Aforismus je jednohubka literatury, napsal kdysi aforisticky Ivan Fontana a je svému pojetí stále věren. Jeho nová kniha nazvaná ALBRECHT Z VALDŠTEJNA A JEHO DOBA V ZRCADLE AFORISMU (Praha, ACA press 2009, 94 str.) přináší navíc vedle aforismů i text výkladový, a už předem je třeba napsat, že jde o vcelku zdařilý pokus spojit text odborný s literárním, když ten diskurzivní se týká problematiky přímo, onen aforistický okolo ní volně krouží. Toto propojení je možné proto, že „člověk jako takový se za pár století zase tak moc nezměnil“ (s. 6), a také proto, že autor obě roviny výpovědi – odbornou, pojmovou a faktograficky korektní, i tu literární, paradoxní, zrcadlovou, zkratkovitou, gestikulující i zveličující, dobře stylově ovládá (ač sám není historik).
Osudy frýdlantského vévody a generalissima Albrechta s ambicemi královskými vzrušovaly či iritovaly mnohé spisovatele i badatele (namátkou uvádím J. Durycha, M. Ivanova, J. Janáčka, Z. Kalistu, V. Neffa, J. Pekaře, J. Polišenského, V. Přibského, F. Schillera, V. B. Třebízského ad.) ale pokud vím, Fontanova kniha je prvním pokusem uchopit „časovou“ látku „nadčasovým“ aforismem (byť doplněným uceleným výkladovým textem).
Z literárního hlediska je přirozeně atraktivnější právě ona část literární: někdy se těšíme z lehkého, paradoxní jiskření významu slov, jindy nás nenechají lhostejnými zřetelně temné, antitetické disonance, jakkoli to první převažuje... Ani v této knize nenajdeme jen „čisté“ aforismy – ty se v autorově (a nejen jeho) pojetí stávají jakýmsi žánrovým výrazem pro krátký, stylisticky a intelektuálně vybroušený a vtipný výrok, tematicky nevyhraněný, jako by „aforismoval“ sentence, bonmoty, paradoxy, slovní hříčky, maximy, gnómy a další „žánry“ této nejkratší slovesnosti, vedle níž je i anekdota povídkou a bajka románem. Aforismus si však přesto zachovává jistou autonomii – Černíkovy etické sentence, které „učí žít tak, abychom byli lidmi bez problematizujících přívlastků“, mají jiný charakter než Fontanovy hravé aforismy, které „proudí tak, abychom neustrnuli v pohodlných myšlenkových schématech“, jakkoli oba spisovatelé asi sdílejí společné myšlenkové a hodnotící východisko.
Aforismu jde o šarm, s nímž je pojmenována blbost, o originalitu vysmívající se stádnosti (ztotožněné s většinovým míněním nebo se samotnou Pravdou), o významové jiskření unikající úderům kopyt fráze. Je konfrontací pohybu s ustrnulostí, průnikem ducha, který nezná omezení, zrcadlením umění v kýčovitém úboru. Třeba věta „V historii snad každého národa je bezpočet nocí, které svou krutostí a bestiální brutalitou probudily ze sna i hluboce spící zrna skal“ je obsahem sentence, ale formou je aforistická (využívá motivy jako sen versus probuzení, dění versus trvání...), stejně jako věta „Samota netíží tolik jako prázdná slova“, evokující obraz samoty uprostřed nic neříkajících slov. Konfrontace, napětí, paradoxní pnutí, to vše cítíme z aforismů Fontanových, které si čerta dělají z žánrové čistoty, a přesto jsou jakousi učebnicí moderního „vědeckého“ aforismu. Jakkoli autor píše, že na aforismus nemá žádný recept, prozrazuje to nejpodstatnější z jeho žánrového „bytí“ – jeho „hotová“ stavba je vždy ve stavu interpretačního zrodu, vymyká se definici, leč sám je definicí, ale „definicí“ nezavršenou, donekonečna se rozevírající, je spermatickým průnikem do vejce toho, čeho se zmocní. A je samozřejmě, jak nám potvrdí každý slovník literární teorie, projevem duchaplnosti svého autora, jenž mnohdy na své příliš vysoké IQ šeredně doplácí (za všechny připomenu jen O. Wilda).
Marná sláva, u většiny Fontanových aforismů stojí paradox, s nímž tu aforismus srůstá v nedílnou jednotu. Protimluv, konfrontace v jednotě, antiteze, jež je těhotná syntézou a novými významovými poli – hle, Fontanova tvůrčí metoda! Gramatická atemporálnost a myšlenková nadčasovost se tu dobře snoubí s konkrétním, v našem případě historickým podnětem: jde přece o konkrétní historickou postavu Albrechta z Valdštejna a o „jeho dobu“. Dovolím si malou odbočku: na proměnách hodnocení Valdštejna z pozic vítězů i poražených (resp. „vítězů“ a „poražených“) se dá skvěle ukázat podstata dnešního „hodnocení“ různých osobností dějin. Valdštejn a Caesar, Napoleon či Stalin, Churchill či ...- coby hrdinové i zbabělci, zločinci i rozmnožitelé vlasti, váleční zločinci i přemožitelé hydry... Že to nevaruje dnešní prostituující se taky-historiky, okázale mávající špinavým prádlem „příběhů bezpráví“, pečlivě vybíraným z minulosti, a zapomínající, že totéž budou dělat jiní horlivci s prádlem dnešním - a jejich spodky budou ukazovat s perfidní rozkoší.
Zpět k aforismům: Některé jsou kratinké, tvořené třemi-čtyřmi slovy, jako tyto aforismy „vymezovací“, racionální, označme si je jako definiční, srov. „Koule: rotující kostka“ nebo „Osud je Bůh náhody“ nebo „Tichá voda – sud prachu“ či „Války: mýtiny rodokmenů“. Některé aforismy odstartovala zvuková podoba slov, třeba počáteční hlásky, nebo významová podobnost slov, srov. „Svět je kulatej, protože je jedna boule“. Pozvedává se poklička slov nad slovy - „I hodina H má svou heroickou sekundu“, aforismus někdy těží z kalambúru, jindy dospívá k jakémusi názvuku kaligramu, srov. „U je třecí miska na střelný prach“, „G je odjištěný granát vojenské literatury“, „Malé ó je infant terrible literatury“ nebo „X je průsečíkem nekonečna“. Vynikající jsou zejména ty, které těží z metafory, a tu potom rozvádějí na vzdor našemu ateistickému světu, jako tato vícevýznamová parola: „Rotunda hvězdárny: kaple, z níž vyhlížíme Boha.“ (s. 69)
Slovem: intelektuální, vědeckým mozkem inspirovaná a v konečné instanci jím řízená hravost, až jakási droleričnost je podmínkou bytí vědce a literáta, pokud se oba nechtějí zcela zbláznit. Hle – to by si zasloužilo aforismus, nemyslíte?
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |