„Mizerie dneška je v tom, že lidé neumějí číst a proto neumějí ani žít. Modernistický
analfabetismus je nutí živořit uprostřed komfortu a záplavy informací.“
Karel Kosík
Moderní člověk, „časopisecký vzdělanec“, převyšuje starého osvícence vědomostmi načerpanými ze zpráv v rozhlase, televizi, novinách, časopisech, méně již z knih, nahradily je webové stránky. Je daleko informovanější, ovšem zprostředkovaně, z druhé ruky, nakupuje v second-handu přes www.cz z internetu. Na úkor bezprostřední životní zkušenosti, o niž je ochuzen.
Zkušenost je autentická, přesvědčuje se v ní na vlastní kůži, jde na tělo. Vyvozuje se z ní osobní závěr, vede k životní filozofii.
„Časopisecký vzdělanec“ nemá nic ze sebe, neví nic o sobě. Je roztěkaný, nezakotvený, bez nadhledu, pouze s přehledem. Bez přesvědčení, bez víry, bez sebevědomí, bez svědomí. Viktor Hugo upozorňuje že „nad vědomím je ještě svědomí“. Svědomí předpokládá věrnost svému přesvědčení, věrnost sobě.
Časopisecký konzument nemá přesvědčení, nemá co zrazovat ani odvolávat, nezodpovídá za dodané informace, pouze cosi četl. Nemůže se mýlit, může být leda mylně informován, získal jen nezávazné vědomosti. Pobírá jakýsi desátek z vědeckého poznání. Baví se uměním z obrazovky, což mu postačuje k dojmu, že je „v obraze“ a tím už všechno ví a všemu rozumí.
Staročeské přísloví praví:“Kdo mnoho ví, může být blažený, kdo neví nic, může být poučen, ale kdo ví málo, může zničit nebe i zemi.“ Neboli nejnebezpečnější je domýšlivý, nekulturní polovzdělanec.
Umělecká literatura sice též zprostředkovaně, leč s veškerou přesvědčivostí autorova uměleckého ztvárnění umožňuje čtenáři autentické zážitkové ztotožnění, vžít se do děje. (Současná literatura faktu se nesmí odtrhnout od uměleckého komponování, nechce-li se dostat do oblasti vědecké popularizace s působností pouze informativní.)
Časopiseckou informovanost charakterizuje roztříštěnost a roztěkanost, rozkouskování a nakousnutí problémů, neucelenost a bezcílnost. Smyslem její publicity není poznání, obohacení člověka, přispění k jeho duševnímu růstu, nýbrž vychází vstříc jeho uspokojení sama se sebou. Odběratelé ani nehledají pravdu, chtějí jen dostávat za pravdu. Postačí jim být pouze informován kritikou o knize, aniž by ji sami četli. Kdo dá na recenzi, aniž by viděl obraz, nemá už co objevovat, jen přihlíží. Stačí jen zaslechnout nahlédnout. Přesvědčit se na vlastí oči už odpadá. Stačí pouze pasivně přijímat. Náhražková reprodukce a snadná rozmnožitelnost plodí pak nadbytek povrchních informací, takže nakonec vlastně už nevíme, co všechno víme.
Senzacechtivost vyvolává honbu za novinkami, žádá dodat materiál pro společenskou zábavu. Není to činnost člověka myslícího, nýbrž hromadícího. Nikoliv aktivně tvůrčího jen pasivně konzumujícího. Člověka hmotně zajištěného, duchovně však ochuzeného, živořícího.
„Mnozí lidé čtou jen proto, aby nemuseli přemýšlet.“ Tak lze s Lichtenbergem označit člověka časopiseckého.
Výstižně konstatuje Viera Švenková: „Nové se šíří kosmickou rychlostí. Učíme se globálně myslet, přidržujeme se vzorů, které nám sugerují média. Nový člověk se tak dokonale vzdálil své zvířecí přirozenosti, že vyžije i ve virtuálním světě.“
Autor: KAREL RETTER
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |