První pohled z okna je současně první pohled do světa. Vůbec poprvé jsem spatřil v kostelecké Komenského ulici č. 465 oknem, do kterého mě vyložila babička, protější restauraci Secesse. Babička ji tak nejmenovala, pravděpodobně nevěděla, co to je secese a říkala „cecece“. Tak jsem to po ní opakoval.
Cececi jsem zachytil na své první kresbě. Pod ní stála na ulici benzínová pumpa. To byla má druhá kresba.
Když dnes sedím v Secesi a vzhlížím k našim třem oknům naproti, babička mi vždycky pošle shůry nějakou báseň. To neselže!
Protože mne s Pepou spojuje právě ona Secesse, opovážil jsem se ty dvě kresbičky zde vystavit, což se - uznávám - nedělá.
V Secessi se zrodila myšlenka uspořádat Pepovi výstavu v Praze. Kostelečáci touží po Praze a Pražáci po Kostelci. Proč jim přání nesplnit? Zkusmo jsme na ostění jídelny postavili jeden z Pepových obrazů, lázeňskou budovu z Karlovy Studánky, a čekali, co na to servírka. Mohla si za obrazem hlavu ukroutit.
Ženy vůbec podléhají Pepovu kouzlu svižněji nežli muži. Však má pro ně připravené lístečky s žádostmi starými jako lidstvo samo. Tématika je pojednána přímočaře: „Přestaňte stále říkat ne“, „Chtěl bych vás malovat nahou“ apod.
A Pepa - ať už dotyčná svolí nebo ne - zasadí reálné nebo smyšlené tělo do orlické nivy tak zručně, že se mu na obraz vejdou nejen statné prsy, ale i statné věže kosteleckých Hradčan. A ženy cítí, že je na ně sáhl Picasso!
Pepa nic nekopíruje, popravdě řečeno to ani neumí. Naštěstí nebyl školen pro nápodobu, ba nebyl školen vůbec.
Jednou jako chlapec pozoroval „od zajíců“, rozuměj od králíkárny, akademického malíře Václava Machaně, jak se marně pokouší převést Dvořákovu Humoresku do výtvarné podoby. Rozběhne se k němu, popadne paletu a fik a fik - mrskne na plátno rozhodující skvrnu. „Hergot, ta tam sedí, ty jsi malíř!“ odmění ho Mistr.
Proto Pepa maluje listy ne jak je malují v Praze, ne jak je mastí ve Vídni nebo v Paříži, ne jak je vyšívají v Barbizonu, nýbrž jak mu právě vyrostly.
Nedělá si starosti, jestli je košer spojit kostelecký kostel s papežem, zkrátka je spojí, aniž by svá krátká spojení komplikovaně ospravedlňoval jako surrealisté, když se omlouvali měšťákům za setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole.
Žádný Breton, žádný Dalí, ale Uhlíř! S uhlířskou vírou, že realita se už nějak poddá. A když se nepoddá, může hořekovat sama nad sebou.
Neláme si hlavu, jestli půdorys týništského obchodního mlýna odpovídá orazítkovanému stavebnímu plánu, hlavně že mu před ním spadl do náhonu dudlíček. Nezkoumá, jestli louka nad Strání zařezává s katastrální mapou, jestli je hereččina paže přisazena k trupu přesně dle anatomických regulí. Co na tom, že vyrůstá odjinud, než je na fakultě zvykem. Medik si zoufá, ale nevystudovaný divák žasne: Vždyť ona dosáhne tam, kam normální slečna nedošmátrá!
Nemluvil bych takto, kdybych nevěděl, že Pepa je pyšný na práci svých štětců, ale také plný uštěpačného samohumoru. Bere si i nebere vážně. Tak to má být. Střílejíce si z druhým, střílíme si sami ze sebe, jakože dělo odskáče každou ránu.
Nic není tak vážné jako humor. Humor znamená šťávu, ale ta šťáva se sbírá ze slzí. Nic není odpornějšího než sladký vtip. Humor je slaný, proto dezinfikuje a hojí rány, proto koření náš život, který by jinak nežral ani pes.
Úvodní slovo k výstavě Josefa Uhlíře v Galerii Futura
Autor: KAREL SÝS
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)