Patnáctého října letošního roku uplyne sto šedesát pět let od narození německého filozofa, básníka a hudebníka Friedricha Nietzscheho. Tento mohutný osamělý duch, podle četných badatelů poslední velký myslitel nové doby, si zaslouží, aby jeho jména bylo při této příležitosti vzpomenuto. Jeho odkaz a básnické nadání hodnotili pozitivně osobnosti jako Otokar Fischer, F. X. Šalda, František Krejčí, Ladislav Klíma a další.
Dovoluji si předeslat, že nejsem profesí literárním odborníkem a že tato má úvaha vzešla již před léty z mého osobního zájmu o literaturu a filozofii všeobecně. Pokusím se tudíž podat jen stručný nástin dojmů z díla tohoto „prokletého“ myslitele a básníka jako čtenář, zaujatý nejen literárním stylem a myšlenkovou bohatostí jeho svrchovaného díla - filozofické básně Tak pravil Zarathustra, ale i velikostí a tragikou jeho osudu.
Friedrich Nietzsche byl nepochybně jednou z nejpozoruhodnějších a nejvýznamnějších osobností německé i světové filozofie a literatury devatenáctého století. Jako představitel nové, zcela vlastní formy existencialismu vytváří podklad pro stavbu úplně odlišné filozofie života, člověka a kultury, než jak byla doposud chápána a vyjadřována uznávanými klasiky. Žije v době, která jej jakožto nečasového a své vrstevníky z jemu blízkých filozofických, vědeckých a uměleckých oborů přerůstajícího myslitele nemůže uspokojit. Je si vědom této neblahé skutečnosti, jež nutně prohlubuje s postupujícím vnitřním vývojem jeho génia propast mezi jeho současníky a ním. Z této situace, která se mu stále připomíná na jeho pouti životem, ze zklamání a vědomí bolestného odcizení hledá nejdříve smířlivé východisko, posléze, v jeho pojetí cosi vyššího: intelektuální a individuální osvobození. Toto osvobození, které se mění ve velké osamění, podmiňuje pak vše, co se tak výrazně a osobitě projevuje v jeho díle: z niterných rozporů klíčí bohatost a proměnlivost myšlenek a náhledů, z chorobou trpícího těla vyrůstá duch nabitý silou drtivých pravd i subjektivity, pýchy i lásky, širokého poznání a vizí, zjevuje se kritik, umělec, tvůrce a ničitel hodnot, autor Zarathustry.
Bez schopnosti, či výstižněji přednosti hlubokých vnitřních intuitivních prožitků nelze plně porozumět tomuto básníku propastí a vrcholů života, a jeho dílo a bytost se jeví jako cosi drsného, nesrozumitelného a cize vášnivého; tuší se však zároveň, že jeho vysoké umění předávat si žádá stejně hluboké schopnosti přijímat, a že tomu, jenž onu výsadu, krystalizující velmi často z osamění a trýzně, před jinými má, otevřou se dveře pochopení, pro druhé uzavřené.
Neprožité, a někdy záměrně neúplné hodnocení díla a osobnosti Friedricha Nietzscheho bylo také jednou z příčin chybných a osudných interpretací vedle důsledků, jež měly základní půdu v silných prvcích individualismu a radikální myšlenkové náplni, charakteristické zvláště pro tvorbu posledního období chorobou poznamenaného myslitelova života. Je nutné umět přiblížit se tomuto tvůrci a jeho dílu bez unáhlených závěrů, je třeba nezaujatě procítit celý psychologický a umělecký vývoj této duše, unesené vírem prudkého, láskou a pohrdáním spalujícího se ducha do tragické výše téměř absolutního osamění, a porozumí se pak i extrémům a krutě střízlivé skepsi povzneseného individualisty - vizionáře, jenž se hrdě hlásil k svému velikému osudu s plným vědomím ceny, již géniové a samotáři vždycky Zemi platí.
Sám a sám na prázdném bojišti proti všem i proti sobě, sám jen nesmírná tíseň, vypjaté přeplnění, podléhání nutnosti, zimničně hladové srdce a všechna nicota vykoupená vůlí v radostí a smíchem kvetoucí sen o velikosti člověka a věčnosti života. Z mohutného pramene vnitřního bohatství a inspirací vyléval vrcholy a hloubky své bytosti a zůstával dál v horečce přesycení; čím větší měrou obdarovával, tím více toužil dávat. Z nadbytku slunečné síly, pod tlakem krásy, zoufalství a opojení bylo tak stvořeno dílo promlouvající k času s nepřekonatelnou dokonalostí obsahu a formy - Kniha pro všechny a pro nikoho. Toto nejznámější myslitelovo dílo uvádí základní zhuštěný motiv, v němž jsou cele obsaženy smysl, náplň a odůvodnění: první Zarathustrova slova patřící slunci, tak vznešeně prostá ve svém poselství: čím bylo by tvé štěstí - mé štěstí, kdyby nebylo koho obdarovávat naším světlem…
I v hudební literatuře se nachází dokonalý kongeniální „překlad“ těchto majestátních slov a fenoménu východu slunce - onoho snad nejvelkolepějšího přírodního jevu do instrumentálního jazyka ve dvou velkých dílech Richarda Strausse - v úvodních tónech symfonické básně Tak pravil Zarathustra a v Alpské symfonii. Tato má zmínka souvisí s méně známou skutečností, že Friedrich Nietzsche byl rovněž hudebníkem a hudebním skladatelem. Jeho písně ztvárnil vynikající světový pěvec Dietrich Fischer-Dieskau. Před nedávným časem se u nás též objevila unikátní nahrávka Nietzschových klavírních skladeb v podání význačného německého pianisty Michaela Krückera. Tyto skladby jsou podle mého názoru velmi zajímavé, půvabné i brilantní.
V krátkém pojednání nelze postihnout celou rozsáhlou Nietzschovu tvorbu a jeho myslitelský, duchovní a umělecký vývoj plný zvratů, a ani se necítím k tak těžkému úkolu povolána. Chtěla bych zde spíše vyjádřit svůj obdiv obsahu a formě Zarathustry v originále a v nádherném překladu Otokara Fischera, a to v době, kdy se krása a hloubka mluveného a psaného slova vytrácí z našeho života stále více nejen u nás, ale všeobecně.
Nietzsche byl přesvědčen, že právě v Zarathustrovi dovedl německý jazyk k dokonalosti, a mnozí literární badatelé s ním souhlasí. Tato velebáseň byla vždy rovněž jedním z nejtěžších prubířských kamenů překladatelů. Zarathustra je po jazykové a básnické stránce skutečně zcela ojedinělým dílem s maximální výrazností na minimální ploše, s duchaplnými aforismy, pod nimiž se jako pod jiskřivým vrcholem vlny tají hlubina myšlenek, a s básnickou mluvou vytříbenou do nejvyšší hudebnosti a barvitosti. Básník ukazuje, jaké zázraky lze činit s jazykem a se slovem jako takovým. Umí ze slov a vět tvořit nové třpytivé a zvukomalebné útvary včetně originální interpunkce a majestátního rytmu tak, že němčina, o níž panuje názor, že je jazykem tvrdým, se v jeho rukou stává hudebním nástrojem. Vnáší do literatury svou vlastní formu dithyrambu, původně starořecké lyrické oslavné písně, kterou použil právě v Zarathustrovi k vyjádření vrcholných okamžiků své inspirace.
Uměl zahrát na svou dionýskou flétnu onu horkou polední melodii tetelící se uspávajícím kouzlem voňavé horské louky, jak je tomu v kapitole O polednách, zazpívat vděčný a sladký nápěv marnotratného syna své matce samotě, v jejímž vítajícím objetí se znavenému poutníkovi nejvolněji dýchá, i zbásnit onen jedinečný kontrast světla svého nitra a zároveň jeho kosmické tmy, jak je tomu v Písni noci. Dokázal vyjádřit řečí pulzování své duše a chvění této napjaté nezbadatelné struny uvolnit a přenést do veršů dokonalé lyričnosti a velikého uchvacujícího rytmu, který proudí Písní opojení a dithyramby Sedmero pečetí, O veliké touze a Před východem slunce.
V Zarathustrovi plně ožívá rovněž lidská stránka myslitelovy osobnosti. Slučuje se v ní a sváří zároveň velikost a velikášství, skepse a láska, zoufalství a vítězný jásot, nihilismus a zářivá mystická naděje a s podmanivou verbální silou vyjádřený též lidský, tolik lidský hlad. Takovým výrazem hladu po lásce člověka či boha je onen tragický výkřik, jímž začíná píseň kouzelníkova: „Kdo zahřeje, kdo má mne ještě rád? Sem horké ruce! A k srdci pánve uhlí!“ A v podobenství o poutníku a psu a v bolestně pravdivé větě, která musela být nejprve protrpěna, než mohla být přiznána, ve větě o lásce, jež je nebezpečím nejosamělejšího, o lásce ke všemu, jen je-li to živé, je všechna trýzeň osamělosti, když přezíravý polobůh odložil svou trpkou masku pýchy a stal se lidským srdcem. Taktéž kapitola Dítě se zrcadlem je jediným vroucím vyznáním v samotě nastřádané lásky, tolik štěstí cítí milující při pomyšlení, že smí zase sestoupit dolů a novou, mladou, netrpělivou náplň své duše rozdat spřízněným i cizím srdcím: „K přátelům smím zase dolů a i k nepřátelům svým! Zarathustra smí zase mluvit a obdarovávat a své milé nejmilejším zahrnovat! … Jako zvolání a jásot pojedu po širých mořích, až naleznu blažené ostrovy, kde dlí moji přátelé: - A moji nepřátelé mezi nimi! Jak miluji teď každého, jen smím-li k němu mluvit!“
Kdo dnes z běžných čtenářů ví více o tomto básníku, aby jej viděl v pravém světle? Uspěchaná a přetechnizovaná doba nepřeje hlubokým úvahám a zastavením ducha na vysokých vrcholech života. Bude mi ctí, pokud mé zamyšlení nalezne alespoň několik spřízněných zájemců o poznání této velké osobnosti filozofie, umění a básnictví.
Ve své autobiografii Ecce homo, poznamenané již utrpením a blížící se turínskou katastrofou, však autor píše o svém Zarathustrovi s překvapující výstižností: „Kdo má oči pro barvy, nazve toto dílo démantovým.“
Uplynulo již mnoho let od doby, v níž velký filozof a básník žil a tvořil, a snad již čas obrousil některé ostré hrany jeho díla. Literární a lidský odkaz Friedricha Nietzscheho si zaslouží, aby jeho vrcholné dílo zůstalo čisté a vzácné jako jeden z nejzářivějších klenotů v pokladnici světové literatury.
Autor: MARTA FRANCOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)