Praha. Pro nás, kteří v ní nebydlíme, kteří žijeme trošku více vzdáleni od našeho hlavního města, znamená stále, alespoň v koutku duše, místo s géniem loci. Říkám v koutku duše, protože už to není zdaleka to město, které jsme znali v dřívějších dobách. Zcela bez sentimentu řečeno – naši matičku měst. Není. Už ne. Je to matička ušmudlaná, špinavá, na hodně místech poblitá (promiňte, ale je to holý fakt), s všudypřítomnými odpadky, s výlohami obchodů, přes jejichž nečisté sklo není mnohde ani pořádně vidět na vystavené zboží. A to vše má v této předvánoční době zamaskovat laciné, blyštivé pozlátko na stáncích právě otevřených trhů na Staroměstském a Václavském náměstí. Předražené občerstvení (klobásy, plátky grilovaného masa, preclíky, medovina, svařené víno atd.), na to vše vám přejde díky cenám chuť. Ještě k tomu se v televizních zprávách dozvíte, že v Brně se občerstvíte v této adventní době, na stejné záležitosti jakou vánoční trhy jsou, o celou polovinu laciněji. Ale to jen úvodem a na okraj, takový malý ponor do pulsující, turisty prošpikované předvánoční Prahy.
Dne 28. listopadu předávala Unie českých spisovatelů právě v Praze ocenění svým členům, vybraným za dílo a přínos české kultuře za rok 2009. Slavnostní atmosféra, erudované přednesené studie o dílech oceněných autorů z úst kolegů, na slovo vzatých odborníků na dané téma. Rozbor děl a tvorby oceněných laureátů. Radost oceněných, radost členů Unie ze setkání, rozhovory a vzájemné informace o tvorbě, co kdo právě chystá, na čem pracuje, co právě vydal. Taková tvůrčí přátelská setkání přímo vybízí k uvedeným diskusím, zvláště když si uvědomíme, že se sjíždíme na zasedání UČS ze všech koutů naší republiky jedenkrát, maximálně dvakrát do roka.
Příjemné pro nás oba bylo i nečekané setkání při pití kávy s Vladimírem Remkem, s člověkem, který pro úsměv opravdu nejde daleko. Krátce jsme podiskutovali. Spěchal. Už ho někde jinde také čekali.
Takový den, taková příjemná setkání, to vše volalo po nějaké té kulturní tečce, završení návštěvy Prahy.
Tentokrát jsme se s manželem (protože jsme oba malíři) rozhodli pro dvě záležitosti, týkající se kumštu, jak tomu je konečně vždy, když do Prahy zavítáme. Z nedostatku času jsme zvolili návštěvu dvou galerií v centru Prahy. Galerii Václava Špály a galerii Mánes. Opět nás naše výtvarná scéna, dvacet let po té, „nezklamala“. Po návštěvě obou galerií nám z úst souběžně vylétla věta: Ta naše Praha, ta nás zase vzala! Pod tímto názvem jsem uveřejnila povídání v OK 13. června 2009, s reportážní koláží se záběry na pražské žebráky. Vzpomínáte? Tentokrát neměl manžel s sebou fotoaparát, škoda. Ale doporučuji Pražanům zajít se podívat osobně. Nejprve jsme zamířili na Národní třídu, k prestižní Špálově galerii, k místu, kde vystavovali v průběhu let snad všichni velikáni našeho výtvarného umění. A pokládali si za čest v této galerii vystavovat. Zaujati hovorem jsme ji minuli, i když víme přímo chronicky, kde se tato slavná galerie nachází. Vzápětí nám ale došlo, proč jsme ji minuli bez povšimnutí. Ve výkladní skříni galerie trůnila velká obrazovka, na které projížděla osobní auta krajinou a nad obrazovkou visela přední maska kapoty osobního auta. Ve druhé části výlohy jsme četli: Výstava „Modelová studie“. Autor: Radim Labuda (laureát ceny Jindřicha Chaloupeckého za rok 2008). Kurátor: Jiří Ptáček, druhý autor: András Cséfahvany (laureát ceny Oskára Čepana), kurátorka: Lucie Gavalová.
A nyní k vlastní výstavě. Výlohou byly vidět při jedné stěně kovové skladové regály a v nich cosi hustě naskládaného, do bublinkové fólie pečlivě zabaleného. Domnívali jsme se, že výstava již skončila a artefakty jsou připraveny k odvozu. Zarazilo nás datum trvání. Do 13. 12. 2009. Proto jsme vešli s otázkou, zda výstava ještě trvá a jak a kde vlastně uvidíme exponáty. Kustodka ukázala na regály se slovy: Toto jsou vystavované artefakty. Naše reakce: To si můžeme v rámci happeningu rozbalit? Ne, zněla odpověď. Paní ukázala na kancelářský kroužkový blok, což měl být katalog, do nějž lze nahlédnout. Byl v něm popis a název zabalených artefaktů. Jednalo se o různé díly automobilů, velké, menší až po drobnosti.
Do zadního traktu Špálovy galerie, kde měly být údajně audiovizuální projekce stejných artefaktů, jsme již neměli sílu vstoupit. Na naše zděšené výrazy reagovala kustodka rozpačitým úsměvem a slovy: Také se mi to zdá nějak divné. Když viděla náš upřímný zájem o vysvětlení, o co vlastně kurátorům výstavy jde, nepožadovala po nás ani vstupné. Myslím, že taková výstava by zatřepala i s člověkem, který je pouhým divákem, chcete-li konzumentem umění. Natož potom s námi, malíři s klasickým pohledem na výtvarný kumšt. Podotýkám, že nejsme zase až tak moc v kumštu konzervativní, moderní umění chápeme jako přirozený vývoj. Ale všechno má své meze. Nu uznejte, že jsem se musela o takové úžasné výstavě zmínit a podělit se s vámi o dojmy.
Druhý cíl naší cesty Prahou - galerie Mánes, centrum Unie českých výtvarných umělců, kde jsme si chtěli spravit chuť. Krásné nábřeží, téměř jarní počasí, blížíme se k Mánesu. Z dálky vidíme jakýsi objekt za sklem galerie. Je to exponát? Že by pouze jeden v místnosti? Byl to bezbariérový můstek se zábradlím. Galerie Mánes zela prázdnotou. Všude se válely papíry a další materiály, jako po ukončení nějaké akce. Zavřeno. Z plakátku na dveřích se dozvídáme, že nejbližší akce se uskuteční 24. 12. 2009, bude se jednat o aukci.
Na nábřeží foukal najednou studený vítr. Jsme bez inspirujících dojmů z výstav. Jen odhalený pomník po zrestaurování odkryl opět výhled zadumanému Aloisi Jiráskovi na ještě českou Vltavu. Ani ten Tančící dům se nám už nezdál zajímavý. Ano, hříčka architektů, ale uvnitř bez valného využití, jak jsme se nedávno dozvěděli. Taková téměř samoúčelná stavba. Nějak jako ten život okolo nás. A Praha plná turistů i mimo hlavní sezónu si žije dál svůj život, dál je pupkem republiky, dál si Pražané (alespoň někteří) nalhávají, jak úžasně si žijeme v zemi, která už pomalu přestává být naše. Myslím na čerstvě oceněné laureáty UČS. Proto díky za tvorbu lidem, kteří neztratili smysl pro plnohodnotný život, pro plnohodnotné umění, lidem, ve kterých sídlí česká duše a kteří předávají vlasteneckou štafetu ve své tvorbě dalším generacím.
Autor: BOHUMILA SARNOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |