Připomínka jednoho Benešova projevu
Se známým českým literárním historikem, kritikem a překladatelem Václavem Černým (1905-1987) se jistě lze přít o mnoha věcech. Ale při čtení jeho memoárů nazvaných Paměti 1945-1972 (Atlantis, 1992) je možné mu dát za pravdu, když se zmiňuje o prvním poválečném sjezdu českých spisovatelů a o projevu, který na něm 16. června 1946 pronesl tehdejší prezident republiky Edvard Beneš.
„Benešova sjezdová řeč působila jako puma“, uvádí Václav Černý ve zmiňovaných memoárech a dodává, že jde o „naprosté a bezpodmínečné vyznání zásady úplné tvůrčí svobody myšlenkové i umělecké jakožto nutného předpokladu opravdu plodné duchovní práce a národního mravního zdraví, a ostatně i požadavku pravé demokracie“.
Ano, když si dnes, tedy po více než šedesáti letech, vezmeme do ruky text tohoto Benešova projevu, musíme jednoznačně uznat, že jde o vystoupení, jehož myšlenkové bohatství nic neztrácí na aktuálnosti, ba spíše naopak, že právě vzhledem k současné kulturní nivelizaci v naší zemi je doslova nabité výzvou nejvyšší naléhavosti.
„Řekl jsem, že chápu naši demokracii nejen politicky, ale dnes už daleko více hospodářsky, sociálně a mravně“, prohlásil tehdy Edvard Beneš z tribuny sjezdu spisovatelů a pokračoval: „Naši spisovatelé a umělci jsou průbojníky nového světa a nového života, to znamená v dnešní převratné době průbojníky nového režimu mravního, hospodářského a sociálního. Náš boj národní byl od doby našeho politického pádu a zvláště od polovice 19. století bojem především sociálním. Ztratili jsme šlechtu a vyšší naše třídy současně se svým pádem politickým a v době, kdy jsme si znovu vytvořili naši novou buržoazii, vcházeli jsme už do období, kdy moderní kapitalismus byl odsouzen k zániku. Naše emancipace hospodářská a sociální zapadala v jedno s emancipací národní, s bojem o naši svobodu národní. Nezapomínejme, že nám to podstatně umožnilo také náš dnešní veliký přelom po druhé světové válce! Tyto veliké skutečnosti vždycky naše významná literatura a naše moderní kultura představovala, a náš spisovatel nemůže ani dnes je opomíjet nebo opouštět.“
Jako velmi nadčasová působí i tehdy pronesená Benešova slova o vztahu práce spisovatele a minulosti, který se nevyčerpává jen láskou a obdivem k zápasům za národní svobodu. Beneš vlastně jako by spisovatele a vůbec celou obec intelektuálů upozorňoval na neustále se opakující kategorické imperativy doby, za které považuje především zápas za hospodářskou a sociální emancipaci. Beneš v projevu říká: „Naše moderní literatura je vedle tématu národního prosáknuta v plné své bohatosti tématy sociální a hospodářské spravedlnosti a jde přímo ke koncepci
socializace moderní společnosti.“
Když dnešní quaziintelektuál v póze tvůrce „superrománů“ nebo blábolů ze žánru pokleslého bulváru či memoárů „už“ třicetiletých „hvězdiček“ slyší nebo vidí výraz tohoto tvaru, jaký je tedy třeba zrovna ono Benešem užité slovo „socializace“ (nemluvě už o samotném pojmu „socialismus“) tak nevidí rudě, ale okamžitě „hnědě“ nebo „černě.“ Beneš vyzývá spisovatele, aby se aktivně
snažili hledat kořeny soudobých problémů, přičemž jim neváhá připomenout - při hlubokém respektu k jejich nezadatelné svobodě uměleckého počínání - že jsou povinni plnit roli svědomí národa.
„Náš dnešní spisovatel jde tudíž jen v této naší literární tradici, vyjadřuje-li se i dnes tak živě k těmto problémům, zkoumá-li už zcela konkrétně tyto otázky a hledá-li vášnivě řešení denních našich politických otázek v tomto duchu“, říká Beneš a zdůrazňuje: „Náš spisovatel je tím také svému národu povinen. A slouží jen svému národu, bude-li tyto problémy nejen zkoumat, nýbrž i kriticky se k nim vyjadřovat, otevřeně naší veřejnosti v těchto otázkách pravdu říkat a nebude-li se bát zde povzbuzovat a tam varovat, zde posilovat a tam kriticky na chyby a vady upozorňovat - krátce: plnit povinnosti spisovatele jako burcovatele národního svědomí.“
Za neméně závažnou je třeba považovat Benešovu tezi, že česká literatura a umění, stejně jako čeští spisovatelé a všichni kulturní pracovníci, by měli nejen plně respektovat náš velký, doslova všelidský národní odkaz a ze všech sil se v jeho intencích snažit o světově duchovní expanzi našich národních hodnot. Beneš na tomto místě říká: „Spisovatel má být šiřitelem a zprostředkovatelem našich duchovních hodnot ostatnímu světu. Jeho role je nepolitická a tím současně vysoce politická. Nedělá práci a literaturu tendenční, vulgárně propagační, ale chce představit ostatnímu světu svůj národ.“
Na druhé straně si lze povšimnout, že nikoli všichni lidé vládnoucí perem (pardon, počítačem) mají dnes klapky na očích a nevidí, kam se řítí naše měšťácká společnost, tedy ten způsob uspořádání morálky a mravů, kdy se z mafiánů stávají milionáři a miliardáři a kdy se objevují nové zdroje
strachu a narůstá manipulace veřejného mínění, tedy stav, o němž se kriticky vyjadřuje i Beneš ve vzpomínaném projevu. Svědčí o tom i skutečnost, že například svůj podpis pod otevřený dopis předsedům politických stran, ve kterém mimo jiné stojí, že česká společnost „je v roce 20. výročí demokratických změn v hluboké krizi, nejen ekonomické, ale morální...“, připojila řada soudobých umělců a spisovatelů.
Nicméně se jeví jako patřičné zdůraznit ještě jednu pasáž Benešova projevu. Jde opět o velmi aktuální a bohatou - obsahově i výrazově - výzvu. Beneš totiž upozorňuje, jak je těžké zvedat prapor lidskosti, když – jak říká doslova - „vidíte kolem sebe netolerantní zdůrazňování stranictví, nacionalismu a imperialismu v nových formách a v novém šatě, vidíte v nových formách veliký rozkvět staronových nacionálních ideologií, v tvoření předpokladů pro skryté či jasné ovládání těch či oněch krajů světa... A budete tudíž na pochybách, zmíní-li se vám někdo – vám, spisovatelům, tvořitelům a nositelům nového světa - o novém humanismu.“
Autor: MICHAL RYBÍN
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |