Při veškerém respektu k Freudovu výkladu příčin některých neuróz a perverzí, dovoluji si nesouhlasit s tím, jaký význam připisuje objevu pohlavní polarity pro utváření duševního světa dětí útlého věku. A už vůbec nemohu souhlasit s tím, aby se z reálné polarity mužské-ženské odvozovala byť i jen »falešná« polarita subjekt-objekt, pasivita-aktivita, síla-slabost. Je zřejmé, že člověk od přírody existuje ve dvou pohlavně odlišných, komplementárně se doplňujících varietách. Jisté anatomicky a fyziologicky dané odlišnosti mezi muži a ženami jsou překryty vlivem individuálního založení, vlivem kulturně historických podmínek a společenských situací, prostředím a výchovou. To všechno má při utváření osobnosti mnohem větší vliv, než to či ono »přirození«, s kterým kdo z nás přišel na svět. Poznala jsem řadu malých dětí objevujících svá tělíčka, teorii kastrace mi nepřipomnělo žádné z nich. Objev, že chlapečci mají »bimbam« a holčičky nikoli, byl vzat na vědomí jako popisný fakt bez všech dalších důsledků. Pomyšlení, že žena je na základě své pohlavnosti »objekt«, »pasivní« a »kastrovaná«, pokládám za velice »mužský« předsudek o přednostech mužského rodu, daných - údajně - přímo v biologických základech.
Všimněme si pokusu aplikovat psychoanalytickou koncepci v Obrysu-Kmeni č. 31. Jan Stern se pozastavil nad pozoruhodným srovnáním Flaubertovy Paní Bovaryové a Babičky Boženy Němcové, které publikoval V. Bělohradský. Podle něho Němcová zavírá před skutečností oči (jsouc zdeptána pokryteckou českou společností), zatímco Flaubertova kniha má oči odvážně otevřené a »otřásla světem«. J. Stern se snaží najít na srovnání příslovečné »zrnko pravdy« a vidí je v tom, že čtyři ženy v Babičce jsou podány jako objekty, kdežto E. Bovaryová je »možná prvním subjektem literární historie«.
Gustav Flaubert (1821-1880), přeživ svou krizi erotickou a náboženskou, rozčarován rozporem světa snů s skutečnosti, napsal Paní Bovaryovou (1856) jako výraz osobní deziluze. Po »orgiích obraznosti a lyrismu i orlích vznětů« dřívější, subjektivně laděné tvorby pustil se do díla »novým stylem«, objektivně popisným, a ten ho postavil do čela realistického směru (aniž o to stál). Jako nezaujatý badatel podal Flaubert v knize obraz nemilovaného života na maloměstě, ukazuje pitvornost a malichernost různých společenských typů a jejich konvenčních způsobů chování. Vlastním námětem je vnitřní život hrdinky, která žensky přirozeně touží po veliké lásce, ale z nechuti z manželství s neúspěšným dobrákem-bačkorou, podléhajíc tělesné žádosti a chtivosti peněz, dopouští se nevěry. Vedena romaneskními bludy z četby a ztotožňujíc štěstí s přepychem v náručí milence, prožije dvojí zklamání z povrchních milostných poměrů a přispěje k hospodářskému ožebračení rodiny. V zoufalství se otráví. Autor vidí svou hrdinku zevnitř, sledujeme její vnitřní drama, podané metodou kritické dušezpytné anatomie. Flaubert dokonale vládne extrospekcí i introspekcí (»já sám jsem Emma Bovaryová«). Osoby kolem hlavní hrdinky jsou pojednány zvnějšku a ironicky. Výsledný dojem z četby (přebohatých reálií z místa i času) je smutek ze zmařeného života ženy, která podlehla iluzivnímu sebepojetí, autosugesci, že je něčím jiným, než čím byla (postoj označený podle ní jako bovarysmus).
Toto že je prototyp ženského sebeuvědomění a ženské subjektivity? Hrdinka nedovede čelit kořistníkům a podléhá jako oběť fiktivní lásky a zničující lichvy. Neschopna obrany stala se předmětem vůle druhých, kteří sledovali jen svůj vlastní prospěch. A že kniha »otřásla světem«? Je pravda, že se Flaubert musel hájit u soudu, protože ho nepřátelé udali pro »urážku náboženství a mravnosti«. Flaubert se obhájil, kniha získala reklamu, ale protože to nebylo pro její literární kvalitu, Flaubertovi se znelíbila.
Božena Němcová (1820-1862), Flaubertova vrstevnice, v dobách nejtěžšího hmotného strádání, vlastní choroby, zoufalství nad ztrátou milovaného synka, starostí o zbylé děti i trpkého zklamání z některých přátel, knihou Babička (1855) křísila utěšené obrazy dětství a rodného kraje. Metodou zobrazení ztraceného času je romantická obraznost, osobní vzpomínky, idealizující lidi i děje. Výsledek je nepochybně idyla, obraz života prostých lidí, žijících v těsném styku s přírodou, jednoduše, v míru a spokojenosti. Je bezpředmětné vytýkat Němcové, že zvolila žánr »selanky«, obraz zalitý slunečnou září, na němž najdeme jen jediný stín - tragický osud Viktorčin. Není to dost »realistické«? Nebylo to tak na Starém Bělidle? Ale mohlo to tak být. A autorka si přála, aby to tak bylo a její umělecký obraz je po zákonu jejího srdce zcela pravdivý.
Je těžké srovnávat Flauberta a Němcovou. Autora, který byl hmotně zabezpečen a mohl se věnovat jen literatuře, a spisovatelku, která jen stěží nacházela čas na psaní vedle péče o domácnost a o děti, a která se navíc svým psaním snažila získávat prostředky k obživě. Intelektuála, který měl vynikající kulturní zázemí v rodině a v dospělosti se stýkal s předními literáty kulturně vyspělé Francie s představitelkou obrozující se české společnosti v stísněných poměrech rakouské monarchie.
Ale všimněme si hrdinek srovnávaných děl. Odhlédneme-li od subjektu odhalujícího metody Flaubertovy, jeví se Emma Bovaryová spíše jako oběť, tedy objekt vůle svých svůdců a kořistníků. Ne tak babička Proškových na Starém Bělidle. Jako mladičká Madlenka odchází, jak vzpomíná, ze své vůle do Kladska za svým Jiříkem. To on je objekt, není tam ze své vůle, ale jako kořist pruských verbířů, kteří ho chytili, když byl na útěku před verbíři rakouskými. A jako voják z donucení pak přišel o nohu a posléze o život. To je »nesubjektivita«, když se vdova stará o děti, vrací se s nimi do Čech, těžce vydělává na živobytí? Jako zkušená a životem otužilá žena pak pečuje o vnoučata a radou i skutkem je dobrým duchem Starého Bělidla.
Kněžna prý teskně obdivuje babiččinu smířenou »nesubjektivitu« a ví, že pro ni už není cesty zpět od ženského sebeuvědomění, za což ale musí zaplatit »daň utrpení«. Tak nevím. Muž za své »sebeuvědomění« netrpí? Dovedu si představit kteréhokoli kavalíra paní kněžny, jak unaven dvorskými intrikami a pletichami, bojem o prestiž, moc a místo na výsluní vladařovy přízně a - konec konců - i galantními dobrodružstvími, vzdychne (spolu s kněžnou): »Šťastná to žena.« Cožpak si právě dvorská šlechta nehrála na pastýře a pastýřky a nedeklamovala anakreontskou poezii, bez »daně utrpení za ženské sebeuvědomění«, protože i muži hledali (a hledají) únik v prostých darech života?
A Viktorka? Přes uhrančivé oči černého myslivce i ona je strůjkyní (subjektem) svého osudu. Sama zrušila dojednané vdavky, sama utekla za svým vyvoleným. Jak ztratila svou lásku? Nevíme. Svou ztrátu neunesla. Ale až ztrátou rozumu ztratila svou subjektivitu, své sebeuvědomění.
Pokud jde o Barunku, netřeba pochybovat, jako první žena naší literatury měla odvahu prožívat svůj osud podle zákonů svého svědomí.
V době gendrových, psychoanalytických a feministických konfrontací soudím, že je na čase připomenout jednotu lidského rodu, i když se vyskytuje ve varietě mužské a ženské. Svorníkem mezi nimi je Eros.
V kosmogonických mýtech starověku je Eros (Láska) hybná síla světového dění, kosmický bůh - a jako protiklad Sváru - veliký spojovatel a působitel vzniku. Erotika tak nabývá kosmického rozměru, člověk se jí účastní procesu vznikání a získává svůj podíl na nesmrtelnosti. Platón ve svých filosofických mýtech (viz dialog Symposion a Faidros) ukazuje nikoli kosmickou, ale psychickou sílu Erota. Eros, pojatý jako hrubý tělesný chtíč, je tyran duše, působí její zkažení a pád. Ale existuje Eros jako touha obrazivé duše, která jí dává křídla. Erotické vzrušení je povýšeno k touze po tvoření, po kráse v myšlenkách i činech. Láska ke krásné duši je víc než ke krásnému tělu. A nejkrásnější je společné úsilí milujících o duchovní hodnoty. Láskou se duchovní život umocňuje a zkrášluje, láska vede duši do světa idejí (»věčných jsoucen«). Eros není dokonalost, ale touha po dokonalosti. Spojuje v sobě protivy, dostatek i nedostatek, změnu a stálost, smyslnost a nadsmyslnost, citové rozechvění a záměrnou činnost rozumovou, smrtelnost a nesmrtelnost. Eros, který způsobuje proměnu celé lidské bytosti, vede duši jemu oddanou k nejvyššímu poznání, ke kráse a moudrosti. Různé povahy snášejí lásku různě. Eros působí, že se rodí děti, ale i plody duchovní lásky: díla básníků, zákonodárců, filosofů. Nejkrásnější je osud těch milenců, u kterých zvítězí lepší složky duše. F. Novotný formuluje ideu Platónovy filosofie lásky takto: »Kdykoli jsou dvě duše na společné cestě za poznáním, je tehdy jejich společenství nejblaženější a nejúčinnější, když je spojuje ke krásnému přijímání a dávání veliký daimon Sokratův.« A »veliký daimon Sokratův« není ovšem nikdo jiný než Eros, mocný prostředník mezi bohy a lidmi, který dovede neobyčejnou silou uvést v činnost duchovní život člověka.
Autor: STANISLAVA KUČEROVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)