Je užitečné a prospěšné nevyhýbat se bilancování.
Rok 20. výročí nástupu prokapitalistických sil k tomu nabádá. Projevy exprezidenta Václava Havla z let 1989–1990 jeví se dnes s odstupem let jako zavádějící a populistické, v konečném svém působení směřovaly k zániku Československé federace a rozpadu Československa roku 1992.
Kniha Deset pražských dnů s podtitulem Dokumentace (vydala Academia, nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1990, autoři M. Otáhal a Z. Sládek, v rozsahu 672 stran, doložena 63 černobílými fotografiemi) má být – jak autoři uvádějí – „nepatrnou splátkou nejen lidem této země, kteří ´u toho byli´ a pomáhali, ale také těm, kteří stáli v čele a aktivním podílem rozhodli o porážce totalitního režimu a otevření cesty k demokracii. Proto ji věnujeme především studentům a Občanskému fóru“.
V konfúzní předmluvě uvádí Václav Havel, že „těch deset dnů prožíval tak intenzivně, měl tolik práce a vše se dělo v tak hektickém napětí, že si na ně téměř nevzpomíná, že jeho mozek prostě nebyl schopen vše pojmout a uložit do paměti, takže má – pokud jde právě o tyto dny – cosi, čemu se odborně říká „okno“. Závěrem své smysluplné předmluvy děkuje Havel historikům za velkou práci, kterou do přípravy této knihy vložili. „Slouží budoucím generacím. Je skvělé, že to udělali dřív, než budou mít ´okno´ celé naše generace a že se tím zasloužili o to, že se naši potomci nebudou ve školách učit bludům.“
Mýlili by se čtenáři, kdyby očekávali, že uvedená publikace je obdobou světoznámé knihy Johna Reeda Deset dní, které otřásly světem. Je pouhým důkazem, že nebylo snad jediného pracoviště vědeckého, uměleckého, církví a mnoha dalších desítek všech průmyslových odvětví, jež by nevydaly svá provolání, výzvy, jimiž fanaticky požadují radikální ekonomické reformy, přestavbu politického mechanismu aj., podporující především Občanské fórum.
Kniha je rozčleněna do kapitol podle jednotlivých dnů. Uvnitř kapitol jsou dokumenty řazeny podle probíhajících každodenních událostí v době od 17.–27. listopadu 1989; u některých dat je uvedena i hodina, údaj ráno, dopoledne, večer, v noci.
Zmanipulovaní studenti se pak ve svých prohlášeních aktivně hlásí k ideálům svobody a pravdy, za něž obětovali před 50 lety své životy jejich vysokoškolští předchůdci. „Protože jsou tyto ideály vážně ohroženy, je nezbytný boj za demokracii, která má u nás hlubší kořeny než v jiných zemích východní Evropy.“
Nemíním unavovat obsáhlými projevy institucí i jednotlivců tehdejšího Občanského fóra, neboť to není cílem tohoto článku.
Další část zmíněné publikace obsahuje rozhovory s tehdejšími představiteli politických sil v průběhu tzv. revolučních událostí. Jeden z nich, vedený Milanem Horáčkem, vypovídá o lecčems: „Dneska by se mohlo říci: proč jsme rezolutně a neústupně nepodporovali Havla? Nebylo však jasné, že Havel bude vedoucí postavou. Byl přirozenou autoritou, všichni ho velice ctili, ale nevypadalo to, že by měl hrát nějakou politickou úlohu. Byl morální autoritou, ale nikdy neřekl, že by chtěl být ´něčím´. Prezidentem už vůbec ne.“
V oněch „pohnutých“ listopadových dnech se na Václavském náměstí v Praze setkal literární historik a vědec prof. Jaromír Dvořák s předsedou České národní rady Evženem Erbanem, jímž byl pozván do bytu. Hovořili o právě probíhajících událostech, když Evžen Erban mimoděk poznamenal: „V křesle, v němž sedíš, seděl před dvěma dny dlouhou dobu Havel; přemlouval mne, abych byl pro jeho volbu prezidentem a abych k tomu přiměl i své ´vlivné levicové´.“ Taková je pravda.
Václav Havel sehrál roli těžce trpícího totalitními kriminály tak dokonale, až mu vynesla funkci prezidenta republiky.
V zmíněné knize je několikrát použito termínu „masakr“, „hanebný masakr“, vykonaný v ulicích Prahy dne 17. listopadu 1989 na bezbranných studentech středních a vysokých škol i na ostatních občanech, kteří se spontánně připojili k manifestačnímu průvodu uspořádanému v upomínku na tragický skon studenta Jana Opletala v listopadu 1939.
O skutečném masakru vypovídá literatura faktu, která zveřejňuje nacistická zvěrstva, páchaná na českých studentech v listopadu 1939. V tzv. Situační zprávě č. 10 velitele Pořádkové policie u Říšského protektora v Čechách a na Moravě z 24. 11. 1939 se mj. uvádí: „Dne 17. 11. večer bylo v rozhlase a v novinách oznámeno, že v důsledku 28. října a 15. listopadu byly české vysoké školy uzavřeny na dobu tří let. Celkem bylo zatčeno 1300 studentů. Devět pachatelů bylo zastřeleno, neboť strůjci těchto akcí jsou zejména na českých vysokých školách.“ Dne 19. 11. bylo převezeno do Sachsenhausenu 1185 studentů. K nim přibyli později ještě studenti z Brna a Příbrami.
V knize Moje svědectví, obsahující příběhy českých vysokoškoláků z akce 17. listopadu (autor František Buriánek), vypovídá kromě jiných i vězeň Josef Nikl:
„Asi za dva nebo tři dny přišel na blok 52B sluha z marodky a ptal se, kdo zná Karla Kouřila. Zvedl jsem ruku v naději, že snad s ním budu moci mluvit, nebo že od něho přináší nějaké zprávy. Německy mne požádal, abych šel s ním. Klusali jsme k revíru… Podivil jsem se, že mne nevede do baráku, nýbrž do jakéhosi sklepa pod barákem revíru.
Obraz, který se přede mnou otevřel, mne ohromil a zkrušil: Ve velkém podlouhlém sklepě – na ploše asi sto čtverečních metrů – jsem uviděl val mrtvých nahých lidských těl. Zaplňovala celý prostor sklepa od stěny ke stropu a opět k protější stěně. Byl jsem vyzván, abych identifikoval tělo Karla Kouřila; prý jde o zjišťování totožnosti mrtvého, které je na revíru povinné.
Těla byla polita kyselinou karbolovou, jejíž ostrý zápach se mísil se zápachem rozkladu. Krematorium tábora prostě nestačilo spálit denně stovky mrtvých těl při jejich tak bohatém přísunu. Sevřel se mi hrudník, nemohl jsem se nadechnout, ztrácel jsem rovnováhu. Takový obraz Dante jistě neviděl. Beznadějně jsem obcházel kolem valu mrtvých, jsa někdy nucen i po nich šlapat, poněvadž na podlaze nebylo téměř volné místo. Hledání bylo víc než obtížné. Vyzáblé lebky, potažené tenkou kůží, si byly strašně podobné. Jedině vysedlé čelní kosti nebo dlouhé či hranaté brady odlišovaly některé hlavy od druhých. A podle těchto dvou znaků, podle vysokého výrazného čela a protáhlé ostré brady, jsem poznal po dlouhém hledání svého přítele Karla Kouřila.
Přes lidská těla jsem vyvrávoral ke dveřím. Omylem jsem však vstoupil do protějších dveří místo k východu. Ustrnutí, jež se mne zmocnilo v prvé sklepní místnosti, přešlo v duševní i tělesné ochromení. Na betonové podlaze zde ležela ve třech řadách opět mrtvá těla. Avšak ani jedno z těch mrtvých těl nebylo celé. U některých byl rozpárán život, obnažena střeva a játra, u jiných roztříštěné lebky, jinde zpřerážené nohy nebo ruce, rozšlapané hrudníky, v nichž bylo vidět plíce. Z jedné hlavy byly vyloupány oči. Dívaly se na mne krvavé oční důlky… Obraz obou sklepů mne umrtvoval mnoho dní a nocí. I tvář Karla Kouřila, matně ozářenou sklepením světlem, jsem viděl ještě dlouho před očima.“
V závěru této knihy se mj. uvádí:
„Byl-li zvolen 17. listopad za den mezinárodní studentské manifestace, stalo se tak po zásluze. Naše studentská mládež vydržela zákeřný úder, vedený přes ni proti celé národní kultuře a na kořen našeho národního bytí… Přes desetiletí přetrvaly přátelské vztahy studentů z generace 17. listopadu s bývalými sachsenhausenskými spoluvězni z NDR, NSR, SSSR, Francie, Polska a dalších zemí. Síla přátelství, mezinárodní solidarity a soudružské pomoci, která pomáhala i v nejtěžších podmínkách překonat zlobu a nenávist esesáků, přetrvala dosud… Svým mladým kolegům chceme popřát, aby se nikdy v jejich životě, ani v životě jejich dětí, neopakovaly události 17. listopadu 1939. Aby mohli svobodně – jako socialističtí občané – žít, tvořit, stavět, upevňovat a dále rozvíjet svou vlast, rozdávat radost a pokročit daleko na cestě, kterou šla po svém osvobození generace 17. listopadu 1939.“
Lze si jen přát, aby naše politická reprezentace pro své neustálé připomínání „zločinnosti komunismu“, v jehož době na vysokých školách bezplatně vystudovala, nezapomněla, že německý fašismus byl v roce 1945 poražen vojensky, avšak jeho ekonomické, psychologické a ideologické podhoubí vymýceno nebylo (svědčí o tom u nás stále častěji provozované sjezdy neonacistů), ba co víc, jeho vojenský potenciál v globalizovaném světě nebezpečně ožívá.
Anebo má snad Česká republika a její hlavní město Praha vinou neschopných, zato však dobře odměňovaných našich politických činitelů, znovu prožívat Mnichov a 17. listopad 1939?
Autor: JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |