Název CESTA JAKO MARIJÁNKA (Repronis, Ostrava 2008, ilustrace Petra Exnera, doslov Karla Vůjtka), pod nímž Jaromír Šlosar vydává své „črty, deníky, reportáže“ ze svých cest, podle textu na obálce „výletních, skoro by se chtělo říci poutních“, je jako knížka sama: zavádějící. Zní folklorně, folkloru je ostatně v lakonických textech ostravského televizního dokumentaristy (mj. cyklus Náš venkov) požehnaně: Lužici v Sasku absolvoval s Lašským smíšeným pěveckým sborem, na Maltě byl jako reportér České televize s folklorním souborem Hlubina, z Halenkova si přivezl Valašskou voničku, ale i tam, kam se vydal jako prostý turista, měl oči otevřené a uši vymyté pro místní svéráz. Ale už v osmém textu, ve zprávě o výpravě za Edou od čtvrté do šesté (ráno) Mezi kozy je jasno, že marijánka se do názvu knižního celku nedostala z nějaké lidové písně: Eda tam Jaromírovi vypráví o osmnáctileté holce, které se ujal, když ji vyhodili z bytu, protože brala drogy, ale kterou si našli kumpáni a zas „všichni hulili marijánku“. Marijánka v názvu tedy znamená opojení; cestování je pro Šlosara totéž, co pro jiné droga.
To cestování je i není dnešní; je hektické, „nahlédnout a dost“, doba obvykle dostatečná jen pro momentky, ale básník, a Jaromír Šlosar je básník, i když právě nepíše verše, postřehne i za okamžik víc než jiní za celý život; a není hektické, protože si Šlosar osvojil, k čemu ho vedl jeho guru v pohledu na přírodu, na lidi a také na psaní Jaromír Tomeček: osvojil si umění se zastavit. To mu umožňuje vidět, co lidé spěchající (za zisky a za požitky vnucované reklamou) vůbec nevidí. A umění se zastavit ho vede k umění se pozastavit nad tím, co „se nemělo stát“. Neurvale dravé kořistnictví bezohledně likviduje klid, přírodu, život. Citované třístránkové vyprávění o Edovi mezi kozami končí: „V lese jsem hledal starou zarostlou cestu a hranečník. Ale kámen jsem musel minout. Takový tu byl život! Pak si přijde nějaký zbohatlík z města a je po všem.“
Šlosarova Cesta je „jako marijánka“, ale i „jak učebnice zoologie“ (Morávka) a dodejme jako atlas botaniky. Jak tomu učil Olbracht: ne pták, ale orel, jestřábi, sokol stěhovavý, ne strom, ale břízka, makyta, jasan, jilm. Šlosar umí najít místa (ne náhodou na pomezi Moravy a Slovenska a na něm), kde ještě necítit „prosáknutí turismem“, kde nalézá i „uprostřed shonu doslova oázu klidu“. Přitom si nese světem své rodné Ostravsko (do deníku z Benátek si zaznamená, že „Mestre za vodou dýmá a ježí se jako Vítkovické železárny“ a nemá sklon líčit místa svého srdce jako idylu – baladický příběh Z jiného světa ví i o krutosti života v ještě nezkažené přírodě a s ní. Cesta jako marijánka však zdaleka není jen teskným putováním za místy, kde je snad Poslední ráj (řečeno názvem jedné prózy); je i knížkou člověčiny, ke které patří umění jíst a jídlo vychutnávat, a knížkou přátelství a kultury. K nejlepším stránkám patří dvě, kde autor vzpomíná, jak se svým přítelem, rusistou po celý život píšícím o Čechovovi, Gorkém, Šukšinem atd. (ovšemže míněn rusista a prozaik Jaroslav Sekera, nad jehož rakví Šlosar před dvěma roky mluvil) podnikli Výlet na Gruň, jak tam jeho valem už stárnoucí přítel ožil, když si s ukrajinskou chatařkou a její dcerou mohl pohovořit rusky a když mu ta dcera říkala své verše. Pointa pro Šlosarův smysl pro paradoxy dneška příznačná: cože ta Marinka (že by opojná jak marijánka?) v Kyjevě studuje? Management a marketing.
Autor: MILAN BLAHYNKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)