného divadla – od bezpředmětné dadaistické slovní komiky přes princip „ozvláštnění“ až po nástroj společenské kritiky. Připomeňme v této souvislosti jen název výboru z poezie Ivana Wernische PŮJDEME DO MŮ, kde grafika titulu (velká písmena) a rozdělení slova vytvářejí dva významy: jednak kontext cesty do míst důvěrně známých, možná banálních, jednak kontext cesty do čehosi zvláštního, tajemně a orientálně znějícího, snad dálněvýchodního. Aktualizační ozvláštňování je jedním z rysů moderní umělecké tvorby. Princip sám o sobě je známý z dětské literatury (např. Lewis Carroll a jeho tematizace dětského folklóru a vidění světa), z písňových textů i reklamního sloganu, dětských jazykových, ba i logopedických her, z projevů parafázie, uplatňoval se ve futurismu a dadaismu (připomeňme např. Chlebnikovovu báseň Zakletí smíchem), ale má pradávné tradice rétorické, stylistické, dialektické, o nichž svědčí antická teorie řečnictví i poetika, využití tzv. figur (sluchových, gramatických a významových) a tzv. tropů.
   Virtuozita a kreativita slovesného umění Pavla Janíka se projevuje v intertextovosti, racionálně tvořivém postoji k pretextu, např. satirickém, parodickém a travestujícím (v tomto punktu je blízký např. Karlu Sýsovi). Je mu vlastní dekompozice a rekompozice na úrovni slova, slovesného obrazu (daného frazeologismem, příslovím etc.) i celého žánru. Žánrovost, pociťovaná prozódie i rytmus, výrok, fráze, popěvek, přísloví, modlitba, veškerá jazyková realita je přehodnocována principem variace, dekonstrukce a rekonstrukce, jež těží z paronomázie. Nesčetné kalambúry, vnitřní rýmy, neologismy, jazykově etymologické i metaforické sémantické kreace vítězí v Janíkových jazykových hříčkách a aforismech, prozrazujíce mimořádně invenční osobnost, která vsadila na intelekt a rozum jako prostředek odhalení primitivity a absurdity. Píše-li Andrej Ferko, že Pavol Janík má „vysoké IQ“, není to míněno jen jako kompliment.
   „Medzi dvoma krajnosťami / nie je nijaký rozdiel, / ale je medzi nimi všetko ostatné“ – těmito vlastními verši jako mottem uvádí sbírku „Satanovisko“ a ukazuje nekonečnost slovesné kreativity. Texty mají žánrově nejblíže k veršovaným aforismům, ovšem nejednou "zkráceným", eliptickým. S nimi je spojuje i "vymezovací" strategie, místy sugerující dojem definice, jakéhosi kvázivýkladového slovníku. Jeho verš je důvtipný a sémanticky bohatý: hlavním poetickým postupem se stává kreativní textová dekompozice a na ni navazující re-kompozice, tedy originální práce s pretextem: vzniká dekomponované (roz-ložené) slovo, kupř. novou transkripcí („McČeň“ jako nová „transantlantická transkripcia“), rekomponované pojmenování („dojmenování“) nebo travestovaný výrok. Formálními projevy slovesné hry se stávají poměry v rovině hláskové (fonetické i fonologické), morfologické a slovotvorné, resp. etymologické. Například „šampaňské pro dámy“ je prostě „šamdamské“, a tento neologismus má průhlednou motivaci, poetický šarm i jemně noblesní hravost. Je to nejjednodušší projev elementární slovesné tvorby v nejvlastnějším slova smyslu – tvorby čehosi nového, logicky neologického, smysluplného, spojujícího dva významové plány. Princip ve své zásadě avantgardní, z něhož pak vyrůstají nejrůznější avantgardní koncepty, počínající futurismem, dadaismem, poetismem či surrealismem. Tento princip má mimořádné a nevyčerpatelné výrazové i pojmenovací potence, pokud se jej zmocní tvořivá umělecká a intelektuální osobnost, znalá nejen tajů alchymie a laboratoře, v níž se vytvářejí slova a pojmenování, ale především osobnost integrální, jistá si svými schopnostmi a mimořádně inteligentní. Rovněž dostatečně poučená, vzdělaná, mající přístup nejen do zákulisí „slov“, zkušená, a přitom dostatečně skeptická, přirozeně nedůvěřivá k fetišům všeho druhu.
   Dekompoziční a rekompoziční strategie v paronomázii zasahuje i básnické texty, jejichž motivační bází je tematizace civilního (třebas absurdního) životního prožitku, kupř. opakovaných a stereotypních situací. Příznaková je v tomto směru báseň nazvaná Zvratné zámeno psa. Báseň sice reaguje na realitu tzv. reálného socialismu, avšak její interpretační možnosti jsou podstatně širší, možná i proto, že ona „zvratnost“ a schematismus jsou vlastní i dnešní společnosti, srov. schéma výkon-spotřeba-spotřeba-výkon. Tento stereotyp je možné tematizovat veristickými popisnými prostředky, ale také „janíkovsky“, tedy gramatickým imperativem a sémantickou aktualizací druhého a čtvrtého pádu slova „pes“ (ve slovenštině i v češtině „psa“). Zvratné zájmeno i tvar slova pes jsou zaměnitelné a tzv. smysluplné. Tato zástupnost a zaměnitelnost vytváří nové významové pole člověka jako psa, čehosi manipulovaného, a přitom jakoby hýčkaného, báječného psího světa pod psa. S podobným postupem se setkáváme v básni „Strom v prvej osobe jednotného čísla“ ze sbírky Hurá, horí!, v níž je aktualizován existenciální význam slova strom, jakkoli se v něm ukrývá tvar slovesa být, tedy „som“.
   Už samotný název jedné ze sbírek Janíkových - Satanovisko - čteme jako „stanovisko satana“, nebo přeneseně jako stylizované ironické hledisko vrhající interpretační světlo na celou sbírku (ostatně ilustrovanou Ivanem Popovičem nejen rokokovými obrázky čertů, ale také hravě dětskými karikaturními perokresbami). Slovo „stanovisko“ je pretextem k „satanovisku“, vzniklému novátorskou mesaliancí (kontaminací) se slovem „satan“. Jde o první stupeň de- a re-kompozice, projevující se navenek změnou jedné hlásky, přesněji – jejím doplněním. Změnou hlásky, popř. jejím doplněním či vypuštěním, nezřídka v kombinaci s travestií pretextu všeobecně známého, se dociluje komického efektu: např. část textu slovenské hymny „Nad Tatrou sa blýska, / hromy divo bijú“ je travestována změnou posledního slova, a to párovou neznělou hláskou „p“ místo „b“, a hymna slovenská označena jako „Alkoholická hymna“. Do nových etymologických vazeb vstupují prostředky slovotvorby i základ pojmenování, a to na základě např. zvukové blízkosti: „Slovensko – Vlasť slov“ nebo „Odstraňovanie hadov – Odhadovanie“ . Výrazně se uplatňuje kalambúr, využívající zvukové shody nebo polysemie slov.
   Jako pretext může vystupovat i mýtus, resp. jeho složky, např. jánošíkovský, jehož součástí jsou tři motivy, které jsou spojeny s Jánošíkovým polapením a umučením, a to hrachu (vrženého Jánošíkovi pod nohy), háku (na nějž byl naboden) a žebra (za nějž byl zbojník pověšen). Celý jeden oddíl sbírky, nazvaný Desať hrmených, přináší deset aforismů uvedených žánrovou charakteristikou: „nové filmové variácie na tradičnú tému“, a právě tyto tři motivy jsou zde s mírnou dávkou cynismu variovány, tedy de- a re-komponovány. Např. s využitím grafické podoby příbuzných slov („háklivý“), hokejové terminologie (hákování), frazeologismů (má to háček, mít na háku), frází-hesel, skandovaných davem (Havel na Hrad! – „Junák – na hák!“), jakoby mylně transkribovaného písňového textu o rudém partyzánovi („Oheň v srdci, hrach pod nohami“) apod. Každý aforismus uvádí žánrová charakteristika pretextu i nového textu ("metatextu"), která vtiskuje větám další komický, divadelně, filmově či jinak spektakulární rozměr, např. erotický („príbeh muža s háklivým koncom“). Básník, podoben starozákonnímu Bohu – hrnčíři, si se slovy a lexikální hmotou dělá, co se mu zlíbí…
   Zajímavou podobou de-kompoziční a re-kompoziční, neologizační strategie, blízké avantgardě a v něčem i postavantgardě, je hravý a polysémantický palimpsest a metatext v podobě mimořádně originální – co slovo, to většinou hapax legomenon (slovo uplatněné jen jedinkrát a de facto neopakovatelné, „nezcizitelné“). Ta je uplatněna v básni nazvané Libratislava – Moskvas a spať. Epický subjekt si podává ruku s tiskařským šotkem, vypravěč sugeruje dojem, že trpí paralálií, parafázií, v deformacích a kontaminacích slov se projevuje paralexie, jakkoli palimpsest zachovává pravidla slovenské gramatiky. Původní text jakoby prosvítal, místy je však v travestované a transponované podobě téměř nesrozumitelný – pečlivé pročítání původní pretext samozřejmě odhalí, což je pro recepci mimořádně důležité: básnická hra, kterou autor předvádí (a nikoliv samoúčelně) je aktualizovatelná právě na pozadí původního textu jako prostředek parodizace, přesněji - karnevalizace látky. Signalizuje její zpanoptikálnění a burleskizaci. Paralelní světy a fragmentární významy, konfrontace a jazykové špílce nejsou svévolné a bláznivé.
   Avantgardní princip aktualizace a dezautomatizace se projevuje i tam, kde nejsou uplatněny realisticko-symbolické, neologizační nebo etymologické paronomázie. Jde o tzv. obrácenou optiku, v níž si komponenty ustálených frazeologismů (přísloví, pořekadla, okřídlená slova atp.) vyměňují místa nebo jsou doplňovány, aby byla odhalena nepřirozenost, dokonce zrůdnost zobrazovaného jevu. Metoda je spojena nejednou s racionálně symbolickou strategií. Pořekadlo „stará láska nerezaví“ je „přejmenováno“ pomocí paronomázie na „stará líška nehrdzavie“, kde metafora lišky – lstivého, chytrého lupiče a predátora – symbolicky prostupuje celou básní v podobě žluté barvy, smrti ze zálohy, stírání stop, tryskající krve, smaragdových očí světélkujících ve tmě apod. a vytváří spojnici s „pouštní liškou“, nacistickým maršálem Rommelem.
   Tento motiv se ovšem spíná i s jiným významovým okruhem, zvláště motivem pouště („púštnik“ – „pustovník“) a její písečné žluté barvy. Nikoli neologismy, nýbrž syntagmata s jedním lexikálním paronymem vytvářejí sémantické řetězce, jež jsou spojeny nejen akusticky, ale i významově. Nejde mu zde o etymologii fráze, syntagmatu či slova, nýbrž slova podobně znějící jsou zasazována „nepatřičně“ do ustálených pojmenovacích vazeb. Syntagmata typu „smrť si z nás strieľa“, „trhavá streda“, deň sa strieľa s nocou“, „strieľanie ročných období“, „striedanie striel“ vytvářejí v katachrézi obraz totální, „pulzující“ války, aktualizované sdělení sugeruje rozměr válečné reality.
   Samotná alchymie slov a slovních významů, tedy umělecká laboratoř a experimentování, daly vzniknout experimentální, konkrétní poezii. V české literatuře je využívána plejádou literátů, má samozřejmě dlouhou tradici, kterou bychom mohli sledovat od středověkých drolerií a carmina burana přes dadaismus až k postmodernismu. Z českých autorů připomeňme Voskovce a Wericha, hry poetistů, ze současných autorů perzifláže Karla Sýse, hříčky Ivana Wernische, Pavla Šruta, nonsensové hry a prózy Ivana Vyskočila či Jana Schmida ad. Je součástí ozvláštněných reklamních sloganů i politických hesel. Populární kultury a popartu.
   Pavol Janík však umělecky překonává „pouhou“ pop-kulturu a „pouhé“ laboratorní umění písmen a hlásek nejen skutečnou virtuozitou tvorby, nápaditostí, sémantickou mnohostranností, ale i aspektem, jenž bývá někdy vykazován z literatury jako „neliterární“, pokud budí interpretův ideový nesouhlas či není umělecky zvládnut. Tímto aspektem umělecké výpovědi je vlastní noetické, humanistické a občanské stanovisko, v němž se estetický prvek jako nesporně řídící nezapře.
   Překlady Janíkových básní představují vždy velký, mimořádně složitý problém, s nímž se musí každý vyrovnat po svém. Básník Karel Sýs se role překladatele zhostil s originalitou sobě vlastní. Janíkova báseň Zvratné zámeno psa hojně využívá slovenského zájmena „sa“. Tuto báseň v bulharském (Teatr život. Přel. V. Rakovski. Sofie 2003), makedonském (Popravkata na Titanik. Přel. S. Lekoski. Skopje 2005) ani ruském výboru (Počinka Titanika. Přel. D. Anisimovová, N. Švédovová a E. Tambovcevová) z Janíkových veršů nenalezneme. Báseň Strom v prvej osobe jednotného čísla ze sbírky Hurá, horí! např. v ruském překladu E. Tambovcevové také rezignuje na gramatickou hru s prézentem slovesa („som“), vetknutým do nominativu substantiva „strom“. Zde je patrně možné jen přebásnění, modelová tvorba, či jen rezignovaně uznat fakt nepřeložitelnosti některých Janíkových veršů.

   Knihu si můžete koupit nebo objednat v redakci Obrysu-Kmene za 100 Kč

Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)