Mohl byste se popsat a charakterizovat?
Popsat sám sebe? To tedy nedokážu. Ale Karel Kryl o mně ve svém Půlkacíři kdysi napsal, ocituji to doslova: „Daniel? Běžný talent vyrostlý v autora. Hodnotný více tím, co redigoval, než tím, co napsal. Odpovědný a důsledný muž, který se neštítí práce. Dobrý přítel. Velmi nekompromisní i velice kompromisní – jak kdy. Člověk, reagující hrozně těžce na svá zkla-mání. Chlap, kterého si vážím – za jeho důslednost i za to, že dotáhne věci do konce.“ S Kar-lovým hodnocením jsem tenkrát sice moc spokojený nebyl, a to kvůli jeho postoji k mé tvor-bě, ale ať si každý, kdo mě zná, rozhodne dneska sám, jak dalece jde o pravdivá slova. A ti, co mě neznají, mohou se třeba na Karlovu charakteristiku mé osoby spolehnout. Dávám všem na vybranou.
O čem v poslední době nejvíce přemýšlíte?
Právě jsem skončil své „europoslancování“. Přemýšlím o tom, jak teď nejlépe využít zkuše-ností, které jsem po pěti letech v Bruselu a ve Štrasburku načerpal. Buď z toho všeho bude další samostatná kniha, nebo řada článků v novinách. Dost možná ale také, že tomu věnuji jenom jeden oddíl v knize svých vzpomínek, kterou mám již delší dobu rozepsanou.
Chtěl byste něco ze svého života škrtnout?
Nic takového, je tomu právě naopak: nechtěl bych vůbec nic vynechat! A to při tom nemyslím jenom na tu knihu. Nestydím se za nic, co jsem během své šestašedesátileté pouti životem vykonal.
Život uštědřuje lekce. Kdy vám uštědřil tu největší?
Tu první po osmašedesátém a druhou pak po devětaosmdesátém roce. Mezitím samozřejmě mnoho lekcí dalších, hlavně v tom čtvrtstoletí prožitém v exilu. Do republiky jsem se vrátil natrvalo až v roce 1995.
Bez čeho se neobejdete?
Neobejdu se pořád ještě bez ženské, bez kávy, cigaret, bez papíru, tužky – a v posledních le-tech samozřejmě bez počítače. Obejít se už ale musím bez alkoholu, nedělá mi zdravotně dobře. Ty tam jsou krásné časy, kdy pro mě láhev dobrého vínka bývala zdrojem inspirace...
Co vám dalo dětství?
Moje dětství díky rodičům probíhalo harmonicky a spokojeně. Ačkoli se odehrávalo v dnes proklínaných padesátých letech minulého století, nikdo mě do ničeho nenutil, ani stát se pio-nýrem a později svazákem. Pionýrem jsem nebyl proto, že si to nepřáli rodiče a do ČSM jsem v patnácti vstoupil, protože jsem sám chtěl. Trochu potíží bylo kupříkladu s tím, že coby dítě v napůl německé rodině doučoval jsem se tento jazyk soukromě, a to se tehdy nepovažovalo zrovna za vhodné. Na němčinu byli lidé doslova alergičtí, čemuž se nelze divit, tak brzy po válce.
Jinak ovšem dětství v Praze bylo plné jedinečných kulturních zážitků. Pro děti za symbolic-kou cenu anebo dokonce i bezplatně promítala kina, hrála divadla, existovaly zájmové krouž-ky všeho druhu. Dělal jsem s loutkami a začal psát pro naše představení drobné scénáře. Di-vadélko jsme měli přidělené v prostorách Obecního domu na Náměstí Republiky, navštívil nás tam i tehdejší prezident Antonín Zápotocký, velmi přívětivý člověk.
Čemu vás naučil život?
Hlavně díky matce jsem se naučil „nedržet hubu ani krok“, nekrčit se. Projevovat se to začalo už v učňovském internátu, kde jsem vybudoval silou vůle nejen školní časopis, ale i divadelní skupinu, která v rámci tzv. Soutěže tvořivosti mládeže prošla přes místní a okresní až do kraj-ského kola. Později jsem obdobně působil také v košické vojenské škole. Tam jsem navíc nejvyššímu šéfovi, generálmajorovi Tikalovi, ale hlavně sličným praporčicím při výuce, na-chystal svou svobodomyslností spoustu perných chvilek. Poněkud starší podpraporčici Mari-ence, která mě měla na hodiny dálnopisu, to všechno zaimponovalo natolik, že mne následo-vala i do Prahy, kam jsem se dal přeložit – když už mě škola nebavila – jako znovu „zákla-ďák“. A to rovnou pod dozor armádního generála Bohumíra Lomského, což všichni považo-vali za nemožnost. Nemožné ale není skoro nic; chce to jenom nepodělat se dopředu!
Co vás nejvíce v životě zklamalo?
Ani jedna z mých žen mě nedokázala zklamat tak hluboce, jako to, co následovalo po letopoč-tech 1968 a 1989.
Co je pro vás v životě nejdůležitější?
Určitě je to zdraví, tak vám asi odpoví každý. Zároveň je však pro mě důležitá i láska, šťastná budoucnost vlastních i nevlastních dětí, jejich potomků a vůbec celého lidského plemene. Chtěl bych, aby mohli žít všichni spokojeně, v míru a bez válečných útrap.
Co pro vás znamená být sám sebou?
Všechno. Úplně všechno.
V co věříte?
Ačkoli mezi mé hodně blízké exilové přátele patřil i katolický básník a břevnovský opat Ana-stáz Opasek, není to u mne katolická víra v pánaboha, kterého nám zprostředkovává církev. Od Opaska vím, že kněží jsou pouhými „vojáky církve“ a všichni ti páterové, opati či bisku-pové vlastně zase jenom jakési nižší či vyšší „šarže“, řízené Vatikánem. Já pevně věřím v to, že život na naší planetě s neustále přibývajícími miliardami obyvatel může udržet v chodu jedině systém, který nebude rozdělovat lidi na hladové a najedené. Věřím tedy v nějakou no-vou formu socialismu, ke které se svět pokud možno co nejdříve dopracuje.
Jste někomu za něco vděčný?
Samozřejmě. Ale to by měl být snad každý jedinec. Rodičům jsem vděčný za život a pozdější oběti spojené s mojí výchovou, za trpělivost učitelům, za věrnost kamarádům, za lásku milen-kám, manželce... Vděčný za nabytou politickou zkušenost nepřestanu být samozřejmě ani voličům, kteří mě vyslali na pět let do Evropského parlamentu. Nikdy bych nikomu nechtěl oplatit nevděkem!
Co je podle vás zbytečné?
Je mi zatěžko odpovědět; myslím si totiž, že i všechno, co se v daném okamžiku zdá být zcela zbytečné, může se eventuálně později projevit jako velmi užitečné...
Jak prosazujete svůj názor?
Diskutuji. Vysvětluji. Přesvědčuji. To považuji za demokratické.
O čem jste pevně přesvědčen?
Neslevím nikdy z přesvědčení, že jedině socialismus je schopen umožnit důstojný život všem lidem bez rozdílu. „Socialismus, anebo zánik v barbarství,“ připomínám slova Rosy Luxem-burgové.
Kdy si říkáte – na tohle nepřistoupím?
Zažil jsem to do důsledků dvakrát v životě. Během vývoje po roce 1989 a předtím po roce 1968. V osmašedesátém jsem odešel, abych proti té zradě mohl dělat něco v cizině a po devě-taosmdesátém se zase vrátil, abych vysvětloval lidem, že to, co se tu stalo, není v jejich pro-spěch.
Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
Skutečné umění lidi kultivuje, což lze pokládat za základní kámen na této cestě.
Na jaké chyby má člověk právo?
Člověk je od přírody chybujícím tvorem; chybování je proto oprávněné a lidské. Povinností je ale naproti tomu chyby přiznávat a nekompromisně pracovat na jejich nápravě.
Litujete něčeho?
Také lítost patří k přirozeným lidským vlastnostem. Měli bychom se snažit žít tak, aby se mohla projevovat nanejvýš v té nejintimnější citové sféře...
Daří se vám rozeznat lež od pravdy?
Zastávám názor, že každý, kdo se dokáže hlouběji zamyslet, rozliší i to, co je vylhané anebo pravdivé. Žijeme ale v hektické době, ve které lidem kvůli pracovnímu stresu a spoustě kaž-dodenních starostí nezbývá, než se vcelku bezmyšlenkovitě spoléhat na nejdostupnější zpra-vodajství v médiích. Problém je pak v tom, že v nich u nás bohužel namísto politické vyváže-nosti převládá nestydatá manipulace veřejného mínění pravičáckou propagandou. Stává se proto až neúnosně často, že za pravdu je v této zemi mnohdy vydávána lež a naopak. Ve své publicistice se snažím tuto bariéru překonávat a čtenáři to oceňují ve svých dopisech.
Co si dnes lidé nejvíce nalhávají?
Ovlivněni mediálními deformacemi si nalhávají třeba to, že v této republice existuje demo-kracie, srovnatelná kvalitativně s tou, která je praktikována v západní Evropě. Nalhávají si často také, že se jim v kapitalismu někdy povede lépe. Po vstupu do Evropské unie trpí mnozí našinci mylnou představou o politické či ekonomické, anebo i vojenské důležitosti České re-publiky, kterou ale ve skutečnosti na unijní úrovni jen málokdo bere s patřičným respektem. Během našeho unijního předsednictví francouzský prezident Sarkozy dokonce hrál překvape-ného, že jsou naši představitelé oblečení „po evropsku“ a chodí obutí.
Stojíte si za vším, co jste vytvořil, anebo byste se k něčemu nejraději neznal?
Stojím si za vším, co jsem kdy stvořil a podepsal se pod to, někdy mě ale zamrzí, že je v tom mnohé – hlavně v mých verších – co nedosáhlo výraznější umělecké úrovně.
S čím se nikdy nesmíříte?
Nedokážu se smířit s lidskou lží, podlostí, pomluvami, ale ani s křivdami, anebo i s násilím, páchaným na nevinných obětech během nejrůznějších politických či náboženských konfliktů ve světě.
Co dělá člověka skutečným člověkem?
Je to podle mne čestnost, slušnost, obětavost, prostě všechno, co se dá shrnout pod fair play. Patří sem také důkladná porce tzv. rytířskosti. Zjednodušeně řečeno, člověka dělají člověkem právě ty vlastnosti, které se z nějakých záhadných příčin neoprávněně připisují aristokracii.
Z čeho se dovedete radovat?
Z každého rána, při kterém vysvitne slunce.
Jaká přání se vám v životě splnila?
Dnes, v šestašedesáti, mohu říct, že se mi v životě splnilo mnohem více, než o čem jsem se kdy odvážil snít. Toužil jsem hluboce milovat, miloval jsem a miluji; toužil jsem svobodně žít, žil jsem tak a žiji; toužil jsem o tom všem psát, psal jsem a píši; toužil jsem po uznání i trošce slávy, a dostalo se mi obojího tolik, že jsem si to snad ani nezasloužil. Kdybych teď měl zemřít, odcházel bych poměrně spokojený...
Myslíte si, že uspořádání světa je nezvratitelné, jak se dnes tvrdí, anebo má lidstvo šanci na jiný, lepší svět?
Nikde jinde, než v této české kotlině se po každém zvratu říká, že teď to tu bude „na věčné časy“. Tady se totiž všechno příšerně vleče a někomu to proto může připadat věčností. Kvůli příslovečné naší nerozhodnosti a organizační nezpůsobilosti tu ani dvacet let po převratu ne-máme standardní demokracii. A pořád zarputile usilujeme o druh kapitalismu, od kterého se všude jinde – na mysli mám západní civilizaci, ke které se tak rádi hlásíme – již delší dobu odvracejí.
Zatímco hlavní státy světa se už ocitly ve fázi hledání nových forem společenského uspořádá-ní, my se dáváme krmit předvčerejšími bludy a probíhající změny nejsme schopni zaregistro-vat ani v Evropské unii, jejímiž jsme členy. Je přímo národní tragédií, že současní čeští vládní politici se vyznačují intelektuální zabedněností, jaká nemá obdoby. Kupříkladu Karel Marx je jimi zostouzen a zavrhován, zatímco Západ již v jeho teoriích hledá impulsy k budoucímu řešení sociální problematiky. Tradiční naší neschopností včas zareagovat a také udržet vývo-jové trendy, dochází u nás k prudkým společenským zlomům, kvůli kterým začínáme vždy znovu od píky.
Myslíte si, že jako národ umíme zacházet se svobodou a demokracií?
Byli jsme již od počátku minulého století několikrát na nejlepší cestě ke svobodnému a de-mokratickému zřízení, ale nedokázali si je obhájit. Dokonce jako jeden z prvních národů jsme pochopili, že sloučení demokracie se socialismem může být přínosem pro většinu lidí. Své snahy jsme ale vzdali pokaždé bez jakéhokoli většího odporu a převzali zvnějšku to, co nám bylo vnuceno. Nejinak tomu bude i v nejbližší budoucnosti: také zasmrádlý kapitalistický paskvil Havla a Klause bude tady teprve až z cizího rozhodnutí odhozen, a to opět zlomově, ze dne na den.
Jaká je vaše největší životní zkušenost?
Je to bezpochyby můj čtvrtstoletý pobyt v Německu a západní Evropě. Poznal jsem hodně zblízka nejen povahy rozličných národů a téměř všech čelných představitelů čs. emigrace, ale i mnohých význačných osobností kulturního a politického života hostitelské země. K tomu teď také přibyly bohaté poznatky poslance Evropského parlamentu. Nadosmrti už nedokážu posuzovat něco jenom černobíle, jak je to v této zemi běžné.
Jaké poznání vám přinesla nová doba?
Rozpor je v tom, že to, co se tady nazývá „novou dobou“, mám vzhledem k dlouhým letům v exilu už dávno za sebou. Již krátce po válce se v západní Evropě kapitalismus začal rozvíjet jako sociální tržní hospodářství, zatímco v její východní části nastupovala tzv. lidová demo-kracie s plánovanou ekonomikou a cestou směřující k socialismu. Zanedlouho pak došlo ke vzájemnému soutěžení nově vytvořených dvou bloků, kapitalistického a socialistického, při-čemž ten první žil v permanentním strachu z toho druhého. Právě to lidem na Západě umož-ňovalo udržet si celou řadu sociálních výdobytků, které jim ulehčovaly jejich život. Teprve po zhroucení socialistické soustavy, kterou se nezdařilo včas zvnitřku reformovat, ukázal kapita-lismus opět svou pravou tvář: pod rouškou absolutní svobody zahájil nové vydírání neprivile-govaných lidí v masovém měřítku. A my teď zažíváme rozkol tohoto zlořádu...
Z čeho nechcete slevit?
Řekněme raději, že nemohu: je to mé politické přesvědčení, mnohonásobně ověřené osobními zkušenostmi.
Jak velký prostor potřebujete k životu a co v něm považujete za nezbytné?
Mladý člověk by měl dostat příležitost porozhlédnout se důkladně po světě a načerpané zku-šenosti pak vydatně zúročit po návratu domů. Lidé v mém věku vyhledávají však už jen místa klidu, odkud mohou začít rekapitulovat vlastní život. Nepotřebuji teď tedy k životu víc, než trochu manželčiny shovívavosti, zahradu před domem, pracovní stůl, knihovnu, postel. A pro-tože jsem stařec veskrze moderní, musím mít také internet. To všechno se vejde na několik desítek čtverečních metrů.
Bez čeho si nedovedete představit svůj život?
Bez možnosti vyjadřovat se k jeho průběhu v širších souvislostech, ať už jakoukoliv literární podobou či formou.
DANIEL STROŽ, básník, nakladatel, publicista, politik.
Narozen 4. srpna 1943 v Plzni. Dětství a mládí prožíval v Praze, po událostech 1968 jako pětadvacetiletý odešel do exilu. V Mnichově v r. 1975 založil a do r. 1995 provozoval nakla-datelství Poezie mimo domov. Od r. 1981 do r. 1990 vydával a řídil exilový literárně politický časopis Obrys. V r. 1995 se jako cizinec s trvalým pobytem vrátil do republiky, pracoval jako komentátor Haló novin a spolu s Karlem Sýsem založil a dodnes řídí jejich literární přílohu Obrys-Kmen. V období 2004-2009 byl poslancem Evropského parlamentu, kam kandidoval za KSČM. Za svůj přínos k přijetí Bulharska do Evropské unie byl oceněn stříbrnou plaketou bulharského parlamentu. Na konci parlamentního období obsadil první místo v jednom za-hraničním rozboru, hodnotícím mj. i všestrannost aktivit 24 europoslanců, vyslaných z ČR.
D. S. je autorem celkem čtrnácti básnických knih, šesti knižních souborů vlastní publicistiky, dvou knih rozhovorů a jedné divadelní hry. Během své poslanecké činnosti vydal řadu odbor-ných publikací a byl také redaktorem časopisu delegace KSČM v EP.
Autor: DANIEL STROŽ, MICHAL ČERNÍK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |