Neúnavný Jaroslav Váňa, jehož edičnímu tempu by stačil jen recenzent málem nic jiného nesledující, vydal během několika málo měsíců pět knižních titulů v rozsahu 20 až 180 stran. Pracuje soustředěně, ty sešitky a knížky k sobě patří, vnitřně souvisí, mají společného jmenovatele co do místa (moravský Šternberk, v němž a jímž Váňa žije) i co do zájmu, úsilí a věrnosti přátelům a tvorbě; přitom je každý ten tisk jiný.
O Váňovi autorovi jako hledači „dobré míry“ životní jsem psal v Obrysu-Kmeni před rokem nad knížkou Milé promile. Sešitkem SETKÁNÍ ROKŮ 2008-2009 se připomíná Váňa veršující. Nejlepší je ve verších inspirovaných hudbou („Na harfu hrají andělé / zpočátku trochu nesměle / Klopýtají o falešné tóny / špatně rozhoupané zvony“), ale Váňa ví, že v poezii je zatím jenom na návštěvě, vždyť píše: „Povídky píši nejraději / kvetou vlastním květem...“ Knížka NEKROLOGY, „soubor epitafních povídek a fejetonů“ (vyšla rovněž nákladem vlastním), svazeček devíti povídek, devíti nekrologů a jedné parafráze dokládá, že Váňa jako autor je doma v umění vyhmátnout charakteristické životní epizody i v dovednosti portrétovat taktně, přejně, se smyslem jak pro lidské přednosti, tak slabosti. Nevybírá si postavy obecně známé za obvodem města a okolí, ale ať je to někdejší ředitel motoristických závodů Ecce homo, ať vojenský lékař nebo odvážná učitelka mateřské školy, to nekrologové resumé jejich života v pravidelném kontrapunktu s víceméně rozmarným vyprávěním z jejich života vždy stojí za přečtení.
Mezi lidmi, jimž se v Nekrolozích dostalo příběhu a rozloučení nad rakví, je i překladatel, kameník a také básník Josef Sedlák. Absolvent kamenické školy je širší čtenářské obci znám jako překladatel prózy, především ruské (na třicet titulů vyšlo pod jeho jménem, dalších dvacet podepsali jeho přátelé, když jeho jméno bylo na černé listině). Až po své pětasedmdesátce se dal pohnout, aby vydal knižně i své básně (Kam odlétají ptáci, 2002; Trn z paty, 2006). Už na přípravě těch (zčásti se kryjících) svazků, které oprávněně vzbudily pozornost, podílel se anonymně Jaroslav Váňa, který teď připravil k vydání jednak Sedlákovy básnické juvenilie JARNÍ VÍTR (rekonstrukce sbírky připravované už roku 1947), jednak jeho překlady hlavně z ruské (a několika ukázkami z polské a německé) poezie DOBROU NOC MAJOLENKY, DOBROU NOC VRÁNY (obě knížky vydalo město Šternberk). Jak Jarní vítr, tak překlady z pětadvaceti básníků od Puškina k samizdatovým autorům představují Sedláka jako kultivovaného pokračovatele v Horově básnické a překladové poetice. Pravidelně přesvědčivější jsou jeho překlady básní dosud překládaných u nás buď méně, anebo vůbec ne; u takového Lermontovova Borodina, Kozácké ukolébavky nebo u Goethova Večera mistrovské překlady předchůdců zaháněly Sedláka k řešením sice původním, ale ne vždy šťastnějším. Knize se dostalo pěkného pojmenování podle závěru Galczyńského Wierszyku o wronach (Sedlák přeložil název jako Veršík o vranách, přesnější by byla Básnička o vranách).
Až po vydání Nekrologů zemřel Váňův přítel Igor Hejmovský; z jeho pozůstalosti Váňa pohotově uspořádal a Přátelé Dionýsova džbánku vydali sbírečku básní veršujícího lékaře PSÁNO DOUTNÍKEM. Myslím, že Váňa význam Hejmovského veršů v doslovu přátelsky přeceňuje, ale městu Šternberk slouží i tak ke cti, že na vydání přispělo. Není mnoho měst, kde na radnici vědí, že je lepší dát peníz na ušlechtilé úsilí o poezii než na doslova všelijaké duchaprázdné atrakce. V Nekrolozích i v edicích mi (a asi nejen mně) chybí základní životní data představovaných osobností; nejsou v žádné příručce. Nebo snad Váňa a Šternberk už chystají knížečku o kulturních osobnostech města?
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |