Letos slaví ruský týdeník Litěraturnaja gazeta 80. výročí vytvoření sovětské verze.

   Jurij Poljakov, její 31. redaktor, ji hodnotí jako nejsvobodomyslnější, intelektuálně nejodvážnější a nejnespoutanější list epochy socialismu. Uvádí, že starší generace má dosud v paměti její znepokojivé diskuse, články a studie, napsané podle principu „Nemohu mlčet!“ a znamenitou rubriku „Kdybych byl ředitelem já…!“ Z celé země přicházely tisíce dopisů – návrhy, nápady: jak zdokonalit elektroměr v domě nebo jak od základů reformovat socialismus… Ano, jistě, byla to povolená odvaha a opozice zkoordinovaná v ÚV. Toto povolení se však muselo umět využít a konvertovat je v dobrou žurnalistiku. Bylo třeba získat ty nejlepší a nejrozmanitější spisovatele epochy. A je třeba říci, že kolektiv listu svoje možnosti využil s talentem. Ostatně poté, co jsme prožili nějakou dobu v kapitalismu s demokracií, přesvědčili jsme se o tom, že „svoboda slova“ se od „všemohoucnosti cenzury“ nezřídka liší pouze „délkou vodítka“… A sama svoboda je občas pouhým přijatelným stupněm donucení.
   Za svých 80 let prožila Litěraturnaja gazeta obnovená Maximem Gorkým jak socialismus v jeho různých podobách, tak Velkou válku, „oblevu“ i stabilní stagnaci; jak vábení přestavby, tak i liberální otupení 90. let a svody suverénní demokracie… Byly vzlety. Byly chyby. Byly milionové náklady. Bylo i zasloužené ochlazení čtenářů. Dnes vede list, neustále rozšiřující okruh příznivců, závažný dialog o naší velmi složité době, kdy se nespravedlnost stala normou a zdravý rozum exotikou. Nedávno jsme se pokusili obnovit rubriku „Kdybych byl prezidentem já…“ A téměř nikdo se neozval. Nevíra v to, že se rozumná věc může stát skutečností, to je ta nejnebezpečnější nevíra. Nynější generace pracovníků kolem týdeníku Litěraturnaja gazeta pracuje pro to, aby lidé přece jen věřili…
   Významný básník Jevgenij Jevušenko, jehož dílo Litěraturnaja gazeta publikuje od r. 1953, ve svém jubilejním článku konstatuje, že nesmí upadnout v zapomnění to vše dobré, co učinila sovětská literatura a její list, nelze však ani příliš idealizovat její tehdejší podobu, jako epochu, kdy byla jak nezapomenutelná vítězství, tak i tvrdosti ve vztahu k vlastnímu lidu, na něž rovněž nemůžeme zapomínat…
   Nejsilnější částí listu v sovětské době byla jeho vnitřní publicistika, která vyzdvihovala sociální problémy. Četla ji celá země. Dobrý byl Klub 12 židlí (podle románu Iľfa a Petrova, pozn. red.) a ten nyní kdoví proč ztratil svou nabroušenost. V kritice se do paměti vrývaly články zcela mladých V. Ogněva, S. Rassadina a B. Sarnova – bylo by je třeba častěji využívat zvláště k posílení velkých diskusí o velkých dílech. Za takové považuji román D. Bykova Odepsaní (Spisannyje), přičemž by bylo dobré posoudit jeho úžasnou energii, z níž vyletěly tři monografie – o Pasternakovi, Gorkém a Okudžavovi, svazek veršů a množství politických fejetonů. Litěraturnaja gazeta čas od času činila objevy v poezii. Takovým byl kdysi článek I. Erenburga o Borisovi Sluckém, který nám odhalil velkého básníka. Svou novou poetikou ohromilo první dílo Andreje Vozněsenského.
   Přiznejme si, že kromě „Literárek“ nemáme teď žádný jiný tiskový orgán, jenž by se pokusil sjednotit nejrůznější spisovatele, kteří se cvičí v tom, že se navzájem nezdraví a bojují o ceny „pouze pro ty své“. Takže společným úkolem spisovatelů je nedat listu zmizet nebo se přeměnit ve skupinově uzavřený orgán. Jak můžeme pomoci? Přece našimi verši, povídkami, články a nápady. Stálými osobními sloupky.
   Redaktor J. Poljakov, který zaslouženě vytýká mnohým tak zvaným liberálům netolerantnost ke všem, kdo k nim nepatří, oprávněně dodává, že i samozvaní vlastenci nepřehánějí tolerantnost ke všem, koho považují za liberály. Tady bychom měli být opatrnější, protože osvícený, upřímný liberalismus je základem všech demokratických hodnot a vůbec není v rozporu s vlastenectvím.
   Vítám to, že „Literárky“ na rozdíl od mnoha našich listů nadále obhajují právo poezie na existenci a pravidelně i štědře tisknou básníky – jestli ne vždy dobré, v každém případě různé. Je třeba vést stálý sloupek povídek – máme teď velkou spoustu nadaných prozaiků. Vydavatelé nyní neradi tisknou knihy povídek. Jestliže však budou spisovatelé vědět, že na jejich dílka neustále čeká Litěraturnaja gazeta, tento žánr se obrodí, stejně jako žánr autorských sloupků. Domnívám se, že je třeba opět zavést v rámci listu sdružení pro mladé se stálým vedoucím a možností publikovat. A ještě je zapotřebí komerční dceřiný podnik Spisovatel – čtenář. Zpočátku bude stačit jeden pracovník s moderním vybavením a inteligentní podnikavou hlavou, který by miloval literaturu a byl dost energický pro pořádání stálých tvůrčích večerů pod značkou „LG“ s nejlepšími básníky a prozaiky. Rovněž by měl pomáhat málo známým spisovatelům, aby se postupně stali známými a přežili v této době s nízkými honoráři.
   J. Poljakov začínal kdysi verši a napsal silnou miniaturu o tom, že dnes se nikdo po Kristovi nedokáže projít po vodě, zřejmě proto, že tehdy byla voda hustší a hutnější.
   A tak je naším hlavním úkolem usilovat o to, aby kvalita jak novinářských materiálů, tak i veršů, prózy a článků byla hustší a hutnější ve smyslu obsahu i formy, a pak přejdou „Literárky“ i ruská literatura dokonce po rozbouřené hladině krize, aniž se potopí.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)