Prázdninový vítr mě zavál na pár dnů do světově proslulého lázeňského města Karlovy Vary. Ne, neměla jsem zájem se motat městem plným filmových hvězd a hvězdiček a všech těch nabobů, kteří jsou ozdobou (nebo přítěží?) festivalových večírků. Chtěla jsem v době mimofestivalové nasát jedinečnou atmosféru města, v němž se snoubí krása architektury, báječné léčivé prameny a půvabné přírodní okolí s historií plnou velkých osobností. A také s výraznou hnědou kaňkou, vždyť město Karlovo nacházející se v tzv. Sudetech, se „proslavilo“ i svými K. H. Franky a henleinovskými karlovarskými požadavky.
Na cestu mě provázela nevelká knížka, kterou jsem před dávnými lety ukořistila z rozpadající se knihovny jakési bývalé odborové zotavovny. Snad se na mne ta zotavovna nebude zlobit. U mne našla lepší zaopatření než ve Sběrných surovinách, které by se asi staly její cílovou stanicí. Knížečka nese název Živé prameny, upořádal ji Karel Fron a v roce 1962 ji vydalo Krajské nakladatelství v Plzni. Její podtitul zní – Karlovy Vary očima básníků a spisovatelů.
Přiznávám, že jsem si zpočátku chtěla její obsah jen tak prolistovat, „aby se neřeklo“. Vždyť jsem se chtěla před synem, kvůli kterému jsem to karlovarské putování spunktovala, blýsknout, jak znám historii města a jak vím, co všechno se v něm za staletí od objevení léčivých pramenů semlelo. Čím víc jsem se však začítala do kapitol, tím více mě kniha upoutávala. Došlo mi, že to, co psali skvělí muži pera (a také ženy) o Karlových Varech v minulých časech, je v mnohém neskutečně současné a odpovídá tomu, co jsem mohla ve Varech v letošním červenci pozorovat. Jako kdyby se v mnohém navrátila doba, o které tito tvůrci před desítkami let kriticky psali, a jako kdyby bylo ztraceno to, o čem odedávna snili. Nuže, prolistujme si Živé prameny.
Jan Neruda, básník a spisovatel námi milovaný, ve svém fejetonu Karlovy Vary (z cestopisu Po severozápadních lázních našich) jako by předpověděl současný karlovarský jazykový babylon. Tehdy napsal: »Všechny jazyky světa se tu ozývají, hlasitě, zajímavě, jen češtiny slyšet málo«. Věděl snad Neruda, že se nelevná lázeňská léčba stane ve 21. století doménou především bohaté zahraniční klientely, ať už z Východu nebo Západu? I dnes, tak jako v 19. století, rozumíme básníkovu povzdechu v českém doslovu k jeho lázeňským fejetonům z roku 1872: »Chodíš ulicemi. Votivních tabulí na sta, francouzských, anglických, ruských, polských, německých, české sotva dvě…«.
Josef Kořenský, český cestovatel, zas před drahnými lety v článku Světové lázně poukázal na vysoké ceny zboží a lázeňských služeb. »Abychom poznali čilý ruch lázeňský, vydejme se tam v měsíci červnu nebo červenci. Ovšem musíme být zásobeni hojně penězi, neboť tou dobou bývá všecko v Karlových Varech nejdražší«, píše a uvádí konkrétní částky, kolik stojí hospodské pokoje i noblesní salony, i kolik čítá lázeňský poplatek: »Osoby zámožnější platívají 10 zl., 6 zl., méně zámožní 4 zl., děti a služebnicto po 1 zl. za celý pobyt.« Na jiném místě se autor věnuje cenám zdejší kávy a dalšího občerstvení. »Ale jakž nemá být karlovarská káva dobrá, vždyť stojí samotná bez pečiva dvacet osm krejcarů! Také obědy a večeře nejsou v Karlových Varech laciny«. Tušil snad Kořenský, jak to bude v Karlových Varech vypadat v roce 2009? Za odpolední svačinu čítající kávu, Coca-colu a dortík v kavárně Vřídelní kolonády zaplatí našinec (i cizozemec) přes dvě stě korun českých. Inu, asi proto jsou tamní kavárny spíše prázdné než aspoň poloplné…
I redaktorka dobového rodinného časopisu píšící pod uměleckým pseudonymem Věnceslava Lužická tepe do (stále) živého: »Chce-li host jen poněkud vyhověti požadavkům stavu a svému pohodlí, musí býti velice dobré, neb v Karlových Varech je draho, jak ani jinak býti nelze.« Po vlastní zkušenosti s cenami karlovarské gastronomie se vtírá otázka: Co se změnilo od dávných dob do současnosti? Měnová jednotka.
Ten, kdo se umí toulat Karlovými Vary i mimo centrální náměstí, narazí v křížení ulic Petra Velikého a Sadové na zdařilou sochu sedícího Karla Marxe. Sedí tak, že na svět, jenž leží u jeho nohou, pohlíží tak trochu svrchu. Proč taky ne? K této soše, tuším, nedojdou davy turistů, kteří zavzpomínají na Petra Velikého spíše na „jeho“ vyhlídce nad proslulým karlovarským kamzíkem než v „jeho“ ulici. Marx samotný, muž, jehož učení ovlivnilo generace a změnilo svět, si zaslouží mít v Karlových Varech sochu, neboť zde třikrát pobýval. A jeho pobyty v lázeňském městě s citem a čtivě nevykreslil nikdo menší než zuřivý reportér, antifašista a humanista Egon Ervín Kisch. Kischův jazyk, dovedně přeložený Jarmilou Haasovou-Nečasovou, je tak barvitý a lidský, že oči jen jen letí po textu. I čtenář, který nechce být za normálních okolností Marxem obtěžován, chtě nechtě podlehne Kischovu mistrovství a výňatky z jeho Karla Marxe v Karlových Varech musí prostě dočíst. Porozumí pochopitelné snaze vůdce proletariátu pobývat v lázních inkognito, aby rakouské četnictvo neslídilo po té „podezřelé personě“, možná i přijme dojemné svědectví o potížích s penězi, kterých v Marxově životě, ač naplněném tvůrčí prací, nikdy nebylo nazbyt. A je-li karlovarským návštěvníkem, zatouží se soše toho „buřiče“, jenž byl v anketě BBC oceněn jako největší myslitel tisíciletí, přiblížit. »Muž, kterého se mocní tohoto světa snaží získat pro sebe nebo jej zničit, muž, k němuž vzhlížejí dělníci a všichni pokrokoví duchové jako k mesiáši – tento muž trpí nevýslovnou bídou. Pronásleduje jej po celý život. Třebaže se Engels věnuje „psovskému kšeftu“, aby Marxe aspoň trochu držel nad vodou, nemůže od něho odvrátit rány osudu, které mu způsobí kritický nedostatek mamonu. Aby dnes zaplatil činži, zítra daně, pozítří mlékaře a doktora, školné za děti, rakev pro vnuka, musí Marx odnést do zastavárny oblek svůj, šaty své paní, boty dětí a věrné pomocnice v domě. Hrozí mu žaloby a vypovídací dekrety, zavřou mu plyn a vodu, nemá ani papír, aby dopsal Kapitál.« Až když vyvstane nutnost doprovodit nemocnou dceru k léčivým karlovarským pramenům, nezadrží Karla Marxe před cestou ani obava před policií.
Nejpůsobivější pro přemýšlivého čtenáře a domnívám se, že krutě nejaktuálnější z celého sborníku Živé prameny, je fejeton Karlovy Vary básníka Josefa Hory, jenž byl otištěn 11. září 1927 v Rudém právu. Každé slovo, každá věta, které Hora napsal, jsou tak současné, až mrazí. Není to snad tím, že společenský systém, v němž Hora psal své zamyšlení, je totožný s tím, v němž žijeme dnes? A proto, čteme-li o Varech meziválečných, čteme i o současných Karlových Varech. Kromě obdivu, jejž Hora skládá léčivým pramenům a městu samotnému, se pichlavě věnuje i těm, kteří, ač zdraví, jezdí do lázní jen pro prestiž a kratochvíli. »Vždyť oni do lázní nejezdí jen nemocní. Čím vznešenější a dražší hotel, tím méně nemocných z něho chodí „na vodu“, a pijí-li ji přece, dávají si pro ni časně ráno posílat hotelové sluhy s termosy, aby mohli pít v posteli a neuhnali se po večerním tanci cestou k pramenům. V takovém hotelu Imperial, kde utratí Američané za dobu svého karlovarského pobytu celé jmění, jež my, lidé pracující, nevyděláme za léta, se nestůně tak přísně, jako někde na karlovarské periferii ve starých domech. Stonati je, věru, i v Karlových Varech uměním, jež nejlépe ovládají kapitalisté. Pro všechny jsou zřídla, z nichž pijeme, ale ne pro každého jsou lázně.« Může to snad dnes někdo formulovat zřetelněji? Na jiném místě se Hora vrací ke slavnému, vlastně skromnému pobytu Karla Marxe v Karlových Varech, o němž o dvacet let později, těsně po druhé světové válce, píše zasvěceně reportér Kisch. Citujme Horu: »Ve skromném hotelu bydlel tu… také Karel Marx. Na toho ovšem městští strýcové nejsou pyšní a památky tu po něm nenajdeš.« I najdeš, Josefe Horo! »Karlovy Vary byly a jsou zařízeny na to, aby se do nich hrnul proud peněz. Jen pojď po Staré louce a uzříš. Dámská kombiné od 500 Kč nahoru, klobouky od 600 Kč, a už jsi u krámů, v jejichž vnitřku není sice nic, než několik stolů, pohovek a koberců, zato však ve výkladech září klenotnické zboží...« Tak přesně popisuje Hora tehdejší, ale vlastně i současné Karlovy Vary (jen částky si musíme vynásobit deseti). »Tady všude od kavárny Sanssouci se „stůně“ luxusem, hraje hudba a tančí se ráno, odpoledne a večer… exotické stromy a květiny, a mohutné palmy ve směšných kbelících lžou přesvědčivě zemský ráj…« A Hora jde dále, prodírá se na dřeň: »Kdyby se ti ta společnost představila, shledal bys, že tito lidé vydělávají miliony a zaměstnávají statisíce lidí a jejich hlavním lázeňským úkolem že je zahnat nudu, jediného nepřítele kapitalistické třídy, jenž už dnes je užírá zevnitř, zatímco zevně proti nim nastupuje po celém světě fronta sociální revoluce.« Svůj břitký rozbor nejen karlovarské reality Hora korunuje vizí: »A jak by vás také nenapadlo, co by se stalo s Karlovými Vary, až jednou povládnou světem a Čechami ti komunisté, před nimiž s takovou hrůzou se křižují návštěvníci ruského kostela, anglikánské kaple i židovské synagogy! Jednou… až tyto prameny budou vříti ne pro boháče, ale pro všechny, kdo trpí žlučovými kamínky, cukrovkou a jinými nemocemi, jež se tu léčí!«
Ze žhavé současnosti, kterou paradoxně evokovaly zápisky staré přes osmdesát let (!), se čtenář v jiném příspěvku sborníku Živé prameny přenáší do tíživé doby podzimu roku 1938. Tehdy prožil v Karlových Varech velmi dramatické dobrodružství spisovatel a tehdejší redaktor Lidových novin Jan Drda, jehož do města vyslal muž neméně zvučného jména, Eduard Bass. To bylo v polovině září 1938, v době, kdy bylo v oblasti vyhlášeno stanné právo a henleinovci přepadali četnické stanice. »Na tu noc v Karlových Varech nezapomenu. Dole ve dvoře byly hlídky Stráže obrany státu, složené z četníků, policistů, listonošů, antifašistů českých i německých. Bylo jich málo, ale byli plni tichého, tvrdého odhodlání. Do smíchu nebylo, ale vůle vydržet jim svítila z očí… Ulice byly liduprázdné, ale vyhřezlé výkladní skříně, z nichž bylo vyrabováno zboží, chodníky, kde chřoupala pod nohama tlustá vrstva skla, vyloupené trafiky a kiosky ukazovaly, co se tu před několik hodinami zběhlo…«, čte současník v Drdových poznámkách jako v detektivce. Je příznačné, že Drdova autentická reportáž z Karlových Varů ovládaných henleinovci vyšla v Literárních novinách až v roce 1958 pod názvem Zvoní, zvoní zrady zvon, čí ruce ho rozhoupaly?
S potěšením a velkou chutí si čtenář, blíže se k posledním stránkám sborníku, přečte báseň z roku 1950 Svěcení pramenů německého komunistického básníka Luise Fürnberga. Báseň přeložil Ludvík Kundera. Jak se píše v doslovu, k Fürnbergovým veršům Kundera připojil také svou vlastní báseň Karlovy Vary. A obě jsou milé, berou za srdce, protože opěvují obyčejné, pracující lidi, kteří až po roce 1945 začali do Karlových Varů masově přijíždět, aby zde nalezli úlevu od svých nemocí. »Potom jsem viděl u pramenů udřenou starou ženu, smála se, pijíc ze džbánku. Viděl jsem letce, textiláky, jak v modrém parku krmí ptáky pod clonou červánků«, vyznává se Kundera. »A všichni, jak on přišli z dolů, vsí, z dílen a továren. Kde může být člověk šťastnější? Jak je mi drahá má zem!«, dodává Fürnberg.
Tehdy, po pětačtyřicátém, se začalo v československém lázeňství postupně naplňovat to, o čem snil i Josef Hora a jeho současníci. A jak je to s Karlovými Vary dnes?
Autor: MONIKA HOŘENÍ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |