Až do 17. ledna 2010 probíhá v Jízdárně Pražského hradu souborná retrospektivní výstava jedné z největších uměleckých osobností první poloviny 20. století Josefa Čapka. Autorka výstavy je PhDr. Pavla Pěčinková, CSc.
Výtvarná přehlídka Čapkových děl, a to i takových, z nichž mnohé má veřejnost možnost vidět po velké pauze několika desetiletí, přesvědčuje návštěvníka o jedinečnosti Čapkova výtvarného vidění. Troufám si tvrdit, že dnes mnohem zřetelněji než v době vzniku těchto děl. Loňského 1. září to bylo již 70 let, kdy byl uvězněn a kdy se prakticky uzavřelo Čapkovo dílo. Zemřel v koncentračním táboře Bergen-Belsen podle nepodložených zpráv v dubnu 1945. Avšak i z těchto let se dochovalo několik výtvarných i literárních fragmentů. Tyto skromné útržky papíru s kresbami a verši vypovídají o Čapkově nezdolnosti. Právě v kontextu s jeho svobodným dílem působí tato skromná tvorba, tyto útržky, zvlášť sugestivně.
Současná výstava představuje zásadní a stěžejní etapy Čapkovy tvorby, od okouzlení kubismem, snahou proniknout k tzv. primitivnímu umění až k jedinečnému osobnímu, individuálnímu výrazu, o kterém se tak často hovoří jako o českém kubismu.
Josef Čapek bývá představován a v našem kulturním povědomí žije především jako malíř. Obecně se role obou bratrů ustálila: Karel – literát, Josef – výtvarník. I když víme, jaký význam přikládal Karel výtvarnému vyjádření (kresby, fotografie). Stejně tak neprávem se považuje literární tvorba Josefa, a tím myslím jak jeho beletristickou, tak i odborně-publicistickou práci, za doplněk jeho práce výtvarné. Ponoříme-li se však hlouběji do jeho textů, setkáme se s autorem nejen nesmírné šířky zájmů, ale i pronikavé hloubky. Budeme-li uvažovat o tom, co je typické pro Josefův výtvarný i literární projev, bude to jednoznačně solitérnost, jedinečnost, osobitost, která se projevuje v obou oblastech jeho zájmu – výtvarném, i literárním.
Výtvarná tvorba Josefa Čapka bývá často charakterizována jako tzv. lidová, někdy také jako český kubismus. Mnohdy toto označení působí jako jisté zlehčení, jako by ten pravý kubismus byl jen vážný, artistní, a pak vedle něj existoval ještě další, rozmělněný, lidový, v podstatě český. V tomto slova smyslu je takové označení Čapkova výtvarného projevu povrchní, laciné, bez opravdové znalosti. Čapkovo výtvarné poselství je hluboké, jeho představa moderního umění, na rozdíl od mnoha jeho vrstevníků, velmi široká s množstvím alternativ.
Výstava v Jízdárně Pražského hradu se snaží presentovat Čapkovu tvorbu v její relativní úplnosti. Nejsilněji však působí tvorba 30. let. Na jejich počátku se ze světa měst a civilizace navrací do dětství, k vesnickým motivům a především ke kouzelnému dětskému svět, který vidí jak svýma očima vzpomínek, tak také očima své dcerky. Tento do jisté míry idylický svět však netrvá dlouho. Nástup fašismu projevující se v celkovém společenském napětí vyjadřuje jak svými kresbami, karikaturami, tak velkolepě koncipovanými cykly Oheň (1938–1939) a Touha 1939. Dokončení třetího cyklu s názvem Vítězství mu zabránilo zatčení a transport do koncentračního tábora. V cyklech Oheň a Touha se spíná vše to, k čemu Josef Čapek výtvarně dospěl. Je v nich symbolika, patos, je v nich silně koncentrovaná úzkost. V kontextu jeho výtvarné tvorby znamenají jistou syntézu. V nebývalé míře se v nich projevil Čapkův cit pro kompozici a linii.
Literární tvorbu Josefa Čapka ve 30. letech tvoří v první řadě žurnalistika, která jde ruku v ruce s jeho kresbami a je odvážným citlivým seismografem doby, dokumentem občanské statečnosti s plným vědomím umění jako prostředku boje. Druhá literární poloha je svým způsobem nadčasová. Čapkovy literární ambice nabývají charakter vážných filosoficko-estetických sdělení. Je to jednak až posmrtně vydaný soubor jeho aforismů a maxim, které glosují deníkovou formou léta 1936-1939, Psáno do mraků (1947), ale především Kulhavý poutník, vydaný v roce 1936, který představuje nadčasové úvahy, originální myšlenky, odkrývající v plné míře Čapkovu teoretickou zdatnost. V dosti obsáhlém textu jako by autor putoval světem s poutníkem: „Kulhavý poutník jest poutníkem v bytí. To je ta celá jeho cesta. Jde životem a několik nejzákladnějších setkání na této cestě jest jeho velkým dobrodružstvím. Každá cesta poskytuje svá setkání a příhody. Události této cesty nejsou však dary náhody, vládne jimi její opak: nezbytná nutnost. Jsou přímou součástí této cesty, náležejí bezprostředně k její podstatě, jsou vlastně jí samou.“
Průvodcem na této „pouti “ jsou Josefovi různé osobnosti, mluvící prostřednictvím svých textů. W. Shakespeare, Karel Hynek Mácha, J. W. Goethe, J. A. Komenský, ale také pasáže ze Starého a Nového zákona. Poutník na své cestě sbírá ponaučení. Například: „Člověk důtklivě potřebuje návěští, označení směru, ukazovacích šipek a milníků, aby v životě rovněji trefil. Jsou nebezpečné zatáčky, záludné spády, křižovatky. Pozor tady!“
Poutník je ten, který ukazuje Josefovi různé možnosti kudy jít, kudy putovat: „Pojďme teď tudy, ukázal Poutník na boční travnatou stezku. Nemusíme jít pořád po silnici a nevím, co bych už říkal o duši. Tady to je odbočka a trochu i zacházka, ale přijde se k velmi krásným místům podle vody a skal, u vysokých stromů – jen se podívejte…“
Tady se autor ptá, jakou má vlastně cenu zacházka, nepřímá cesta? Dochází k poznání, že právě ona nás může zavést na ta pravá místa. Jednu část Kulhavého poutníka, kterou nazval Ve znamení knihy a obrazu, věnuje Čapek umění a kráse. Nevyslovuje zde žádné návody, věčné pravdy. Vychází z mnoha příkladů, alegorií, podobenství, a tak se tyto texty podobají spíše uměleckému dílu, které však počítá s hlubokou čtenářovou zainteresovaností. Na poměrně malém prostoru odkrývá celou řadu problémů. Alegorie je mu prostředkem, jak se zamyslet nad šíří a možnostmi například estetického zážitku. K dalším okruhům patří otázky, které bychom dnešní terminologií estetiky označili jako možné vztahy mezi estetičnem uměleckým a mimouměleckým, mezi tzv. vysokým a každodenním uměním, uměním a poznáním, vztahem umění a řemesla. Opravdové umění je pro něj především projevem ducha: „… ducha není možno provozovati živnostensky. Z druhého pohledu, když se umění:“… stává otázkou pouhé řemeslnosti, přestává být otázkou tvorby.“
Josef Čapek patřil bezesporu k těm umělcům, těm výtvarníkům, kteří nejen že žili intenzivně svou dobou, ale snažili se ji svými prostředky odrážet - reflektovat s velkou ambicí ji přetvořit. Možná právě proto si uvědomoval, že není přímé návaznosti mezi ideologickým přesvědčením a opravdovou uměleckou tvorbou. Ve svém Poutníkovi upozorňuje: „Domnívá-li se někdo, kdo požije aktuální ideologie, že bude hned automaticky produkovati také umění, bude se nakonec muset spokojit přece jenom spíše tou ideologií, nejvlastnější bytost umění je více mimočasová.“
Konec třicátých let znamená pro Josefa období maximálního tvůrčího vypjetí. V omezeném čase, který mu zbývá do zatčení, koncipuje monumentální cykly Oheň a Touha, třetí díl tohoto cyklu - Vítězství nemohl být z pochopitelných důvodů dokončen. 1. září 1939 je zatčen, prochází koncentračními tábory Dachau, Buchenwald, Sachsenhausen, Bergen-Belsen. V posledním z nich v polovině dubna 1945 umírá. Svůj odpor vůči fašismu vyjádřil také velkým množstvím kreseb uveřejněných v Lidových novinách. Je zajímavé, že v tak tragické době, kdy mu každým dnem hrozilo zatčení myslí na Vítězství jako třetí díl malířského cyklu. V tomto období jen velmi silné osobnosti byly schopny uvažovat s takovou perspektivou
