Pražské nakladatelství Eroika nedávno vydalo knihu spisovatelky Ivy Tajovské s názvem PAVUČINY TOUHY. Autorka cílevědomě pokračuje ve svém citlivém ponoru do duše žen, tak či onak spjatých s oborem sociálních služeb, a z jejích příběhů zřetelně vyvěrají její letité zkušenosti z nelehké práce. Ty jí ale umožňují napsat příběhy, jež jsou nezpochybnitelné a proto se stávají uměleckým obrazem skutečnosti.
Pavučiny touhy jsou už třetí knihou Ivy Tajovské. Začala vyzrálou prvotinou novel a povídek Jepičí hvězdy (Eroika 2006) a hned v roce následujícím vydala v témže nakladatelství román Matky matek. Lze tedy konstatovat, že během čtyř let se výrazně zapsala do kontextu české literatury, spjaté s životem běžných lidí, kteří nemají obrovské majetky, bohaté strýčky a tetičky, nemohou spoléhat na jiné, musí se postarat sami o sebe a protože převážně pracují v charitativní oblasti, obětavě pomáhají přestárlým a jinak postiženým spoluobčanům. V podání Ivy Tajovské jsou to zvláště její ženské postavy, které se všelijak vyrovnávají s osobními i pracovními problémy, jež jim dnes a denně připravuje náročné povolání.
Kniha je rozčleněna do pěti částí s vlastními názvy (Kráska, Cik Cak, Sepjatá, Kvas, Otec), ale autorka se nejvíce soustředila na sestru Janu, účetní Kláru a vrchní sestru Annu, které pracují v jedné z církevních charitativních společností. Pokud jde o první dvě jmenované, v mnoha ohledech nám připomínají příběhy žen v předchozím románu Matky matek, zcela nová je postava vrchní sestry Anny, zvláště pokud jde o její křesťanskou výchovu. Přestože se nestala jeptiškou (odešla z kláštera), má svého Boha v srdci a tak se její život odvíjí i nadále v tomto směru a své náboženské přesvědčení vnucuje lidem okolo sebe (podřízeným i klientům), navíc upřednostňuje věřící a svobodné (to druhé zřejmě proto, že muž je pro ni neznámou pevninou). Tím pádem se zákonitě dostává do sporu se svými spolupracovnicemi, konkrétně s impulsivní Janou. Zajímavé je sledovat vývoj osobnosti Anny, přestože je v ní zakonzervováno, co se může a co ne z hlediska její víry; chce normálně žít, ale naráží na jakési vypěstované hráze v sobě, i na zcela přirozený odpor těch, kteří jsou zvyklí žít jinak, nechápe jejich postoje a zpočátku je nehodlá vzít na vědomí, ale postupně však přece jen dochází k názoru, že jí nezbývá nic jiného, než se co nejvíc přizpůsobit realitě současné společnosti. Snaží se o přiblížení a snad i pochopení těch kolem sebe, a i když se jí její úmysl až tak docela nedaří, přesto dochází k výrazně kladnému posunu. Postava Anny je cenná i proto, že se o lidech podobného ražení příliš nepíše.
Iva Tajovská napsala knihu, která zanechá výraznou stopu ve většině čtenářů, kteří si ji přečtou. Nudit se u Pavučiny touhy rozhodně nebudou a možná v ní najdou i odpovědi pro peripetie svého vlastního života, protože příběhy této autorky jednoznačně řeší otázky smyslu a naplnění života.
Autor: MILAN DUŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |