Stará, dávná a osvědčená moudrost, z níž by si měli vzít ponaučení leckteří historici, novináři či publicisté, je dosud plně platná. To platí jak v Česku, jakož stejně tak i v široširém Rusku. Jinak mohou konkrétní autoři vyrobit nepěknou „kachnu“, ne-li „hyperkachnu“.
V minulém roce vyšla v Moskvě, v nakladatelství Sobranije, bývalému sovětskému novináři Leonidu Josifoviči Šinkarevovi kniha, ve které se po čtyřiceti letech vrací k tragickému roku 1968 v Československu. Snad právě pro sebe samého ji nazval, velmi příznačně Všechno jsem téměř zapomněl..., (Ja eto vsjo počti zabyl…) – s dodatkem Zkušenost psychologických črt o událostech v Československu v roce 1968. Obálku knihy vyzdobil citáty z korespondence s cestovateli a spisovateli Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem a doprovodnou fotografickou přílohu ilustracemi podle vkusu současné doby. Předznamenal, nejenom tím, na čí straně v době vzniklé tragédie vzájemných vztahů tehdy stál.
Autora velmi zaujalo, že 21. srpna 1968 doprovázel velvyslance SSSR v ČSSR Stěpana Červoněnka k československému prezidentovi, arm. gen. Ludvíku Svobodovi bývalý důstojník sovětské kontrarozvědky Petr Kambulov. Ten byl v době druhé světové války přidělen jako styčný důstojník, s výkonem služby u československé vojenské skupiny, později u vojenské jednotky na území SSSR. Je zapotřebí poznamenat, že takových „Kambulovů“ přijelo osudného 21. srpna 1968 do tehdejší ČSSR, hlavně do Prahy, za svými bojovými druhy nepočitatelně.
O otázky tohoto druhu se, jak dostatečně známo, dlouhodobě zajímám. Každou novou publikaci, která se objeví i na ruském trhu, sleduji s velkým zájmem. Překvapuje mne, kolik se v Rusku, stejně jako doma, našlo a stále nachází historických věrozvěstů, kteří jsou odhodláni napsat téměř cokoliv, co nemá s historickou pravdou vůbec nic společného. U zmíněné publikace nemohu pominout, co k danému skutku v roce 1989 napsal docent A. Marčenko. Ten svědecky uvedl, že původně měl do Prahy jet právě on, kdysi také styčný důstojník Rudé armády u československé vojenské jednotky. Ale, jak uvedl, byl v danou chvíli již na dovolené; navíc měl poukaz – „puťovku v kurort“ – tedy do lázní. Tenkrát doporučil organizátorům této „exkurze“ do Československa svého známého Petra Kambulova.
Petr Kambulov se stal pro autorovu novinářskou fantazii zvláště přitažlivým a důležitým. Šinkarev našel „svědectví“, že v roce 1968, když se Ludvík Svoboda stal československým prezidentem, jeden vysloužilý bělogvardějský emigrant prohlásil, že prezident Ludvík Svoboda byl pobočníkem carského generála M. Diterichse, významného bělogvardějského velitele a byl součástí bílého tažení proti rudým. Jméno a příjmení generála Diterichse a jeho role ve vztahu k československým legiím na Rusi je dostatečně známá. Důkazem pro Leonida Šinkareva, že se skutečně jednalo o Ludvíka Svobodu, bylo srovnání fotografie z roku 1919, na níž je mladý muž, generálův pobočník, údajně Ludvík Svoboda, ve francouzské uniformě s fotografií pětasedmdesátiletého pána, se závěrem: „Da, eto bezuslovno on.“ Nevadilo mu, že na dobové fotografii je první světlovlasý, s tupým nosem, s plnými rty, přilehlýma ušima, zatím co ten druhý – Ludvík Svoboda, měl úzké rty, orlí nos a odchlíplé ušní boltce a ve svém legionářském mládí byl tmavovlasý. Fotografii zařadil do své vloni vydané knihy s textem: „Ve štábu Západní fronty. Zleva poručík Svoboda, náčelník štábu fronty gen. Diterichs (uprostřed), velící frontem generál major Jan Syrový. Čeljabinsk 1919.“ Autor se příliš nenamáhal, aby si na internetu vyhledal široce dostupný soubor fotografií Ludvíka Svobody z jeho mládí. Nikdy nepožádal o výpis z osobní karty v patřičné československé odborné instituci, aby se přesvědčil, kde se v té době legionář Ludvík Svoboda, teprve podporučík, pohyboval. Dozvěděl by se, že bojoval v tu dobu kdesi na sibiřské magistrále směřující k Vladivostoku. Autor, zřejmě naprosto neznalý československého prostředí, si ani nepředstavil, že v legiích v Rusku bylo tu dobu přes 600 legionářů s příjmením Svoboda.
Na světě se objevila „kachna“: Ludvík Svoboda „cosi“ zatajil, Petr Kambulov o tom věděl, (i když to nikdy netvrdil, jak přiznává autor). Ludvík Svoboda byl tedy snadno vydíratelný. A tato bajka, jakou by nevymyslel ani ctihodný uralský pohádkář Pavel Bažov, vyložená hned na začátku Šinkarevovy knihy, ji měla udělat zajímavou. V okamžiku, kdy mám nyní knihu v ruském provedení před sebou, se ptám: Budou snad tuto bajku po neodpovědném ruském autorovi s ochotou opakovat i čeští, slovenští nebo polští publicisté – historici (hysterici), dychtiví, že mohou sdělit opět opakovaně něco senzačního? Zdá se, že ano. Těm mohu věrohodně svěřit, že autor se už tohoto svého klamného šálení a tvrzení, i když asi nerad, zřekl v dopise adresovaném na pražskou adresu. Přiznává, že se prý bohužel nechal unést fantazií, „voobraženiem“. Jenomže problém a neštěstí je v tom, že „kachna“ je již na světě a dál kváká tuto nepravdu do celého světa. A co horšího, ubližuje: ubližuje člověku, naší historii, našim vztahům s Ruskem.
Jenomže těch „kachen“ je ve zmíněné knize, pokud jde o československé skutečnosti, mnohem více. Některé závažnější, některé méně.
Autor například uvádí, že „Československá vojenská jednotka v Polsku“, nazvaná dekretem polského prezidenta „Legie česká a slovenská“ (polská hlava státu uznávala rozdělení Československa), byla tímtéž dekretem zařazena do rámce sestavy „Polské armády“. Podle autora knihy přešla na území Sovětského svazu spolu s polskými jednotkami. Důkaz: vždyť o tom mluví dekret prezidenta, byla zařazena do sestavy „Polské armády“. Tak tedy podle Leonida Šinkareva musel přejít československý Legion s polskou armádou do SSSR. Skutečnost však byla naprosto jiná. Autor zjevně klame ruského čtenáře. Československá jednotka, které velel pplk. Ludvík Svoboda, přešla z Polska do SSSR samostatně, na základě předběžného oznámení, které její velitel učinil sovětskému vojenskému představiteli v Polsku. Autor nepochopil, že může vzniknout rozdíl mezi literou dekretu a realitou života. Dekret byl vydán 3. září a čs. vojenská skupina odešla z Polska do SSSR již 18. září; jen tak krátko trvala „polsko-německá válka“. Čechoslováci spěchali z Polska pryč, jak nejrychleji stačili, jinak mohla skupina zhruba o počtu 800 mužů padnout do zajetí Němců, kteří by s nimi zacházeli jako se zrádci.
Mohu nyní uvést ještě další autorovu blamáž. Autor ve své publikaci, vydané v Rusku v roce 2008, nechal Ludvíka Svobodu s Kambulovem „verbovat“ naše vojáky do výsadků do týlu nepřítele ještě před napadením SSSR armádou Hitlerovy Velkoněmecké Říše. Oběma mužům nasadil v knize psí hlavu. Přitom nějak nevzal na vědomí, že Ludvík Svoboda byl kategoricky proti vysazení svých vojáků do týlu - i přes nátlak, který na něho dělali právě sovětští zpravodajští důstojníci. Vždyť jeho vize byla postavit vojenskou jednotku, která by bojovala proti nepříteli, ne ji nechat rozprášit a likvidovat gestapem.
Leonid Šinkarev nevzal v úvahu, že jsou v Česku věrohodně zpracované historické práce, které mapují výsadky, vyslané na území protektorátu, jak velením sovětské armády, tak československou vojenskou misí. Ani nevzal v úvahu že se pplk. Svobodovi podařilo, přes všechny problémy, které vznikly v SSSR – v Rusku, ale i za měnící se mezinárodní situace, vypravit 12 transportů našich důstojníků a vojáků na Západ - do Francie, Anglie, na Střední východ. Ludvíku Svobodovi se podařilo odeslat na Západ téměř celou velkou skupinu. Z toho se dá vyvodit, že tyto skutečnosti Petr Kambulov autorovi neřekl, a ten z této skutečnosti vyvodil, že nic jiného neexistovalo. Suďme, že Petr Kambulov v roce 1990, v požehnaném věku, mohl také všelicos zapomenout. Kromě toho, u jednotky měl na starosti jako kontrarozvědčík jenom některé věci, týkající se vojáků v československé jednotce. A tak se nyní dozvídáme z této ruské knihy, jejíž české vydání se podle mých informací připravuje, jak se píše historie.
Tyto „kachny“, vzniklé úmyslně nebo pouze v honbě za nějakým senzačním odhalením, jsou ochotně, často bez hlubšího zamyšlení a ověření přejímány dalšími publicisty či „historiky“. Nevzali si poučení ze starého moudra o měření a řezání. Bohužel v prezentaci ruské knihy Leonida Šinkareva Všechno jsem téměř zapomněl… v českých denících a na české televizní obrazovce se tak již právě stalo. Nikoliv z pera a z úst amatérů, ale z dílny korouhviček, jakých u nás nikdy není málo!
Autor: ZDENĚK HRABICA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |