Měsíc máj mě letos co kritika zaměstnal víc než na plný úvazek trojí prací, a to radostnou: o výstavě Teigova celoživotního díla typografického, o knize Milana Kundery Setkání a o nové knížce veršů Karla Sýse, nazvané POUHÝ JEN BÁSNÍK (edice Báseň na sobotu sv. 6, Periskop, Hluboš 2009, snímky autor a Ivo Havlík, grafická úprava obálky M. J. F. Tichý). Při paralelní práci na třech stolech jsem nevycházel z údivu: to, co mne na trojím díle (na výstavě, esejistické knize a sbírce veršů) uchvátilo, bylo vlastně totéž: tvůrci výstavy se tak ztotožnili s Karlem Teigem, že kdyby Teige žil, nepředstavil by se příliš jinak; Setkání je, jak ještě před jejím vydáním napsal Guy Scarpetta, Kunderova kniha nejosobnější; a píši-li v recenzi na Pouhého jen básníka, že je to Sýsova kniha nejosobnější, je to opovážlivost, vždyť knihy básníků jsou osobní ex definitione a Sýsovy jsou osobní ažaž, ale co nadělám, když tahle je z nich skutečně nejosobnější? Kundera nerad mluví o sobě, prozrazuje však o sobě víc než kdykoli dřív, vyprávěje o svých určujících setkáních s básníky, malíři a skladateli a jejich díle. Sýs ve 164 často velmi krátkých básních Pouhého jen básníka vystupňoval svůj obyčej a umění psát o sobě a skrze sebe o jiných, o světě a o životě až k tomu stupni, na jakém dochází ke změně skupenství, struktury: proud básní-krystalů, řazených zřejmě chronologicky podle data vzniku od první půle 90. let (jen úvodní je z roku 1985) až do loňska nebo letoška (třináctá od konce je z roku 2008), jen na první povrchní pohled připomíná pásmo zápisů v jakési kronice smíšených událostí, tu krajně intimních (jaké by KHM psal do deníku šifrovaně), tu rodinných, tu o dění v naší zemi nebo porůznu ve světě (na bombardovaném Balkáně, v New Yorku připraveném teroristy o slavnou dvojici věží); ve skutečnosti se básně, kapky vody živé a čisté, slily v prudkou bystřinu, v impozantní celek, v básnickou skladbu-pásmo nového typu.
V Sýsových sbírkách se střídávaly menší, většinou lyrické básně, sazené vždy každá na novou stranu, s delšími, obzíravými básnickými skladbami-pásmy. V Pouhém jen básníku není několikastránkových pásem a malé básně jdou jedna za druhou, někdy jsou na stránce i tři. Patrně to nadiktovaly svízelné ekonomické poměry, ale básník by nebyl básníkem a poezie poezií, kdyby se nekonala proměna nouze ve ctnost, a co ctnost: objev. Událost střídá zážitek, ten provokuje někdy náladu, někdy zamyšlení, jindy tázání, nejednou i myšlenku na poslední věci člověka, a co člověka, básníka a osud jeho díla. To vše v takovém tempu, tlaku, souběhu, že jakoby není kdy otočit stránku a psát na novou; otočit stránku ostatně znamená (buď pochválena, moudrosti jazyka) začít znovu, ale tady se pořád znovu nezačíná a nenačíná jiný soudek, tady se stále pokračuje, Český slunovrat přechází ve Faunův soumrak, na jehož konci je s jezerní pannou mořský panic, a když už moře, tedy vzápětí Mys Dobré naděje, ale ovšem žádná idyla, jen naděje, že ani smrt „své vlastní absolutno nepřežije“.
Slití básní, z nichž každá může existovat sama a zazáří, ve velkou skladbu, podobá se slévání samostatných příběhů u Kundery (a podle jeho výkladu předtím už u Malaparta), příběhů-povídek, v román nového typu. Kundera ukazuje na Malapartově Kůži, že takový román nedrží pohromadě postavami přecházejícími z jedné kapitoly do druhé, jak tomu je v tradičních románech, ale motivy, obrazy, vypravěčovým pohledem a slohem. Právě tak i u skladby Pouhý jen básník se v různých životních a veršových kontextech navracejí motivy, obraty, obrazy jako opěrné body básníkovy a také naší, obecně lidské naděje, jistoty, touhy, ale i jako varovné signály nebezpečí, hrozící smrti, zániku, a spájejí jednotlivé básně, z nichž každá má svou stavbu, ve skladbu neobyčejně sugestivní, skladbu, která do sebe nasála i obsahy a významy z osobního a veřejného života, a jeho dějinné paměti, ale i z české, evropské, světové poezie a umění, z kultury, k níž a do níž se hlásí, včleňuje.
Pevnými pilíři skladby jsou tak nejen maminka, babička, dědeček, Kostelec, ale i mnozí jmenovaní i nejmenovaní básníci, připomínaní parafrázemi, citáty nebo aluzemi (Mácha, Neruda, Sova, Hlaváček, Šrámek, Hora, Halas, Závada atd., vůbec nejčastěji Nezval), ale i báseň jako taková, ta „síť proti chaosu“, báseň plachá bytost, na niž básník čtyřiadvacet hodin denně „číhá u nory“, zda „nevystrčí čumák se vzkazem / jejž musím dešifrovat“, ale i báseň-stroj (jak si nepřipomenout Sýsovu sbírku Stroj času!), který „má mít jako motocykl co nejméně pohyblivých součástek“, „však on pohyb tak jako tak přijde“. A co jsou pak básně napsané třeba „za dvě léta bez lásky“? Jen „raneček veršovaných kostiček.“ Ale nebyl by to Sýs, kdyby nevěděl i o tom, že báseň bývá i velmi nebezpečná, „báseň – ataka / báseň – záchvat“, možná už poslední a zvěstovaný jen „příznaky - / rýmy opustí loď / metafory přeletí nízko nad zemí / a pointa se skryje do moře.“ Básník může být „zabit básní spadlou na zem / uštván volným veršem / usmýkán absolutním rýmem“, a básníci, píšící celý život na popsané papíry, si musí dávat pozor, aby jim do jejich básnických cestovních zpráv neprosakovaly milostné dopisy a do jejich vyznání se nezamíchala udání. „Pouhý jen básník“ (ovšemže citát z árie Pucciniho Bohémy, připomenuté pro nenávštěvníky oper mottem knížky), podepisuje se v závěru skladby čtyřverším Bez názvu: Já nemám rodné číslo / jsem nazdařbůh svržen na zem / napůl básník / napůl blázen.
Básnické pásmo nového typu, skladbu Pouhý jen básník nenapsal ovšem básník na poloviční úvazek a jenom celý blázen může přece psát Epištolu k analfabetům a přát si, vyzývat je, aby si přečetli Brechtovu Internacionálu. Ale nepřipadaly největší osobnosti stejně poezie i vědy svým analfabetickým současníkům jako učinění blázni? Sýsova Epištola se samozřejmě neobrací k analfabetům, jimž nebylo dopřáno naučit se číst, ale k analfabetům, kteří číst, vidět, slyšet nechtějí a ani nemrknou na ony varovné stopky, jež na jiném místě skladby „po kolikáté už natahuje“ básník. Není to čirá bláznivina chtít po analfabetech volbou, aby volili mezi vzpourou a bytím „bez jsoucna a bez budoucna“, jsouce materií horší než fekálie (z těch „lze ještě vytlouct kompost“), „již je radost chytit pod krkem / vytřepat z ní všechno co lze zpeněžit / kosti sádlo síru / a pak ji zbavit jména ba i čísla ba i íča“)? Není. Je to přesný lakonický obraz toho, co se děje s analfabety volbou, kteří analfabeticky i volí, když už, voli, volí, i když není skutečné volby.
Stopky běží a ovšem konají dobře svou práci, jen když všecky jejich součástky jsou dokonalé a jsou přesně sestaveny. Varovné stopky básníkovy fungují, působí dík tomu, že žádná z básní Pouhého jen básníka není vadná, pouhý blyštivý staniol místo ušlechtilé ocele, a žádná s kazy. Při prvním povrchním čtení jen názvů může čtenáři připadat součástka skladby, nazvaná Dědečku proč jsi mne opustil, parafráze ptaní Kristova z Nového zákona, jako levná schválnost, jenže verše (inspirované tragickým osudem básníkova dědečka, zahynuvšího jako oběť holocaustu) pak ukáží, jak bolestné a osobní je to tázání a kam až sahá:
Zatímco ostatní hvězdy vycházejí svobodně / dědeček tu jedinou kryje aktovkou / Hvězda tepe palec pod srdcem / ale úřadům zchlupatěly uši / a už židáček jede do Hradce / a z Hradce do ohně / a i když archanděl našlapuje zlehounka / dědečkův popel křupe pod patami – a až tu přichází na tázání z názvu: sám Hospodin ho (archanděla) peskuje / - pro letošek mu zkazili hudbu sfér! - / „Ničeho jsem nebyl ušetřen!“
Analfabeti volbou, kteří nechtějí nic rušícího jim jejich hlučnou hudbu, nic z dějin Protektorátu, samozřejmě nevědí, čí jsou ta slova z posledního verše, kdo si tak povzdechl nad sebou, kdo byl ten pozemský, byť jen nominální Hospodin, který spoludopustil sprovozovat prarodiče ze světa dřív, než se jim narodila vnoučata.
Jak právě citované básníkovo tázání zapadá do soustrojí skladby, básníkových varovných stopek? Mnohonásobně. Významuplná sousedství: je zasazeno (náhodou!?) za jiný povzdech, pracovní básníkovo postesknutí (Dnes ti to nepíše), jehož název Včera není dnes vlastně už ohlašuje čas dalších tázavých povzdechnuti; a za tázáním dědečka následuje babička, která pod názvem Hic sunt leones (pod nímž by mohlo jít pokračování výjevů z Protektorátu), křičí babička, která Protektorát přežila, ne na dědečka, ale na vnuka, ale ten na zázračné tříkolce proměněn v Archiméda – a to už je „o něčem“ ne jiném, ale dalším. Tázání Dědečku proč jsi mne opustil má přirozeně ve skladbě porůznu rozesety záchytné body motivické i slohové. Motivické: hvězda dědečkem marně skrývaná je z mnoha hvězd sbírky, každé jiné, každé znamenající něco jiného. Slohově: citátů a odkazu na Nový, ale i Starý zákon je ve skladbě tolik, že dědeček dosazený do citátu z evangelia nepůsobí cizorodě, koresponduje s názvem (a to také citátem Kristova výroku z evangelia) Nechte maličkých přijíti ke mně, zato vsazeném do diametrálně odlišného dobového a situačního kontextu.
Všudypřítomným Hospodinem (dovoleno-li kritikovi zůstat v biblické metaforické sféře skladby) Pouhého jen básníka je pouhý jen (pozor: doklad, že pro básníka není svatý žádný zákaz, ani stylistický zákaz pleonasmu; z kazu objev: pleonasmus-básnický prostředek gradace) jeho tvůrce, básník, a ne „básník sám“, protože se stále odvolává na jiné básníky (už jsem jich řadu vyjmenoval), básníky svého srdce, ale i jeho srdci vzdálenější. Není z grafomanů, kteří o sobě rádi hlásají, že jsou největší básník národní (případně nadnárodní); jako by nestačilo, že mu právo zvát se básníkem upírá tolik chudáků, kteří neumějí nic než hanit, plivat, odsuzovat a vzájemně si lichotit, stále pochybuje o sobě: Spustí báseň nebo nespustí / nebo tě inspirace opustí? // Spustí ti babička shůry metaforu? / Naskočí hvězda na praporu // na vlajce co se dávno nerdí? / Anebo zplihne na půl žerdi? I v tom pochybování, v té nejistotě pouhý jen básník suverénně buduje motivickou, tématickou, sémantickou a slohovou soudržnost a současně jedinečnost skladby plné básní, hvězd, babičky, opouštění i tázání.
Tázáním, nejistotou a tvůrčími pochybami budiž infikován i čtenář. Na téže stránce jako právě citované čtyřnásobné tázání je za ní i čtyřverší Dobrá rada nad zlato: Dotrhal´s kalendář / doholil sis tvář / Netrefíš na rozhlednu? / Vystoupej ke dnu. Kam to má čtenář ve stadiu nebo okamžiku bezmoci vystoupat? Kam vlastně, když třetí pád (!) ke dnu odkazuje k téměř protikladným prvním pádům: od slov dno i den.
Jinde pouhý jen básník Sýs radí vzít ho za slovo (jak se tu nerozpomenout na Nezvalův obdiv ke Claudelovu výroku o Rimbaudovi: „Věřím mu, věřím na slovo!“) a pár veršů nad tím také varuje: Dejte si pozor na to co řeknete před básníkem / Bude to použito / proti němu / proti vám / proti momentálnímu marasmu (až sem jsou to verše „ke dni“, leč pozor, básnický program, který se spolu s osobní zkušeností v těch pěti verších manifestuje, míří dál a výš:) i proti věčně nervózní věčnosti.
„Napůl básník napůl blázen“, který umí do patnácti slov shrnout tvůrčí program, na jehož zformulování by teoretik spotřeboval patnáct odstavců, je současně skromný i sebevědomý, a proč ne, když jeho Mistrem byl a je Nezval, který se několikrát - ve svém básnickém díle, v komentářích k němu i v korespondenci - různým způsobem vyznal, že cítí „ano“ a „ne“ jako jedno slovo, že je „vždy současně smuten i vesel“ a že chce, aby každá z jeho dob „byla současně dětstvím“. V tom všem je Sýs podoben svému (v mnohém přímo antipodu) Jiřímu Kuběnovi, který se podobně horoucně a věrně i často hlásí k Nezvalovi; oba znají svou cenu, aniž se vypínají, a oba – ale to patří už do závěru této netajeně obdivné recenze o skladbě, setkané z leitmotivů jeho dosavadního díla a nejnovější lidské a básnické zkušenosti; o skladbě, která je patrně nejvyšším vrcholem jeho tvorby a v níž čtenář najde jak zralé umění básnického aforismu, tak i větší krystaly. Nejradši bych sem opsal celou knihu, nelze než ukázky:
Z aforismů-point: „Slova nesmějí pobíhat bez náhubku / a přece halekají napříč vrstevnic“. Nedělají to na rozdíl od slov v obojku reklam a frází básnická slova?
Z aforismů-incipitů: „Kolik domů jste obrátili vzhůru sklepem / a oplakáváte dvojvěžák zlatého telete.“
Z větších krystalů poslední verš o Bushovi v Praze; v předešlých verších je všecko dění k té slávě i profese, které měly pohotovost, „plicaři, krčaři, kulkaři“ (ty zmobilizoval jistě sám chlapák „s gulema“, který svému pánu, když k němu šel na návštěvu, přinesl jako dárek místo obligátního českého skla už tehdy odsouzeného na smrt jakousi zbraň, jistě také s kulkami); jako poslední toho výčtu jsou zalarmovaní srdcaři, to pro případ – a to je v posledním verši: „kdyby ho mělo vlastní srdce dost.“ Tu smekne i ten, kdo není zrovna Sýsův čtenář a ctitel. Ověřil jsem si to.
Sýsova síla vůbec není jen v negaci. Snad navnadím čtenáře Večerními tkalci:
Košile je paměť lnu / svetr je paměť vlny / a ty jsi metafor plný / hlavu ti brázdí čluny / Jsi pulovr skrznaskrz slunný // Ráno se na slunci oholit / a co chceš víc? / Večeřet ve světle svic / co bys chtěl víc? // Být klíční kostí duhy / navždycky uzamčený!
Když už v prvním odstavci padlo jméno Milan Kundera, padniž i v posledním. Na samém začátku svého Setkání Kundera poznamenává, že nejlepší vysvětlivky, nejlepší komentář k dílu malíře Francise Bacona, jehož Kundera obdivuje, podal malíř sám; o čtyři stránky dál konstatuje, že když umělec „mluví o jiném umělci, vždycky mluví (nepřímo, oklikou) o sobě samém, a v tom je pravý význam jeho soudu.“ Nuže, přesně to platí jak o Setkání (vždyť je to návod, jak číst Kunderovy eseje), tak také o Karlu Sýsovi, Jiřím Kuběnovi a o guru všech tří, o Vítězslavu Nezvalovi. Kuběna do svazků svého souborného Básnického díla píše ke svým veršům a sbírkách podrobné komentáře, ale i u něho stejně jako u Kundery a u Sýse je komentář k dílu přímo v díle. Kritik může s autorským výkladem někdy dost nesouhlasit a polemizovat, ale neměl by o něm nevědět. Skladba Pouhý jen básník, jejíž básník je jednou „až po kolena v naději“, ač opakovaně zažívá téměř beznadějný pocit „odnikud nikam“, má klíč k porozumění pro ni v mnoha verších básníkova ztotožnění se světem, ba se sluneční soustavou (Sám sobě soustavou), v níž je i Sluncem i Plutem, z počtu planet nedávno vyloučeným; je jak „vodíkovou pumou kterou nikdo neodjistil“, tak „popelavou ovcí škrtnutou ze seznamu.“
Co za těchto okolností tady chce a může ještě kritik? Nic než laskavého čtenáře na básníkovo slovo upozornit.
Knihu Pouhý jen básník si můžete koupit nebo objednat v Obrysu-Kmeni za 100 Kč
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |