Kultury a edukace
není třeba žádné,
čím hloupější populace,
tím líp se jí vládne.
O obyčejných věcech napsal knížku Karel Čapek a také televizní pořad RETRO se zabývá obyčejnými věcmi denního života, ale za minulého socialistického režimu. Má za úkol, stejně jako ostatní televizní pořady, znechucovat divákům vše socialistické, lidové a levicové.
Ten poslední prvomájový pořad RETRO byl obzvláště povedený, tak říkajíc k popukání. Snažil se pošpinit krásný jarní Svátek práce a pracujících, slavený celosvětově od roku 1880. Svátek slavený
průvody, jichž se zúčastnil a svými verši oslavil velký národní básník Jan Neruda. Tento Svátek práce je trnem v oku našim politickým elitám, jejichž přeběhlická vláda právě byla přinucena odstoupit. Příčí se jim jako vše, co souvisí s právy, svobodou a sociálními jistotami převážné většiny obyvatel, živících se poctivou prací rukou a hlavy. Od nich bylo již několikrát slyšet návrhy na zrušení Svátku práce. Je to pochopitelné, neboť tyto elity staví svou politiku na zcela odlišných principech, než je obyčejná práce, neboť tou nelze snadno a rychle zbohatnout, což je ten jejich hlavní spiritus movens. K jeho uskutečnění znají jiné fígle než je práce a někteří si už teď kupují rezidence na Floridě a z těch naivků, co znají jen pracovat, si dělají ouchcapky čili šprťouchlata. Všechno, co by mělo prospět dělníkům, zaměstnancům a největší části obyvatel, na to mají ve své politické hantýrce speciální výrazivo. Říkají tomu populismus, paternalismus, rovnostářství, egalitářství atd. Skrývá se za tím nenávist k revolučním heslům Velké francouzské revoluce VOLNOST, ROVNOST, BRATRSTVÍ.
Jsme přec lidé různí,
tlustí, nebo tencí
i ke zbohatnutí
s různou apetencí. Že?
Co, ale v tom posledním prvomájovém RETRO bylo téměř šokující, že prý, samozřejmě pro potvrzení názoru, že na prvomájové průvody chodili lidé jen z donucení, existuje v Čechách jakási vesnice, jejíž jméno jsem zapomněl, snad nějaký Kostelec, kde prý lidé zavedli novou tradici
prvomájových průvodů, ale nikoli oslavných, ale naopak hanobících Svátek práce. Prý i s alegorickými vozy a tribunou, na níž kdosi představuje hlavu státu a oni prý po něm házejí odpadky a urážejí ho, což se prý dříve nesmělo, a tak mají radost, že se to už smí... atd.
Zní to neuvěřitelně a člověk si řekne: Proboha, co to je za lidi? Mají v hlavě mozek, nebo jen kus bramborové kaše. Jsou to lidé, kteří se živí prací, nebo snad sázkami, podvody či krádežemi? Nebo těch dvacet let mediálních masáží jim zcela vymylo mozky?
Jiné RETRO se zase zabývalo sortimentem potravin, které byly dříve ke koupi v našich samoobsluhách. Samozřejmě, že má vyniknout ten kontrast bohatství zboží v dnešních a supermarketech. Máme v živé paměti, jak nebožtík pan Pavel Tigrid pravil: To teprve uvidíte, to nesmírné bohatství komodit, které oproti někdejšímu řízenému hospodářství skýtá volný trh. A opravdu, je to záplava výrobků, které jejich výrobci produkují s hlavním záměrem maximálního zisku z minimálních nákladů.
Onen dříve prý daleko chudší sortiment byl nesrovnatelně kvalitnější a dnes je k dostání pod názvem BIO potraviny a je mnohem dražší. Chybí v něm všechna ta E, příchutě, konzervanty a chemikálie, které neprospívají příliš našemu zdraví. Dostane se koupit skutečně téměř vše, nač si kuchař vzpomene, ale jen v metropolích a velkých centrech, zatímco dříve bylo tehdy dostupné zboží k dostání všude stejně, ve velkých městech i zapadlých vískách a nebylo nutno objíždět střední Evropu, chtěl-li jste koupit kus salámu, aby byl k jídlu. Šunka byla opravdu šunka a nemuselo jí být 10 druhů a žádný opravdu z kýty. Salámů bývalo všude na pultě až šest druhů měkkých a toliktéž suchých. Dnes jsou to tři až čtyři druhy, ze všech teče voda, sůl a koření a těžko lze poznat, jsou-li vyrobeny skutečně z masa.
Daleko horší je to ale s pečivem, které je použitelné jen se značným sebezapřením. Chléb a bílé pečivo jsou ty nejobyčejnější ale také nejdůležitější potraviny a jejich kvalita je i kvalitou života. Nikdo dnes nevíme, co to byla středověká calta a jak chutnala, protože se nedochovala, takže slyšíme, že to byla houska, nebo zase, že to byl perník atd. Já však jako šestaosmdesátiletý pamětník mohu posoudit, jak chutnal rohlík rovný slaný, nebo neslaný ohnutý, či houska za první republiky, protože rodiče měli obchod se zbožím smíšeným, koloniálním (KÁVA, BIČE A JINÉ LIKÉRY). Pečivo nám ráno ještě teplé vozil od pekaře tovaryš a vonělo tak, že náš pes Eddy mu venku z vozíku vždy ukradl dva rohlíky.
Ještě když jsem se před pětatřiceti lety nastěhoval do malého šestitisícového města, byly tu rohlíky z Řevničovské pekárny, kterých jsme se synem snědli k snídani každý sedm, jaká to byla pochoutka. I když pak ten mistr pekař, co je pekl, zemřel a už byly k dostání rohlíky stejné, jako jinde, stejně ráno, když jsem je koupil, jsem ten první snědl hned po nákupu, byl chutný.
Dnešní pečivo, ač vypadá stejně, je bez chuti, poté, co je chcete ukousnout gumové, zůstane vám přilepené na stisknutých zubech, je to zkrátka pekařský paskvil. Tady by se tedy slušelo, kdyby RETRO také sklaplo a zůstal mu slepený chrup.
S chlebem, tím »Božím dárkem«, je to stále ještě dobré. I ten však býval někde tak skvělé chuti, že pro něj lidé jezdili z daleka. Pro kulaté bochníky z Řevničovské pekárny se ve zdejších obchodech zastavovali lidé tudy projíždějící a kupovali třeba i deset bochníků pro známé. Ve Slezské Vřešině pekl dlouhá léta šišky sypané kmínem pekař tak dovedný, že tam vždy v pátek stála dlouhá fronta kupujících. Jezdil jsem odtud s tím chlebem tramvají do Kyjovic-Zátiší a cestou jsem ho půlku snědl. Bylo více takových míst, kde pekaři pekli tyhle nejobyčejnější potraviny jako nezapomenutelné dobroty.
Toto nutriční téma není nějak podružné či malicherné, jak by se mohlo zdát. O tom svědčí, jakou pozornost mu věnovali ve svých pamětech například Jaroslav Seifert nebo nestor naší psychiatrie profesor Vladimír Vondráček. Nebýt kronikářů, věděli bychom o tom, čím se živili naši předci méně, než víme. I když se dočteme, že lidová pochoutka pučálka byl naklíčený pražený hrách, který v Kotcích do kornoutů prodávaly báby pučálnice, nevíme, jak chutnala, protože dochované recepty si odporují. Je jisto, jak říkal spisovatel Hrabal, že technický pokrok kvalitě piva, šunky a másla neprospívá.
RETRO je jen jeden letorost košatého stromu pravicové modré propagandy, kterou nás denně masíruje naše televize. Denně z ní slyšíme nářky, že byla přinucena k odstoupení vláda, kterou její premiér Mirek Topolánek vedl od vítězství k vítězství. Byla to vítězství v prosazování vlastních a cizích zájmů proti přáním většiny občanů tohoto státu, bylo to arogantní zneužívání moci. Co si lidé o tom myslí, to se projevilo ve volbách do krajů a Senátu a nebyly to jen zdravotnické poplatky, které o výsledku těch voleb rozhodly, byla to právě ona arogance modré šance, jíž už mají lidé dost, jen naše televize nad tím debaklem stále fňuká. Není konce řečí o obcházení zákonů, ale jde vlastně o zákon protiústavní, s posvěcením ústavního soudu, poslušného to vládního oudu, narychlo ukuchtěný, aby bylo možno ždímat prázdné kapsy těch sociálně nejslabších, když už je vše vyžráno a není z čeho brát, protože ty hodně plné kapsy a měšce by to nesly těžce. Protože ústava zaručovala bezplatnou zdravotní péči, bylo třeba ukázat, že neexistuje nic, co by se nedalo změnit, je-li k tomu moc. A tak slyšíme stále kromě těch nářků hrdý slogan JSME ČESKÁ TELEVIZE, a mělo by se dodat: a máme celou řadu kanálů a všechny pějí stejnou píseň toho, kdo je platí.
Ani jeden kanál není opravdu objektivní, nezávislý a levicový. Kdyby byl jen jeden, určitě by to nebyl ten nejméně sledovaný.
Autor: FRANTIŠEK SKÁLA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |