Kvapem se blížil termín předčasných voleb, kdekdo začal bojovat na billboardech, na televizních obrazovkách a političtí cyklisté se proháněli po kraji, aby pohovořili s voliči. Vařil se volební guláš, pekly koláčky. O budoucnost chystaného duelu se třásl Václav Klaus, ale starosti o své pochybné příznivce netajil ani „zelený“ Václav Havel. Paroubek s Topolánkem, tedy oranžoví a modří, se předháněli, jak bývá v kraji zvykem, v arogantních výrocích. A přece jenom se špatně namazaná mašina české politiky uprostřed trapné jízdy zadřela. Vnější pozorovatel by tipoval, že zablokování způsobily velké strany, jistou šanci měl i exprezident Vašík, jinak mistr politických a všetečných zlomyslností. Konečně Václav Klaus vede delší dobu souboj s duelantem Havlem, trpícím, jak víme, klausofóbií. Bojuje se o jednotnou Evropu a Lisabonskou smlouvu, o počasí, ale i o kůrovce na Šumavě a hlavně o nejteplejší křesílka. Tady si přisadil i expremiér Miloš Zeman. Najednou však všechny sázenky politické sportky padly. Zhroutila se Topolánkova vláda a prezident vyhlásil předčasné volby.
Neprošel ani jediný ze sázejících. Človíčkem, který zamotal politickým šantánem, se navíc stala v podstatě politická nula, Miloš Melčák, jenž od počátku poslední sestavy sněmovny nedbal na pravidla hry. Nejprve kopal za oranžové, potom se mu zalíbili modří (zajisté z čiré a nezištné sympatie). Když kabinet ztratil důvěru, kterou postrádal od samého počátku, padla vláda a Václav Klaus vyhlásil nové volby, jichž se (jako obvykle) hodlali zúčastnit nepohlední a nevýkonní veteráni. Melčák ve spolupráci s advokátem Kalvodou ovšem nechali velmi rafinovaně probíhat dvouměsíční lhůtu, v níž mohli odprotestovat u Ústavního soudu Klausovo vyhlášení termínu voleb. Teprve tři dni před limitem se oba pánové ozvali. Miloši Melčákovi bylo nejspíše líto několika poslaneckých platů do řádných voleb. Z čehož plyne, že měl nejspíše pravdu Barry Ritholtz, vlastník počítačového blogu, jehož předpovědi pravidelně sleduje na 29 milionů lidí. Ten totiž svého času pravil, že „nikdo neví, co se stane zítra. Nikdo. Všechny předpovědi“, dodal, „jsou přinejlepším sofistikovanými odhady. Za druhé, veškeré prognózy okamžitě zastarávají a musí být přehodnocované v důsledku změny podmínek, nových údajů a aktuálního vývoje událostí.“ A tak se stalo.
Předvolební handrkování a zlomyslnosti všech ústavních činitelů ovšem pokračovaly dál. Sněmovna a Senát, dočasný premiér, prezident a Ústavní soud, předáci všech parlamentních stran, včetně strany TOP 09, která v parlamentě ještě nikdy nezasedala, nakonec shledali, že bez vzájemného pokusu o vymazání malérů se země, nacházející se v hluboké ekonomické i morální krizi, může v nejlepším případě rozsypat. Nemluvě už o tom, že zhruba 10 milionů účastníků a diváků pozvolna ztrácelo trpělivost nad podívanou, na niž jsme platili (jak ještě zmíníme) vskutku neuvěřitelné vstupné. Ale především jsme si poněkud natáhli předvolební kampaň, Karel Schwarzenberg, který má v oboru jistou praxi, tedy napsal článek, že pánové „už hledají ve stokách kýble močůvky“. Abychom lépe porozuměli momentální situaci, kampani a sporům politiků s Melčákem a Ústavním soudem, všemu, co tomuto handrkování předcházelo a co bude následovat, poskytla nám Jeho jasnost i malé vysvětlení: „Máte-li kýbl močůvky, tak s ním můžete kohokoli polít. Nebojím se, že se na mě něco najde, ale jsem přesvědčen, že se někteří kabrňáci budou snažit. Ve vynalézání pomluv jsme bystří. Skoro mistři Evropy. Mám plnou důvěru v to, že se teď něco rozpoutá.“
Ovšem pozoruhodný je fakt, že se nám zatím strany, stranické poplatky, soudy, vládní aparát, ale i úřady pomalu v každé vesnici rozmnožují o bezpočet radních a úředníků. Tam, kde kdysi vystačili jen se starostou, který měl začasté vlastní živnost a který spolupracoval v úřadě s oficiálem, či úředníkem s titulem či bez titulu, máme dnes široširé spekulační štáby, které skupují pole i luka, budoucí parcely, baráky i hotely, a tak spekulují ve velkém. V malých městečkách a obcích, v nichž jsme se kdysi narodili, bohužel, nebo bohudík, totiž nikdo neměl z ostudy kabát. Dnes (a to je důležité) je třeba mít aspoň modrou (svazáckou) košili a oranžové tričko. To je klíč k lobbování a šizení občanů. Na jedné straně likvidujeme i poštovní úřady, občas rozprodáme i nějaký špitál, zatímco jindy klonujeme pojišťovny, dodáváme různobarevné straníky do státních a polostátních miliardových firem, od krachujících aerolinií, přes naftová potrubí, ČEZ a mnoho dalších milionových možností. Patří sem i nejrůznější veleúřady, správní a dozorčí rady, ředitelé prominentních špitálů. Konečně vzpomeňme, kolik úřadů se nám narodilo, kolik komisí a subkomisí a ministerstev a různých správ a soudů vzniklo, zatímco tisíce kriminálníků není kam zavřít a běžná soudní pře, jak se uvádí, trvá osm let, dokud se nám kriminálníci nevystěhují i s kapitálem do vzdálených, nám nedostupných krajů.
Jak jsme k této veselici přispěli my, občané Čech, spočetl skutečný mistr statistiky a chodící archiv, Ing.František Dvořák, v knize o velké loupeži. Z kapes jednoho každého z nás připadlo na tyto šarády a ubohé živobytí panstva před listopadovým karnevalem 666 korun ročně. (A to jsme financovali i národní výbory i správu celého zdravotnictví). Nyní, navzdory nepředstavitelné privatizaci (tedy roku 1999), platí 19 810 korun jeden každý obyvatel státu. A to navzdory tomu, že z veřejné správy vypadla do soukromých rukou velká většina kapitálu. K tomu si ještě dodejme, že roku 1999 končí řádné vedení statistik, všechny položky se rozdělily na řadu podpoložek a účtů, takže o svém příspěvku na veřejnou správu už máme jen tu nejmenší tuchu. I zkušený mistr surfování na internetu se zkrátka za rok 1999 a na počátku nového tisíciletí k čerstvým a rostoucím částkám sotva dostane, což jistě není náhoda. Nejspíše bychom se určitá čísla neměli vůbec dozvědět. Zaplatíte-li však jen za jednu vstupenku do této úřední arény téměř 20 tisíc korun, tu vás napadne, že za stejný peníz byste mohli navštívit nejdražší koncerty nejslavnějších džezových skupin, které byste asi viděli tak rádi, jako se nadšeně vídáváme dejme tomu s úřednicemi na finančních úřadech. Přitom jako hosté kterékoli instituce jste vítáni (zejména jde-li o starší ročníky) s takovou laskavostí, že se k starostovi (nejste-li občanem dědiny či malého města) skoro nedostanete, a jinak se s vámi, většinou s patřičným odstupem, domlouvá jedna z tisíců tiskových mluvčích, jejichž tváře, plynulou řeč a ušlechtilý pohled nám jinak předvádí den co den každá televizní stanice. Většinou v souvislosti s faktem, že se zoufalý občan prostě nikde nedovolá. Konec konců při poslechu posledních výroků Ústavního soudu se k nepochopení přiznali i naši mocnáři. Zapomněli (nebo vůbec nevzali na vědomí) na výrok myslitele O. Fišera, který kdysi napsal, že „řečnické umění je vyluzovat z plic tóny tak, aby to vypadalo, že je to produkt mozku.“ Proto je pozoruhodné, že se v dané chvíli do ústavy opřel ústavní soudce Vojtěch Cepl, který se právě urychleného formulování nosné právní normy, tedy ústavy České republiky, osobně a jako prominentní právník sám zúčastnil. Politolog Bohumil Doležal tedy právem konstatoval, že si zrovna Vojtěch Cepl stěžoval, že cesta k předčasným volbám odporuje ústavě. „Pan profesor Cepl řekl, že toto řešení je skandální, nicméně já si myslím, že je spíše skandální chyba v české ústavě, která generuje – vzhledem k malé politické stabilitě v Česku – krizové situace. Ústava je napsaná blbě a měla by se opravit tak, abychom se mohli k předčasným volbám dopracovat mnohem jednodušeji.“ Ovšem, jak dodává, „dosáhnout ústavní většiny se u nás rovná zázraku“. Tento jev má své důsledky, které vnímá citlivě každý běžný občan, jenž šetří kramflíky a volí svou nepřítomností. Nakonec se volí, ovšem se skřípáním zubů, protože „není koho volit“, v čemž se vesměs shodujeme. Anebo volí, ale s myšlenkovým podtextem, že volí menší zlo. Náramně jednoduše promluvila na dané téma herečka Květa Fialová. Ta o dnešní době pravila, „že je absolutně bez vyššího smyslu. Ale sami si za to můžeme. Lidi pořád nadávají na politiky, kteří jim vaří šlichtu, a jsou pak naštvaní, že jim nechutná. Já to zkrátka nejím. Myslím, že nad Hradem by měl viset nápis z Limonádového Joe: Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina“. A Václav Havel by si měl přestat konečně hrát na vítězství pravdy a lásky, když vítězí zásluhou našich mocipánů pravý opak těchto hodnot.
Nyní tedy uplyne dvacet let od „velkého klíčocinku“ a my, kteří máme dobrou paměť, víme, jak jsme se sami sebe ptali: Proč jsme s tím (už dávno) něco neudělali. A nová a další generace? Budou pokládat stejné otázky, takže bychom se měli připravit, a to nejen na odpověď.
Autor: TOMÁŠ VLK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |