Reportáž měla být napsána před pěti léty, ale následkem mé lenosti přichází na svět opožděně: Jsem starší, mírně kulhající pán s vousy a zbytkem vlasů barvy rozlitého mléka nebo kočičího stříbra, což dodává mému chatrnému vzhledu jistou vážnost. Kráčím po schodišti jedné pražské školy a z haly nade mnou zaznívá hlahol z desítek hrdel a hrdélek, předškoláky počínaje a dospělou mládeží konče.
   Zastupuji zde rodiče malého děvčátka, holčičky nadmíru čiperné, své vlastní vnučky a protože vím, jak bude hladová, přináším jí kuřecí řízečky, které má nejraději. Budu tedy dnes dědeček Řízeček, ale bývám i dědeček Dortíček či Bábovička. Krom pamlsků dopřávám své svěřenkyni mnohé, nad čím by rodiče povytahovali obočí, třeba sjíždět zábradlí nebo skákat přes kaluže, což pášeme společně. Ona sama teď právě divoce metá po frekventované školní hale hvězdičky, jež bych nejraději metal s ní, musím však být rád, že ještě stojím na nohou.
   Nedaleko se pošťuchují menší dětí, opodál čeká skupina dorostenců a klubko děvčat pubertálního věku. Poněkud stranou postává vážnější dospělá mládež, věkově mezi sedmnácti-dvaadvaceti lety, převážně pohledné slečny se tváří unyle. Co ty dělají v základní škole s tak uvolněnou atmosférou? Ale tohle není běžná škola! Laním krokem přichází usměvavá slečna, kolem níž se jako houf kuřátek tulí menší děti, které předává rodičům, aby si své ratolesti odvedli domů. Za mnou přichází drobná dáma s přívětivým úsměvem a rozdává větším dětem, mladším slečnám a jinochům jakési listy, které hned s pobrukováním čtou a vzápětí již halou zaznívají úryvky melodií. Tato mládež dobře ovládá noty, zde se totiž odpoledne a večer secvičují pěvecké sbory!
   Dáma mi podává ruku, již obřadně celuji a tetelím se blahem, protože říká: „Vaše holčička se drží stranou, ale všechno bezvadně umí a když zazpívá, jako když klokotá slavíček! Ona je takový malý hudební zázrak, i naše slečna učitelka ji má velice ráda a na příštím koncertě jí svěří sólo!“
   Pochopitelně se dmu pýchou nad svojí malou čiperkou! „Paní ředitelko, ona umí výborně úplně všechno, maluje, plave, v Sokole cvičí, ve školce nezlobí a na kolečkových bruslích dokonce závody vyhrává, medaile na ni udivení pořadatelé věší, poháry předávají, no koukejte, tohle pídě poráží i starší kluky! A na běžkách ji ani vítr nedohoní, i dětem z hor záda ukazuje, vyhrála dokonce přebor Jihočeského kraje!“
   A paní ředitelka přikyvuje: „Tak máte velikou radost, dobře ji rodiče vedou! U nás se taky s dětmi velice snažíme, naše slečna učitelka u nás malá začínala a dnes učí nejmenší milovat hudbu, zpívat i noty znát! Sežeňte ještě někoho na piáno, vaše vnučka se jednou vypracuje, ta na to má!“
   Hezky jsme si popovídali, ale nemohu zdržovat. Milované koťátko přihopsalo, bere mě za ruku a jdeme dolů, k mládeži z hlavního sboru. Vládne tu napjaté ticho, vzrušené očekávání, vzduch houstne jako smetana, až slečna, vyhlížející ze školních vrat, vzrušeně volá: „Už jde!“ Do hloučku unylých slečen náhle vjel život, některé vytahují zrcátka s pudrem a opravují drobné vady krásy, když kdosi rázně vstupuje. Celá budova naráz vzdychla, přichází totiž slavný syn slavné paní ředitelky, sám velký sbormistr, všemi uznávaný a obdivovaný! Musím uznat, že je to superchlap, vlasatý, s rovným pohledem, a ačkoliv to muž o muži těžko vysloví, je to krásný chlap, ten se mámě povedl a ženským se určitě líbí! Toto je vskutku Muž s velkým M a za ním dlouho nic, žádná mediálně vyrobená stvůra, ale pravá, nefalšovaná celebrita, jíž lze závidět! Hned se pozná, že mnohé krásné slečny, které diriguje, jsou do něj udělány a jejich hlasy dosahují neslýchaných výšek, vroucnosti a něhy, to díky jemu překonávají samy sebe a jsou ochotny jít za ním do ráje i pekla, kam by jen pohledem naznačil! Jiskrou v očích pochválí, stažený koutek úst značí přidej, ještě to není ono! On z nich umí dostat maximum, ví, že každý koncert bude další uznání, neutuchající potlesk i slzy v očích ohromených posluchačů, ví, jak toho dosáhnout a nezdar si nepřipouští. No, možná by trochu pokory nezaškodilo!
   Neodvažuji se ani požádat o rozhovor, pane sbormistře, chci se o vaší práci zmínit v tisku, nezdržuji s autogramem, nežádám okřídlená slova, jen mi prosím stručně povězte, v čem spočívají vaše metody úspěchu, vždyť váš amatérský sbor nemá hned tak obdoby, navíc jste šéfdirigentem v Národním, i v cizině vás angažují! Jenže nejsem žádný zuřivý reportér a nakonec mě k němu ani nepustí slečny se zářícíma očima, jejichž rozdychtěná srdéčka zachvacují stakata tachykardií, jak jen na něho pohlédnou! Proboha, holky, neblbněte, vždyť tady na schodech některá zkolabujete!
   Postáváme s vnučkou stranou, to bude bídná reportáž, bude-li vůbec jaká! Ale jak se blíží, přece si povšiml, že tu stojím jako Káča u fary a náhle zastavuje, snímá z ramen ručky dvou urostlých děv, osvobozuje se z něžného voňavého zajetí a obrací se k nám: „Vy se mnou, tatínku, asi chcete mluvit, prosím rychle, čeká nás koncertní turné po jihovýchodní Asii, pilujeme chybičky! Chcete vědět, jak to jde vaší malé, ale já přijdu do styku jen s A jedničkou, slečna učitelka, co učí děti, vám poví víc! Aha, dědeček? Gratuluji k vnučce! Hm, chcete o nás napsat, no to můžete! Cože, zajímá vás, jak dostat ze sboru nejlepší výkon? Víte, my nepěstujeme zpěváckou profesionální rutinu, pro náš sbor jsou koncerty srdeční záležitostí, svátkem amatérů s profesionálními kvalitami, vždyť mnohá sboristka z A jedničky by se mezi profesionály neztratila! Tady není žádné Superstar, tady se nezpívá kvůli slávě nebo penězům, u nás zpíváme z lásky!“
   A slečny kolem vydechly naráz, ano, láska, a očima mi potvrzují, že koncerty budou bez chybičky, jako vždy ohromný úspěch s ovacemi a slzícím publikem, které si koleduje o přídavky. Ale ony jsou přece naprosté jedničky, z nich zní přímo vyšší nervová soustava, z nich zpívá láska k melodii, k životu, k mládí… a lásce! A mnohé zpívají sbormistrovi pro radost a slávu mu rády složí k nohám!
   A já kupodivu těm slečnám rozumím, jako by dál říkaly: „Je na nás někdy jako pes, pozná každou chybičku a dává to bolestně najevo, až se slabší nervují, zoufají a odpadají, ale my silné mezi sebou soutěžíme a občas si vzájemně závidíme, snad bychom se i porvaly!“ Inu, pamatuji z vojny, jak se rvávala děvčata ze severočeských textilek na tancovačkách, kde jich bývalo dvacet na jednoho kluka - a tady je na všechny jen on sám, jejich idol, pán a král!
   Sklápím raději oči, ale i beze slov rozumím těm krásným slečnám, před nimiž se stydím za svou sešlost věkem, avšak v duchu slyším i něco, co jsem vytušil, když jsem čekával na vnučku: „My, četné z nás ho milujeme, toužíme po něm a ve snech doufáme, že ho časem získáme, uženeme, dostaneme jen pro sebe! Že je proti nám starý, dokonce už podruhé ženatý? No a co! Ta jeho první na nás žárlila a žárlí dál, ačkoliv o něj nadobro přišla! Když ho srovnává s tím, co má teď, musí ji to hodně žrát, ten její to nebude mít lehké! My také srovnáváme kluky, co se kolem nás motají a proti našemu idolu se propadají! Druhá manželka nám vzala vítr z plachet, té se drží, má ji rád, ale my se nevzdáváme, třeba se stane zázrak, jen aby nám mezitím moc nezestárl! Možná se jí to časem zhroutí a pak přijde na řadu… no, asi ta nejlepší z nás! A nejlepší musím přece být já, já, já...!
   Poděkoval jsem za pár slov, co mi ve spěchu řekl, loupl ostře očima po slečnách, a jak jsme s vnučkou odcházeli, tu jsem si uvědomil, že jednou i ona, moje milované koťátko, bude stát na pódiu velkého koncertu, možná zabouchnutá do nějakého sbormistra, ale to už tady já nebudu, už ji tam stát neuvidím! A mrzel jsem se velice sám na sebe, proč jsem nešel dřív za doktory a ztratil naději vidět vyrůstat svoji holčičku, která vždycky všecko krásně umí a když pusinku otevře, slyšíš slavíčka klokotat, krucinál, docela bych se rozlítostnil!
   Takže jsem přece jen získal podklady pro reportáž, ale bohužel žádnou tehdy nenapsal, ač napsat měl!
   Uplynulo více než pět let, já pořád bojuji s chorobou, tělo mě zrazuje, za doktory se vláčím, kapou mi do žil nějaký neřád, operace podstupuji, pilulky hltám, všechny slasti světa jsou mi dávno odepřeny, ani malé pivo už nemohu a věčně mi není dobře, ale k čertu, starý mariňák se přece hned tak neutopí!
   Moje vnučka taky už není tak docela malá, co nevidět jí bude deset a brzy aby táta sháněl brokovnici a sůl s pepřem, ale radost mi ta holčička dělá stále, samé jedničky nosí, sportovních medailí a pohárů má plnou polici, i za ruku se pořád drží, i když oba víme, že nevodím já ji, ale ona mne! Dál chodíme do zpívání a navíc do piana, kde poslouchám s bolestí v zádech, ale když s paní profesorkou začnou řezat do kláves čtyřručně, tak je ta bolest krátká! A poslechl jsem si už aspoň deset koncertů sboru, bývaly v Obecním domě, na Žofíně i v kostele, naposled na schodišti Národního muzea a páni, je to pokaždé hudební svátek, to tak dávat v televizi místo přiblblých seriálů a soutěží, to by byla panečku sledovanost! Konečně, moji holčičku už tam taky pozvali, zpívala koledu, ale kam se to hrabe na sbor, při jehož koncertech už stává ve sborovém kroji v první řadě uprostřed A dvojky, zpívá pořád jako slavíček a já si naivně namlouvám, že snad taky pro mě…
   Bohužel, změnilo se mnohé, přišly na sbor horší časy, předloni byl sbormistr zatčen, prý kdysi dávno, snad před deseti lety, měl nějaká děvčata zneužívat! No člověk neví, nebyl při tom, co se mohlo či nemuselo přihodit, ale je u toho řada podivností a nějak mi to celé nepasuje: Vždyť ho tolik děvčat chtělo, to by se musel zbláznit, kdyby nějakou k něčemu nutil, kdepak, já vím, jak je musel držet od sebe! Že by se chtěly pomstít? Pravda, taky víme své, že rozmazlené slečinky dovedou být pořádné potvůrky, nedostanou-li, co chtěly, pěkně vychytralé a mstivé! Že by jim někdo poradil, jak snadno přijít k penězům? To snad ne, nejsme v Americe, spíš to bude zlá a promyšlená pomsta!
   Divné je to celé: Proč ho zatýkali těsně před odletem A jedničky na koncerty v jihovýchodní Asii, proč ne chvíli dřív, aby se sbor mohl na jeho nepřítomnost připravit? Museli přece vědět, jak bude těžké zpívat bez něj, že to sbor strašně poškodí, vždyť odvolat sjednané koncerty by stálo velké peníze! Nebyl to nakonec jen zatraceně promyšlený záměr zlikvidovat jeho i sbor? Ejhle, kdosi vykradl databázi s adresami sboristek, současným přišly pozvánky zpívat jinde, to by si někdo přišel k hotovému, získal zdarma léta cizí práce! Vnučka hodila pozvánku do koše obloukem a volala gól!
   Z paní ředitelky zůstal jen věchýtek, hromádka neštěstí, vrtí hlavou a nechce se vyjadřovat, ale o to usilovněji pracuje, stihla další koncerty i nahrávku pro rádio, naštěstí má mladého sbormistra, syn sám vychoval náhradu! Všichni se snaží, ale tuší, že zatčení bylo domluvené. Že by se stal sbor nežádoucí konkurencí? A zároveň, jako když bičem šlehne, a že čeští páni novináři umějí sakra šlehat, nastala zběsilá mediální kampaň, pisálkové se slinou u huby vyli jako zavilí šakali, najednou byl celý slavný sbor ostouzen a vysmíván! Já dodávám, ano, hnusná kampaň, připomněla mi běsnění před léty proti Srbům, div že sbor taky nebyl vybombardován, naštěstí redaktoři českých plátků nebombardují, jen kydají haldy hnoje a drbů, zvyšující prodej a zisky! Taková šance se často nevyskytne, aby čtenáři kvůli Lolitkám slintali, vlhly jim kaťata a kdejaký ubožák mohl vyřvávat závistí: Koukejte, on si užíval a my sušili huby, ten proutník přiznává, snad se tím i chlubí, že s devíti sboristkami chodil a pomiloval se! Pravda, za více jak dvě desetiletí působení ve funkci sbormistra, se dvěma se dokonce oženil, no už se víckrát neožení, konečně mu to zatrhli!
   Tak nevím, celkem devět lásek za celý věk, to má být jako moc? Člověka zamrazí, když vzpomene na mládí, tak ono je to trestné? Ale pak by muselo do basy hodně chlapů, tak dobrá čtvrtina národa, spousta herců, zpěváků, sportovců, pracháčů, politiků, celebrit i polobrit!
   Jenže tentokrát to někdo vzal pořádně do rukou, měl adresy sboristek, stovek, možná tisíců děvčat, dnes už dávno ctihodných dam a matek! Pravda, mnohé ve sboru neuspěly, sbormistr býval pes a byla to jeho chyba, že dával najevo, která na zpívání nemá, nepobrala a neobětuje zpěvu duši a lásku, ano lásku, bez níž to nejde! Sice to některé přebolelo, sboristky si po tolika létech nevzpomínají, ale šikovný vyšetřovatel a poťouchlý psycholog, ti se už mohou postarat, že si ještě rády vzpomenou snad i na minulé životy! A slzičky nepomohou, kdepak, může hrozit konfrontace s jinými svědkyněmi a nemluvit pravdu u soudu je prý trestné! Nedávno u nás proběhla zpráva, že v Kanadě propustili muže po dvaceti létech věznění, synáček si konečně vzpomněl, že v dětství odkýval psycholožce, co mu podsouvala, protože už chtěl mít od ní pokoj, jenže otec dostal doživotí za zneužívání, které vymyslela matka! Nechtěly také zde mít svědkyně pokoj od výslechů, takže odkývaly, co bylo doporučeno? A možná některá neunesla tehdejší odmítnutí a pomstila se podle Bible, jako Putifarka Josefovi, jenže tenkrát se naštěstí rozdávaly milosti! Neřekla si některá, ať mu to spočítají za nezájem a mé slzičky?
   A spočítá to ta paní držící meč a váhy s očima zavázanýma. I kdyby jí šátek z očí sundali, pro samé paragrafy zůstane dál slepá, ona není žádný spravedlivý král Šalamoun, ta ani při dobré vůli nemusí nalézt pravdu, nachází jen zákon, pokroucené paragrafy, k čemuž jí pilně dopomáhají vyšetřovatelé, žalobci, i páni psychologové a znalci! Nakonec slepá dáma nerozhoduje o vině a nevině, jen hledá, kdo má vychytralejšího právníka, který přivedl vhodnější svědky! Vždyť sotva stihne přečíst všechny stohy spisů, nakonec se jen přikloní k nabídnutým závěrům! Rozhoduje se dokonce čtyřikrát, dokud není kdosi uspokojen! Ano, první dva verdikty zněly „zproštěn“, potřetí soud něco připustil a nadělil podmínku, jenže to pořád nestačilo, teprve napočtvrté pořádný flastr, pět a půl roku naostro!
   I stříkání studenou vodu v sauně může být pádný argument, slečny prodělaly duševní trauma, jiná zas trpěla, že se jí prý neslušně dotýkal - co si počít s tvrzením proti tvrzení? V Česku je teď v náramné módě harashment a neberte to, když se jedná o import z Ameriky, kde ho léta pěstovali a k dokonalosti přivedli páni pastoři, kazatelé, Americké Matky a snad i Velký Drak z KKK, ctihodnost sama! Harašení doputovalo až do zaostalého Česka, dychtícího po lidských právech, jimž nutno přinášet lidské oběti jako bohyni Kálí! A proč neobětovat toho nejlepšího?
   Já, vážení, skutečně nevím, zda a čím se nebohý sbormistr provinil, že obdržel trest vyšší než za zabití. Není vinen hlavně slibovanou, nenaplněnou láskou, pohřbením nadějí, ztraceným úspěchem? A možná opravdu někdy neudržel na uzdě ty zatracené hormony, u chlapů silnější než sám pud sebezáchovy, ale jak zjistit pravdu po tolika letech? Bývalé sboristky si ji vezmou do hrobu, ale proč tehdy ze sboru neodešly a pláčí až po létech? Zůstane podivné, jak bylo vše důmyslně inscenováno a načasováno, aby to poškodilo slavný pěvecký sbor, který mohl zaniknout stejně jako většina továren, zemědělství, mléko, cukr, námořní flotila, ocel, sklo či porcelán, jako málem zanikl sbor Ondráš! Když už mohl být zlikvidován český průmysl a teď i věda, proč nezlikvidovat i českou kulturu? Copak davu nestačí popmusic? Sepsat všechno zlikvidované v Česku, to by byl panečku seznam, kam se hrabe současný telefonní, odlehčený o zlikvidované stanice!
   Naštěstí soubor sborového zpěvu přece jen nezanikl, bohužel má teď méně dětí, méně malých Čecháčků tam páni rodiče přivádějí, aby se naučili zpívat jako když slavíčci klokotají! Totiž lidičky v této zemi už natolik podléhají masmédiím, že kdyby jim doporučila žvýkání kozích bobků, mleli by hubou jako krávy na pastvě! To by se točil obchod s bobky, ostatně kdoví, jestli i sbormistrův případ není jen obchod, jak říkal pistolník z Kmotra, než ho odpráskli: „Zabijete mě, je to jen obchod!“ A nejspíš i současné ticho, naprostý nezájem masmédií o sbor a jeho koncerty, na něž ani náhodou nezavítá jediný reportér nebo kameraman, byť je jako dřív vyprodáno, byť návštěvníci dál nadšeně tleskají a slzí, nemůže to být taky jen dohodnutý obchod? Sbor dál šíří slávu českého zpěvu v cizině, píše tam o něm tisk, zato doma ani pípnutí, ani hlásky, jako by vůbec nebyl! Možná se ho jednou podaří zlikvidovat a až nebohý sbormistr vyjde z basy, odcestuje raději pryč a časem svět nebude vědět, že ten slavný člověk pochází z nějakého Česka, kde to vůbec je, nebude to ta Čečna?
   Moje reportáž je bohužel zpropadeně opožděná. Proč jsem ji nakonec napsal? Možná bych rád pomohl zachránit sbor, takže volám: Lidi, přiveďte tam své děti, ať se naučí zpívat jako slavíčkové! Možná mám zachraňování v genech, v mládí jsem třiačtyřicetkrát daroval krev a jako bývalý důstojník zaoceánské plavby zachraňoval z vody trosečníky v Adenském zálivu, konečně sám jsem byl kdysi zachraňován s prasklým apendixem na oceáně, krev mi darovaly hnědé tamilské sestřičky v Kolombu! Ale dost možná bych jen rád dopřál vnučce, aby mohla dál zpívat v nejlepším sboru, nejlépe pod vedením nejlepšího sbormistra…
   Asi bych měl zajít do pankrácké basy a napsat reportáž čerstvější, když už pana sbormistra nenavštívil anděl Strážný, nýbrž Kárný, a zeptat se, co vzkazuje všem, kdo ho tam dostali. Až by se chystal odpovědět, zachránil bych ho od zostření trestu zvoláním: „Bohumile, Bohumile, kurva se neříká!“

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]