Záběr zájmů Josefa Čapka byl celoživotně téměř bezbřehý. Vždy si však kladl otázku po aktuálnosti svého snažení. Samozřejmě to nebyla aktuálnost prvoplánová, vnější, ale hluboká, vycházející z nejširších souvislostí. Tak například jako jeden z prvních chápal podstatu a smysl lidové tvorby v novém moderním světě první poloviny 20. století. Jeho myšlenky jsou o to zajímavější, že je koncipoval v zemi, kde stále přetrvávala nekritická úcta ke všemu lidovému, a to ve smyslu uchovávání národních tradic, viděných pod zorným úhlem obrození. Čapek, i pod prizmatem takto chápaného lidového umění, rozpozná jeho opravdovou podstatu a propojenost s primitivními projevy a ve svých důsledcích i spojitost s uměním tzv. moderním. Dokonce jako by v tomto projevu nalézal odpověď i na svou vlastní výtvarnou tvorbu. Ve své knize Umění přírodních národů podává jistou esenci svých názorů na podstatu a význam lidového umění, toho tzv. primitivního s uměním současným: „Jako je u nás život lidový - pokud o něm lze ještě mluviti – je ve svých pověrách, zvycích, slavnostních obřadech, krojích a vůbec v celém svém bytování prostoupen určitým formalismem síly značně příkazné, tím spíš lze o formalismu až rituálním mluviti u primitiva, člověka přírodního. Člověk věru dobře nesnáší, aby mu život byl jenom beztvarým útlakem, zmateným rejdištěm anonymních sil, věcí syrově unikavou a nečlenitelnou, které by měl být trpně vydán všanc docela bez svého místa a stání. I tvoří se formy, které tomuto životu přidávají smyslu a podoby.“
Výtvarná i literární tvorba Josefa Čapka se setkala i s nepochopením, a to v různých dobách a také z různých pohnutek. Je zvláštní, že se již v roce 1946 objevuje kritika některých myšlenek obsažených v Kulhavém poutníku, který vyšel v roce 1936 a který se zabýval v podstatě nadčasovou problematikou. V kritice na tuto knihu vybírá Ota Jahoda jeden Čapkův postřeh, který bych chápala spíše jako jeho vyznání či zkušenost, než nějaký návod, či dokonce nějakou estetickou instrukci. Jedná se o Čapkův názor na román jako literární formu, která se mu jeví zdlouhavá a jakoby citově indiskrétní. Upřednostňuje esej, také poesii, v podstatě to, pro co je typická kratší, jasnější forma. Tento názor bychom snad mohli vysvětlit jeho zcela přirozenou inklinací k zhušťování problémů, k precizaci uměleckého sdělení. Je to zřejmé jak na jeho tvorbě výtvarné, literární, tak i na studiích odborných, estetických, uměnovědných.
V době těsně po válce, která si v plné míře uvědomovala význam těch umělců, kteří položili život za svobodu, nebylo obvyklé, aby se objevila kritika jejich tvorby, jejich myšlenek. Přesto to postihlo Josefa Čapka a jen o pár let později Emila Fillu. I taková byla kulturní politika. Klademe si však otázku, proč bylo odsouzení myšlenek Josefa Čapka uveřejněno právě na stránkách Černého Kritického měsíčníku.
A tak autor kritiky Čapkových názorů dochází k závěru: „Omyly, kterých se filosofující malíř dopustil, jsou však takového druhu, že nebylo by snad na škodu podrobněji si jich všimnout. Vždyť by se mohlo i přihodit, že by nějaký intelektuální snob z nich někdy činil estetický zákon."
Je zde evidentní projevený despekt k „filosofujícímu malíři“, jako by sám fakt, že někdo je aktivním umělcem, tvůrcem, jej vyřazoval z těch, kteří by mohli deklarovat „estetický zákon“. Považuji tento pohled, a tím nemyslím jen konkrétní situaci a kritiku úvah Josefa Čapka, za velmi zpozdilý. Teoretická práce Josefa Čapka patří právě k té, která dokumentuje jedinečnou schopnost tvůrce-umělce myslet a vyjádřit se teoreticky.
Současná výstava splácí dluh této jedinečné, významné a podle mého skromného názoru stále málo doceněné osobnosti české a troufám si tvrdit i světové kultury.
Autor: VĚRA BERANOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |