Přehrabovat anebo uzavírat určité etapy života by se měly průběžně, nejen máme-li za sebou nějakou nepříjemnou zkušenost či průšvih. Ale to já ne a ne. Usnu, nevidím, neslyším, nechávám se ukolébat a vůbec mě nenapadne udělat si malou inventuru nebo zaposlouchat se do nějakých poplašných či slibných zvonků klíčů. A najednou je tu rána a znovu hledám pravidla, co je v životě dobré a co špatné. Znovu se pídím po příčinách a vůbec smyslu života.
Musím přiznat, že mi v průběhu zmíněných příhod vstoupil do života fantastický a neopakovatelný svět dětí, který mě jako rodičku nutí uvědomovat si, že zabředávat do otázek, co by bylo, kdyby něco nebylo, jak by to vypadalo, kdyby něčeho přibylo, je úplně špatně. Vůči dětem si nemůžu dovolit pochybnosti. Nepopírám, mnohdy se mi to rovněž nedaří, častěji to jde, musí jít.
Děti se nerodí jako nepopsaný, čistý pergamen. Buňky v sobě mají nepředstavitelné haldy genetických informací. Je samozřejmě individuální, co a kolik si kdo s sebou na svět přinese. (Doufám, že se buňky mých dětí vyhnuly švagrovi a mé tchýni.) Dalším složitým působením se vytváří člověk. Průměrný člověk - to zdaleka neznamená, že se naučí ovládat mobil, řídit auto a bude spokojený, když trefí do práce a zpátky domů. Člověk, který zapadne do statisticky vypočítaného konce, jejž mu předkládají či vnucují masmediální mocnosti. Spíš který si uvědomuje sám sebe, je odpovědný za své činy. Člověk, který mi bude oporou, nebo aspoň myšlenka na něj mě nebude bolet. Člověk, který se stane dobrý a nenahraditelný. A taky bych si moc přála v rámci zmíněného bilancování najít trochu uspokojení při pomyšlení na něj. Tedy hlavně na své dítě v naší globalizující se společnosti.
Těsně před prázdninami mi dcerunka při snídani sdělila, že škola už končí za pár (tedy týdnů) a že ona bude za pár měsíců, tedy za necelý půrok, rodit.
Zaskočilo mi sousto namazaného chleba.
Autor: MAGDALENA SKÁCELOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |