»Ti, kdo opravdu věří myšlence svobody, jsou přesvědčeni, že plné právo účastnit se plně politického života má i ta politická strana, která se otevřeně prohlašuje za nepřítele svobody. Opravdu svobodný člověk nemůže, aby přežil, popřít důvody vlastní existence, neboli svobody, za jejíhož ochránce se prohlašuje.« Tyto věty napsal v roce 1945, tedy bezprostředně po válce, první italský prezident Luigi Einaudi. Jeho průzračné a pádné vymezení svobody se podle všeho už propadlo do bažin současné politiky a utopilo se v ní. Jediným řešením, jak zabránit »extremismům«, které dnešní politika zná a uplatňuje, jsou zákazy a represivní opatření. Co však je extremismus? To, co se nachází za břehy současných politických bažin, nejhlubších a nejzrádnějších, právě veprostřed, a co proto budí dojem pevné půdy? Nemají se věci tak, že kdo chce z bažin vyváznout, nemá jinou možnost, než zachytit se břehu? Stačí snad bažiny jinak pojmenovávat, aby se proměnily v bezpečnou pevninu?
   Při poslechu nedělní diskuse na ČT 24 věnované tomuto tématu musí se chtě nechtě na toho, kdo se má za milovníka svobody ve smyslu Einaudiho definice, snášet mlžiny beznaděje. Namísto sebemenší snahy, miniaturního pokusu zamyslet se nad důvody vzniku a narůstání neonacismu a rasismu, zamyslet se nad vlastním podílem viny na jejich existenci, nad snahou dozvědět se oč tu vlastně jde, se z hlouby bažin vynořují pouze nápady, jak je zahnat tam, kde by byly neznatelné a tedy využitelnější a použitelnější. Jako by spadly z nebe, nebo byly odněkud importovány. Neonacismus, to nejsou jen pochody ulicemi a demonstrace, ale společenské vědomí, postoj ke světu a k lidem na něm. Přítomnost neonacismu a rasismu není pouze přítomností neonacistů a rasistů v ulicích. Politik, který Romy prohlásí za »vřed, který je třeba vyříznout«, neodejde z politiky a předsedá straně, jež chce být stranou křesťanskou. Předseda vlády se raduje, že mohl vyznamenat osoby, které pomocí vražd chtěly nastolit svobodu, jež za svobodu považovaly jen ony samy. Může být předsedou vlády člověk s takovýmto pojetím práva a tudíž i svobody? A jestliže jím být může, jestliže mu to společnost umožní, jaká je pak tato společnost?
   Jaká je společnost, která chce zákazy a represemi řešit to, co lze řešit pouze vymezením vlastní podoby a podstaty, neudivená vlastní produkcí nesvodoby, jakou je chudoba a bezmoc? Společnost, která chce zvůli potlačit zvůlí se nechává touto zvůlí ovládnout.
   Tvrzení, že veškerou vinu za žalostný stav společnosti nesou výlučně ti, kteří s ní nesouhlasí, je stejně hloupá jako nebezpečná. Iluze málokdy vydrží tak dlouho, jak dlouho je chtějí mít naživu ti, kteří je uvedli v život.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)